Ke konzumaci tyto provozovny nabízely nejrůznější druhy gulášků, gothaj s cibulí a další hodnotné biopotraviny. Prostě ráj na zemi. Takže jsem se vyhýbal plesům a zábavám, co to dalo. A že to byl problém! Byloť společensky nevhodné, když jsem v rodné vsi na plesy ani na zábavy nechodil a rodičovstvo trpělo pod heslem "Co tomu lidi řeknou!"

Můj názor, že lidi mi můžou políbit šos, protože se od nich jaktěživo ničeho kloudnýho nedočkám, rodiče nesdíleli. Mimoto bylo podle mého názoru mnohem bezpečnější dělat ostudu na zábavě v Bošilci, vzdáleném sto kilometrů, než být šikanován na národním výboru za ježdění na historické ruční hasičské stříkačce ve čtyři hodiny ráno skrz rodnou vesnici.

Popřípadě se nechat pérovat otcem, jehož probudil v noci řev, načež vyhlédl z okna a kolem domu proběhla zcela nahá dívka pronásledována oddílem mladých požárníků. Nic si nenechal vysvětlit, že šlo o humanitární akci, neboť dívenka předváděla v hasičárně na schůzi mladých požárníků v rámci kulturního programu striptýz, pak jí poněkud přeskočilo, zdrhla ven a my se snažili zabránit společenskému faux pas, kdyby ji někdo potkal.

Mimochodem - víte, jak se dělá požárnický grog? Do pětilitrového hrnce nalejete čtyři litry rumu, vsypete kilo cukru, dolijete vodou a uvedete do varu. Poté vhodíte kostku másla a po rozpuštění zamícháte obsah doruda rozžhaveným šroubovákem. Pak již servírujete do hořčicového servisu a konzumujete.

Ten šroubovák a máslo jsou veledůležité. Pokud je mezi čtenáři organický chemik, rád vám vysvětlí pojmy štěpení násobných vazeb za vyšších teplot, mastné kyseliny, nedokonalou oxidaci jednoduchých organických sloučenin s -OH skupinou, či enzymatické reakce v lidském těle. Já to shrnu do věty: "Nebude vám po tom tak blbě, jak by mohlo být."

Ale vraťme se k tématu.

Vesnické plesy byly v té době zoufale jednotvárné. Buď je pořádali hasiči - to tam hrála dechovka, všichni chlapi byli v hasičských uniformách, nebo pořádali ples myslivci - to tam hrála dechovka a pár chlapů bylo v mysliveckým a zbytek v kvádrech, nebo pořádali ples sokolové - to tam hrála dechovka a všichni chlapi byli v kvádrech. Stejnejch kvádrech. Tesil. Stejnejch botách. Neboť celý socialismus se vyráběl jeden druh kvádra a jeden druh polobotek. A všichni chodili ke stejnýmu holiči.

Dámy se sice mohly trošku odvázat, ale diktát módy byl neúprosný. A šikovných švadlen bylo jako šafránu. A socialistický textilní průmysl sice překračoval normy, ale nikde to nebylo vidět. V době, kdy mě na opačném pohlaví začaly zajímat jisté konkrétní detaily, se přestaly nosit minisukně a začaly se nosit takzvané midi. Což byly sukně o délce, kterou by schválil i saudskoarabský imám.

Hrom aby do toho bacil! Všechny baby nosily sukně do půl lýtek, ne-li delší. A chodily všechny ke stejné kadeřnici. Celý sál, až na pár anarchistek, kterým to nedrželo, nebo by jim po trvalé naskákaly pupínky, měl stejnou trvalou ondulaci. Matně si pamatuju, že v plesové sezóně se k jediné schopné kadeřnici na okrese maminka objednávala minimálně měsíc dopředu. Uznejte, že do takovéhoto prostředí se prostě nedalo chodit!

Ovšem byly plesové akce, které jsem nemohl vynechat. Tedy zejména maturitní ples gymnázia a průmyslovky. Už proto, že jsem byl gymnaziální maturant. Napřed byl ples průmyslovky, tedy jakási rozcvička a po něm ples náš. Obě školy se flekovaly, kdo pozve lepší skupinu. O orchestry až tak moc nešlo - to byla banda hudlalů prdlajících valčíčky a polčičky.

Šlo o kapely hrající tzv. populární hudbu. Pod to se dal schovat i bigbít, tedy kupříkladu tvrdý rock. Tehdy v sedmdesátém- osmém se podařil husarský kousek. Průmyslováci pozvali Orient Rock Praha, a nám se povedlo přitáhnout kapelu Markýz John. (Obě tato úctyhodná tělesa existují dodnes!).

Půlhodinu se hrála dechovka, půlhodinu sálem duněl rock. Smůla byla, že náš třídní, kovaný to soudruh, požádal bubeníka od Markýzů, aby svoji produkci trochu ztlumili. Bubeník, duše prostá, mu řekl, že je vůl. Následkem bylo, že si kapely z Prahy u nás ve městě v následujících letech neškrtly.

Takže křepčit se dalo cca každou půlhodinu. V čase polčiček a valčíčků fidlaných tanečním orchestrem Pacholala jsem prchal ze sálu jako štvaný jelen. Bylo kam, neboť jasnozřivý spolužák tušil, že bude třeba nešťastníkům duchovní útěchy a přinesl spiritus destilatus syntetizovaný v jakési tajné moravské alchymistické laboratoři ze zkapalněných švestek.

Zatímco v sále roztáčeli v kole otcové maminky a mezi nimi se vrtěli mladiství úchylové, kterým se dechovka líbila, troubili tam na horách jeleni a jakýsi nahluchlý vyšetřovatel trestného činu žhářství neustále vyřvával "Kdo to byl" a sbor rasistů mu odpovídal něco ve smyslu "člen národnostní menšiny, blíže nespecifikované barvy", my jsme tankovali vysokooktanový nápoj.

Zajímavé bylo, že se kolem nerojili jenom spříznění spolužáci, ale i slečny, které jsem do té doby nikdy neviděl. A byla mezi nimi jedna šik černovlasá dlouhovlasá děvenka starostlivá v bílé halence s výstřihem do véčka a v tmavočervené sukni s malými kvítky, a ples pro mě náhle získal i duchovní rozměr. Byla to taková pěkná, akorát vyrostlá děvenka a hlavně!!! nevěděla, jak umím tančit! Ale to je jiné povídání...

Každopádně se stala důvodem, proč jsem opustil svoji trapistickou ulitu a začali jsme objíždět zábavy a diskotéky v okolí.