Bylo to jednoduché - takový kolos, jako je medvěd, vycpaný slámou, se nikomu vláčet na hory nechtělo, tak zkrátka maminka vybrala kasičku a šla mne koupit. Aby malé slečně nebylo smutno. Měl jsem červenou mašličku okolo krku a jinak jsem byl nahatý.

Ostatně - Brunďa taky přišel do rodiny nahatý. To, co mám dneska na sobě jsou Karolíniny první "lítací" manšestrové kalhoty, do kterých maminka udělala otvor pro můj ocásek (Brunďa má na sobě taky jedny, tam se díra pro ocásek dělat nemusela, neboť on žádný nemá, i s blůzičkou, ale to už byla holčička větší!) a na tlapkách mám její první botičky. V těch se učila chodit. Jsem náležitě pyšný na to, že je můžu nosit teď já.

A co my jsme spolu prožili! Vozila mne v kočárku, lezla se mnou na stromy, koupala mne v potoce (fuj, to jsem teda neměl rád!), tahala mne s sebou do lomů, do skal, do pole s krmným hrachem, na který všechny děti chodily a po kterém jim bylo úžasně špatně, nesměl jsem chybět při hrátkách s ostatními dětmi v údolí, které se tam sjely na prázdniny, ale pak jsem byl uložen do postele a muchlán spolu s dětskými sny, prostě se docela divím, že vypadám tak, jak vypadám, když se mnou absolvovala takové kousky.

Jednou jsem se taky dělil ve spacáku o místečko s králíkem. Karolína vždycky na prázdniny měla živé zvířátko - králíčka, kterého si rodiče vypůjčili dole ve vsi jako mrňouse a za 2 měsíce po skončení prázdnin ho vraceli jako pěkně vykrmeného macka. Zabít a sníst by ho totiž nikdo nedokázal! Jo, to byl tenkrát šrumec, když na to maminka přišla! Bobky byly všude. Prý králíčkovi bylo v kůlně smutno!

Pak jsme jeli do Prahy zpátky a zase do školy a zase se vrátily ty staré nudné dny, kdy jsem byl doma sám jen s Brunďou, s tím ale nebyla zas tak velká legrace! Vypravoval jsem mu aspoň o všem, co jsme s Karolínou o prázdninách podnikali. No, žárlil, ale představte si toho tlusťocha, jak ho někdo vláčí na větev staré lípy, kde Karolína měla své "hnízdo".

Holčička nám rostla a rostla, jedna škola, druhá škola, další škola, najednou se slečna vdávala. A došlo na stěhování. Její manžel tedy moc pochopení neměl, že by v pokoji tak 11 m2, kde měli uloženy všechny věci a kde u jeho rodičů bydleli z nutnosti, neboť byt jaksi nebyl v dohlednu, měl být ještě umístěn dost velký medvěd s kocourem, ale ubránila nás. Sice jsme seděli nahoře na skříni, ale zato jsme měli dokonalý přehled! I z okna jsme viděli, když šli domů od autobusu a nechali jsme hned těch lumpáren, co jsme prováděli za jejich nepřítomnosti.

Když dostali svůj první byt, byli jsme usazeni na čestném místě v obýváku a byli na to náležitě pyšní. Protože s novým bytem totiž začali geometrickou řadou přibývat další naši kamarádi: ŠMUDLA, ten byl ze vzorkovny, byl úžasně špinavý a měl být původně po vyprání určen pro malou neteř. Jenže Karolíně v tu dobu zemřel tatínek a tak Šmudla zůstal. Když ho totiž její manžel přinesl domů, Karolína do něj vybrečela asi litr slziček. No, uznejte, toho už pak nemůže dát malé neteři. Ta ostrouhala a dostala panenku. 

Pak SNÍŽEK s bolavou nožičkou. Upadla mu z kloubu a tak byl ve výrobě vyhozen mezi zmetky. Tam byl Karolínou náhodně objeven při nějaké exkurzi, vyloven, donesen domů, opraven a už byl u Šmudly na gauči. Ten byl z nás plyšáků dlouho nejčistší, už to taky není pravda! Pak RŮŽENA. Medvěd velký jak Brunďa, ale růžový! Ta ostuda pro medvěda! Brunďa to dlouho nemohl "rozchodit" a odmítal s Růženou kamarádit, pak to roky nějak setřely a dokonce spolu dlouho seděli na jednom křesle na chalupě.

Jo a pak přišel ŤUNŤA. To byl tehdy, pane, medvěd! Exportní souběh Hamira! Ležel na bříšku na roztažených tlapkách (jako ty medvědí předložky, akorát podstatně menší), kouzelný čumáček, vypadal fakt jako medvídě. Však nám taky vyprávěl, že když jeli "mladí" ze Švýcarska od kamarádky, kam si ho vzali s sebou jako talismana na cestu a na pobyt, chtěli po nich na hranicích "papíry na toho roztomilého pejska a co že je to jako za rasu". Hloupý celník, nepozná ušlechtilého plyšového medvěda!

A jednou přišla Karolína s podobným medvědem, jako je ŤUNŤA, ten se jmenuje MAŠINKA (taky jsou ti dva dodnes nerozluční kámoši a sedí na jednom gauči jen sami dva, nás ostatní to docela štve, jak se separují!). To bylo taky takové zajímavé - něco se jí tehdy v podnikání nedařilo, byla vystresovaná a šla domů od metra okolo papírnictví, kde měli i oddělení hraček. Ve výloze visel Mašinka za uši, tlapky, ocásek a tvářil se náležitě smutně. No, koho by taky bavilo viset potupně ve výkladu papírnictví, že?

Tak na něj chvíli koukala a došlo jí, že jsou na tom vlastně oba stejně. Vlezla tedy 5 minut před zavíračkou dovnitř a Mašinku si nechala z těch vlasců odstříhat. Pak ho vzala do náručí, zaplatila naprosto příšernou sumu, odmítla si ho nechat nějak zabalit a mazala s ním domů. Celou cestu ho držela v náručí a těšila se, jak si ten večer spolu hezky užijí! Taky se stal na dlouhou dobu s Ťunťou jejím nejoblíbenějším. A hned nato se všechny problémy vyřešily!

Taky nám přibyla rodinka MARŠÍNKŮ. To začalo tím, že v Anglii, kde byla Karolína s Autoklubem na mezinárodních závodech žen na motorkách, navštívila v jednom malém jihoanglickém přímořském městečku speciální obchůdek, kde byli jen a jen medvědi. S medvědy tam bylo úplně všechno, od ubrousků až po obrovské plyšové medvědy pomalu lidské velikosti. Tak to si umíte asi sami představit, jak dlouho tam pobyla. Z městečka nic neviděla, zato ten krám prolézala snad 3 hodiny než se zase jelo dál. 

A pochopitelně, že nějaké to "medvědí nadělení" si musela taky koupit. Protože v mikrobusu, kterým jeli, bylo zoufale málo místa, vyhrál to takový malý chundelatý méďa, takové medvědí miminko. No, k němu postupně přibyl větší, podobný, ten zasuploval tatínka a koupil ho Karolíny manžel kdesi na aukci a potřebovali jsme ještě maminku, což Karolína velmi ráda a velmi rychle napravila. Teď tvoří v bytě v Maršově nerozlučnou rodinku a proto taky dostali název Maršínci.

Ale to už jsme si s Brunďou na ten příval nových vetřelců dávno zvykli. Věděli jsme, že plyšáci sice přibývají, ale nás má stejně nejraději.

Jo, taky musím zmínit ty myši. Jednou dostal Karolínin manžel k vánocům od sousedů na chalupě keramický půllitr a z něj čouhal krysí čumáček. Všichni se děsně smáli, protože ten rok bylo myší hrozně moc a chlapci si vymysleli soutěž o největšího myšilova. Vyhrál to právě on a tenhle dárek mu to měl připomenout. Karolína už v tu dobu měla podobnou myšku, kterou našel její kolega kdesi na parkovišti, asi ji upustilo nějaké dítě z kočárku. Byla špinavá a měla natržené ouško, ale to jí vůbec nevadilo, tedy Karolíně.

Myška byla vyprána v mydlinkách, vysušena fénem, ouško přišito a skončila na polštáři v posteli, aby se jí odčinilo to příkoří z parkoviště! Tak tam byly dvě: KRYSÁČEK a RŮŽOVÉ OUŠKO. Pak Karolína vážně onemocněla a musela do nemocnice. Když se probrala z JIPky na pokoji, chybělo jí něco mazlivého do postele, byla tam tak strašně sama s těmi všemi hadičkami! Já byl s Brunďou už na chalupě, stejně bychom pro nemocniční pokoj byli moc velcí, tak poprosila manžela o svoji myšku Růžové ouško. Samozřejmě, že na ni při příští návštěvě zapomněl, nicméně mu to "doklaplo" a cestou z práce koupil myšku jinou - ANTONÍNA.

Antonín má určitě velkou zásluhu na tom, že se Karolína zázračně rychle z nemocnice dostala domů a všechno přežila bez velkých následků. Antonín se od té doby stal nerozlučným milovaným muchlovacím postelovým myšákem a žárlili na něj všichni medvědi! Než jsem jim na rodinné "plyšporadě" vysvětlil, že by mu měli být vlastně vděční, že jí pomohl v těžkých chvilkách. Tak jsme měli lichý počet plyšových myší až do kterýchsi vánoc, kdy přibyla poslední postelová! Krysa KRASOMILA. Opět to byl dárek od sousedů, od kterých přišel do domácnosti KRYSÁČEK, sousedka totiž kupovala dárek pro svého vnoučka a objevila v regálu pytlík s tímto plyšovým živočichem a na něm byla cedulka:

Hračka, typ: plyšová, pracovní název: KRYSA KRASOMILA, nevhodné pro děti do 3 let! Popadl ji takový záchvat smíchu, že málem prodejnu museli evakuovat a okamžitě pytlík s myší zakoupila, neboť jí došlo, komu že jí asi tak věnuje! Ona je totiž stejně praštěná, jako Karolína! Nicméně - KRASOMILA už té myši zůstalo. A tak jsou v posteli 2 párečky a všichni jsou spokojení! A představte si, že dokonce ty myši cestují autem i letadlem - s Karolínou a jejím manželem byly např. několikrát v Turecku, v Řecku, sjezdily kus Evropy, no, to jim teda závidíme opravdu všichni a to už na "plyšporadě" ostatním nevymluvím!

A jestli si myslíte, že jsou to všechny myši z domácnosti, tak tedy nejsou.

V IKEA se objevili plyšoví "krysáčkové", pochopitelně, že jeden je doma (ŠEDÁČEK) a k němu přibyla další "velemyš" (JÚLINKA), ti dva ale nejsou v posteli, dohlížejí na práci Karolíny z poličky psacího stolu!

Tak se mějte moc pěkně, představil jsem tady kus naší plyšové rodiny, je nás podstatně víc, ale to už by vás asi nezajímalo.