Pozorného čtenáře fotočlánků jistě napadlo, že se v Drážďanech v první půlce ledna nic nedělo (lednový Fotorok najdete zde). Opak je pravdou. Děly se věci, které bych zařadila do kategorie „to nevymyslíš“. Na tomto místě bych si chtěla popřát, abych takovéto příhody nemusela zařazovat každý měsíc.

Dne 4. ledna jsme se dočkali. To bylo tak. Topíme olejem. Já vím, hanba!, green deal a Greta. Kotel jsme ještě nevyměnili z několika důvodů, které tu teď nechci rozebírat.

U topení na topný olej se sem tam stane nemilá věc. Musí se objednat olej. Sedím pak u počítače, koukám na statistiky a grafy, hledám, kdo nám dodá olej nejlevněji a přeji si mít křišťálovou kouli. Abych věděla, jestli cena oleje poletí v příštích dnech nahoru nebo dolů a hlavně, jaké bude během příštích pár týdnu počasí. Výsledkem takového sofistikovaného rozboru je přesný odhad množství potřebného oleje v den D.

Den D měl nastat před Vánoci. Bohužel paní topná olejová na centrále měla v počítači jiné údaje. Ujistila jsem ji, že do půlky ledna nejenže nevydržíme, ale že nejpíš i zmrznem, a paní slíbila, že se pokusí nám olej zajistit na začátek ledna.

Zahřálo to u srdce, nikoliv na těle. Vytáhli jsme deky, svolali rodinnou radu a začali topit jen v jedné místnosti. Dům je kamenný, nezateplený (já vím. Green deal, Greta a hanba!), v zimě je tu prostě zima. Na konci prosince bylo venku dokonce tak teplo, že jsme ráno vypnuli topení, otevřeli dveře na balkón, celý den takto ohřívali vzduch uvnitř a odpoledne balkón zavřeli a pustili trošku topení.

Nicméně! Čtvrtého ledna ráno jsme nemuseli vstávat těsně po půlnoci v půl sedmé, ale až před osmou. V polospánku jsem si říkala, že musím zavolat olejovou centrálu a poptat se, kdy s námi počítají, když mě že spánku vytrhnul zvuk bušení na kovadlinu.

Vystřelila jsem z postele k oknu. Nikde nikdo, klid, žádné auto, žádný pes ani hlučný dělník v dohledu či doslechu. Dojdu si tedy v klidu do kuchyně, kouknout na děti, na wc a kdo by to byl čekal, že? Zvonek! Öllieferung!

Enigma v hlavě vyhodnotila, že pán takhle rozcuchanou paní v županu už nejspíš někdy viděl, nasadila jsem tedy roušku a šla jsem otevřít, odemknout venkovní přívod oleje k tankům a vypnout kotel. Cestou kolem schránek jsem vytáhla noviny a položila je sousedce na lavici u dveří.

Milému panu od oleje jsem nabídla kafe. Prý jo a že weiß und süß. Vyběhla jsem dvě patra do kuchyně, namlela kafe, dala ho do hrnku, přidala dlouhou lžičku, vzala krabici mléka a cukřenku a běžela se vším zpět do sklepa, kde se mezitím vařila voda.

Když jsem probíhala kolem sousedky, pojala jsem přesvědčení, že ty dnešní noviny tam leží ale zcela špatně. Hned vedle starých novin na vyhození. Co kdyby je Kerstin nechtíc vyhodila všechny? I překročila jsem proutěný koš s věcmi do práce, který si sousedka právě přede dveře nachystala, dala krabici s mlékem do podpaží, natáhla se pro noviny a... zavadila lemem rukávu o ten hrnek s kafem.

Klika cvakla, dveře letí, Kerstin vchází do dveří, kafe v koši, v botách, v klíčích, vlastním očím nevěří. Kafe jsem katapultovala všude kolem. Všude. K rozjeté ranní rozcvičce jsem tedy přidala bleskový úklid chodby a další namletí kafe.

Pan dovozce ho dopil v okamžiku, kdy pistole ohlásila, že mám plno. Chvíli zápasil s platebním terminálem, než mi na dodák napsal na fakturu, popřál hezky nový rok a odjel. Olej jsem objednala dle výše zmíněného návodu 24. listopadu, 3600 litrů. O šest týdnů později mi načepovali plnou, 3642 litrů. Spletla jsem se jen o 1,01 % :). I bez křišťálové koule.

Dne 10. ledna jsem podstoupila vyčerpávající zápas s vysavačem. Všechno to začalo záchvatem úklidového nadšení, kdy za oběť padla kuchyňská trouba. Vytahat nerezová udělátka, odrhnout je, zapnout pyrolýzu, nechat troubu vychladnout a setřít popel mi tentokrát nestačilo. Dle návodu jsem rozebrala i skleněné dveře trouby a omyla skla.

Na posledním skle (vlastně tom prvním, počítajíc při pohledu zvenku) jsou napevno všechny úchyty a vlastní rám dveří. A ten potřeboval, jistě máte své zkušenosti a chápete, zbavit prachu a tedy vyluxovat. Při tomto nezbytném úkonu se z rámu uvolnil takový gumový bazmek, který všechna ta skla drží od sebe, a šup! vlítnul do hadice vysavače. V klidu jsem doluxovala rám a umyla sklo. Všechno bylo čisté a stačilo to složit dohromady.

I otevřela jsem vysavač, nasadila rukavice, sebrala odvahu a začala šťárat v pytlíku s prachem (a brrr vším možným hnusem). Nic jsem nenahmatala, žádný tužší předmět 1,5 na 2 centimetry tam nebyl. Zacloumala jsem hadicí, nic nevypadlo. Prohledala jsem zaprášený pytlíkový prostor ve vysavači, sáhla do každého koutku, nic. Přemýšlej! zaúkolovala jsem se nahlas. Zkus to znova. Brrr pytlík, hadice, vysavač. Nic.

Že bych to nevysála? V rámu dveří to černé gumové nic bylo jen na jedné straně, v okolí stolu se na zemi nic černého neválelo, a to ani v okolí trošku vzdálenějším. Znova! Nerozpadlo se to cestou na kusy? Ne. I padnul mi zrak na jediné místo, do kterého jsem pořádně neviděla. Rukojeť hadice je taková zalomená. Že by snad tam?

Dalo to fakt práci, ale zadařilo se, rukojeť a spirálovou gumovou hadici jsem od sebe dostala. Do rukojeti jsem posvítila z obou stran, vnitřek obkroužila dlouhým nožem a nic. Zatřepala jsem asi posté hadicí a nic.

Během procesu jsem si začala připadat nesvéprávná a teď už jsem o ztrátě rozumu nepochybovala vůbec. Jistě právě skončil tam, kde ten gumový nesmysl, klíče od auta a liché ponožky. V paralelním světě.

Vzala jsem do ruky hadici a rukojeť, že dám do kupy alespoň ten vysavač a půjdu hledat na netu nové dveře od trouby, když vtom slyším kla kla kla plup ... z hadice vypadnul malý černý gumový předmět. Ten hajzlik tam v zákrutech spirálové hadice držel přiskřípnutý celou dobu!

Trouba už má dvířka zpět, skla i vnitřek je umytý, vysavač je smontovaný a mně jen přijde škoda, že z toho paralelního světa nevypadly i ty tak dlouho postrádané klíče od auta. Ponožky ať si tam klidně nechaj.