Byla jsem ale mladá a plná síly, a tak se tohle cestování tehdy ještě dalo snášet. Povím vám ale jeden příběh, který se udál v době, kdy jezdily v tramvaji ještě průvodčí. Ty měly jakousi malou a ohraženou kukaň, z níž prodávaly lístky a ještě obsluhovaly zavírání a otevírání dveří.

Tehdy bylo velice deštivé ráno. Cestující mokli spolu se mnou na zastávce už dvacet minut a stále nic. Něco se patrně stalo, takže pravidelný ranní spoj ve špičce vynechal. Všichni nadávali na všechno a všechny.Každý byl mokrý, protože na této zastávce nebylo, kam by se člověk před deštěm schoval. Ještě k tomu foukal silný vítr. Všichni byli nevrlí, nevyspalí , nabručení a nespokojení.

Vtom se tramvaj konečně přišourala. Přijela však beznadějně plná a tak přecpaná, že museli lidé mezi sebou doslova bojovat o ten kousek místa, který na ně ještě zbyl. Všichni se šlapali a rvali se dovnitř. Nikdo o pozdní příchod do práce nestál. Neslušná slova a nadávky stále křižovaly ovzduší. Zkrátka natlakovaný papiňák těsně před výbuchem Nějak jsme se však do vozu tramvaje nacpali. Nedalo se tam ale dýchat, protože jsme sotva stáli na jedné noze a ještě ne na té vlastní. Lidi se na sebe mračili, nikdo se na druhého ani neusmál .

Ovzduší bylo doslova nabité napětím. Vtom zaznělo cinknutí, kterým se oznamovalo uzavírání dveří. Zároveň se zvukovým znamením ale zahlaholil do tohoto napjatého ticha mužský hlas, který naléhavě a velmi hlasitě žádal: "Paní průvodčí, otevřete ještě jednou ten zadek!! Mám tam dva prsty!"

Jakoby mávnutím čarodějného proutku se nálada v té nadupané tramvaji proměnila. Lidi se pochechtávali, smáli i řehtali nahlas a najednou nikdo nenadával. Jen chudák mladý muž, který tu proměnu ovzduší a nálady svou hlasitou žádostí zapříčinil, využil příležitosti a raději dosud otevřenými dveřmi uprchl do deště, aby se za svým cílem raději vydal pěšky.

Styděl se a nechtěl dál poslouchat uštěpačné a jízlivé poznámky na adresu své osoby. Prchal kvapně, rudý jako právě rozkvetlá pivoňka. Veselá nálada však vydržela všem cestujícím po celou dobu jízdy. Už se nikdo nemračil, ani nespěchal a nenadával. Všichni se rozjařeně usmívali a uchechtávali při vzpomínce na tuto malou příhodičku...