21.5.2024 | Svátek má Monika


ČLOVĚČINY: Na výlet aneb turistický průvodce Středním Posázavím

28.6.2006 22:13

Tak jsme jeli na Sázavu. Nevěřte lidovým vyprávěčům, jezdit vlakem NENÍ žádná romantika. Na Sázavu většinou - do vzdálenosti cca 60, nejvýš 70 km od Prahy - jedeme tak dvě, dvě a půl hodiny. Přestupujeme v Čerčanech. Do Čerčan jedeme panťáčem (vlakové soupravy staré cca 50 let, vypadají a poskytují pohodlí adekvátní věku). Protože máme zpoždění, přestupujeme tryskem. Má to háček. Mrňavý červený motoráček o jednom až dvou vagonech nečeká přímo na nádraží, to by bylo moc jednoduché, ale někdy vpravo od nádraží, někdy vlevo. Když se netrefíme, čekáme dvě hodinky na další… Sázava - krajina s kolejemi

Ale když už je člověk v motoráčku, je to dobré. Jednak je to vláček příjemný, sice taky stařičký, ale aspoň hezký. I průvodčí je takový milejší … no, prostě už se těšíme.

Tentokrát jsme vystoupili v Soběšíně. A takhle to tady vypadá, obyčejná česká krajina, co se člověku v dětství obtiskla do hlavy. V Soběšíně musíme trochu povzbudit pitný režim, značně uondaný tou cestou. Jenže je tu problém - do Kácova, cíle cesty, je to jen kousek a tam čeká pivovar. Takže jedno malý a jde se.

Cesta jako vždycky vypadá ze začátku kratičká, pak už se těch osm kilometrů v úmorném horku dá jít. Ale to už se blíží velmi neromantické panorama Kácova. Doufám, že neurazím nějakého rodáka, ale ono to přímo v Kácově moc hezké není. Oprýskané domy, flastrovaná silnice… Nicméně na náměstí je moc pěkně renovovaný hotel, kde dneska přespíme (na romantiku pod širákem už jsme nějak moc dospělí) a dole u řeky je pivovar. To dole u řeky je docela malér, každá - i malá - povodeň je vyplaví. A poslední dobou jsou spíš ty velké.

Ale zatím se z toho vždycky vylízali a je to tam čím dál hezčí. Příjemná hospůdka, v létě spousty vodáků… A pivo vaří skvělé, jako většina maličkých podniků, kvasnicovou desítku, dvanáctku, občas jako hit i černé, v cenách více než lidových. Hospůdce obložené dřevem vévodí moje oblíbené heslo: Důsledným dopíjením piva za úsporu ječmene. Venku hraje místní kapela táborákové hity, už na nás prostě nezbylo místo, tak si jdu poslechnout aspoň Oranžový expres.

Jak je svět malý, potkáváme tu kamaráda z Prahy, tak chvíli klábosíme, pak se jdeme projít, pak ještě chvíli koukáme na vodu … spát se nechce, po horkém dnu se udělalo krásně. A Sázava tu vypadá po všech těch záplavách jak delta Nilu, ostrůvky, písečné kosy... Ráno nás čeká neuvěřitelná snídaně a už vyrážíme zpátky směrem ku Praze. Cesta jde hodně lesem, takže milosrdně skrytí před sluncem šlapeme k motorestu U Rybiček, který je naší dnešní první zastávkou. Motorest stojí u dálnice a kdo tam ještě nebyl, měl by to honem napravit. Je u něj rybník, ale ryby, co tu v neuvěřitelném výběru nabízejí, jsou určitě odjinud.

Tak a "tady je Šternberkovo" - vcházíme do lesů pana hraběte (to je ten, co na vlastním hradě za totáče dělal průvodce). Krásná lesní cesta, navíc skoro po rovině, kdo chodívá podél řek, ví, jak je to vzácné…. Vede až k hradu. Dnes tam nepůjdeme, jen se podíváme, jestli jsou tu draví ptáci - ano, jako vždycky. Měla jsem období, kdy jsem trvala na návštěvě hradu vždy, když jsme šli okolo, ale ono to po nějakém desátém shlédnutí už přece jen stačí… I když výhled z nádvoří je pořád stejně krásný. Sázava - krajina s cestou

Takže dolů do hospody - tady jsme sedávali s kamarády z tábora. Sázavu jsme totiž objevili poměrně pozdě, když byl synek tříletý. Za těžkého totáče nás s malým dítětem do hotelu nevzali, stejně jsme na to ani neměli a někam jsme jet chtěli. Náhodou jsem narazila na inzerát jednoho tábora, kde hledali personál, no a tak jsme se dostali do Českého Šternberka. Po roce 1989 tábor zanikl, dodnes je nám to líto. Ale jezdíme na Sázavu dál a jen občas, když máme hodně morbidní náladu, se na ruiny tábora zajdeme podívat.

Dnes tam nepůjdeme, vezmeme to kolem nádraží, kde býval hodný pan výpravčí, do lesa kolem potoka, tam je chladno i v největším parnu, a pak prudce nahoru k Malovidům. Na téhle cestě pravidelně sama sobě děkuji, že jdu pěšky a nemusím vláčet kolo. Nahoře je (skoro) rovina s polem a kapličkou, široké rozhledy na posázavskou krajinu. A u kapličky jsou dvě lavice a na těch vždycky ležíme a koukáme přes stromy do oblak a jak po stromech lezou mravenci, když máme štěstí, slyšíme skřivana…

A dolů do Ratají, pak Ratajemi nahoru kolem hradu, na náměstí ještě jednou napít, z dálky kouknout na zámek a už o moc dál nedojdeme, tak aspoň ještě kolem řeky a starých chat do Ledečka.

V Ledečku končíme, vlak už houká, v kopci je pomalej….

Zuzana Nováková (zana)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !