28.3.2024 | Svátek má Soňa


ČLOVĚČINY: Děti na palubě

25.5.2017

Dnešní článek je zejména pro čtenáře článku o výběru posádky pro plachetnici (najdete ho zde), kteří vyjádřili přání dozvědět se něco o dětech na palubě.

Dosti často se mě lidé ptají, co soudím o přítomnosti dětí na palubě námořní plachetnice. Jednoznačně odpovídám, že u krátkodobých dovolených na Jadranu to není žádný problém, pokud dodržíte několik jednoduchých zásad.

Mám v tomto směru zcela konkrétní zkušenosti. V rodině K. byly čtyři děti. V době, kdy jsem na Freelorda nastoupil, to byla pětiletá holčička a tři chlapci ve věku od osmi do šestnácti let. Z „provozního“ hlediska s nimi nebyly žádné problémy, nikde nepřekážely a nepředstavovaly ani žádné bezpečnostní riziko, protože na lodi trávily každé prázdniny a dobře ji znaly. To, že jsem neustále sbíral z podlážek drobky, zbytky jídla, hračky, počmárané papíry a zakutálené pastelky, byla jiná věc.

Někdy v roce 1996, při přeplavbě z Antalye do Istanbulu na start E.M.Y.R. jsem měl na palubě ještě menší, asi tříleté dítě a musím říci, že mi nakonec bylo mnohem sympatičtější než jeho rodiče.

Zábradlí se síťovinou

A konečně v poslední době jsem na Jadranu absolvoval několik plaveb s rodinou jednoho svého kamaráda, který má dvě děti – při první plavbě bylo chlapci asi pět a dívce deset let. Z toho důvodu jsem vybral k charteru loď, která měla zábradlí vypletené síťovinou. Především u menších dětí mladších než šest let představuje zábradlí opatřené sítí důležitý bezpečnostní faktor. Pochopitelně je zapotřebí s rodiči domluvit „pravidla hry“. K těm základním patří, že děti nesmějí na palubu bez záchranných vest. Nezapomeňte ovšem vzít ty dětské vesty s sebou, protože na pronajaté lodi najdete jenom vesty pro dospělé.

Stolní hry v kokpitu, malý chlapec má vestu

K dalším pravidlům patří, že děti nesmějí bez dovolení, respektive bez doprovodu dospělého, opustit kokpit. Z tohoto pravidla se dá postupně slevovat v závislosti na počasí a na plaveckých schopnostech dětí. Zatím jsem měl na mysli děti, které nejsou jachtaři. Jestliže s sebou vezmete dítě, které je přeborníkem ve třídě Optimist nebo Cadet, dokonale plave a dokonce má za sebou závody na moři, můžete mu pochopitelně dopřát větší volnost, nicméně nekompromisně trvejte na záchranných vestách. Ty mohou děti, pokud jsou zdatnými plavci, odložit, až zakotvíte.

Děti jedou ke břehu, jsou pozorovány z paluby

Starší děti a děti s jachtařskými kořeny můžete přitáhnout k vlastní plavbě. Můžete je učit kormidlovat pomocí kormidelního kola a předvádět jim, jak se loď po navigační stránce vede. Počítejte však s tím, že udržíte jejich pozornost jen na krátkou dobu a pak je musíte ponechat jejich hrám a zábavám. U menších dětí nezapomeňte vzít s sebou jejich oblíbené hračky, protože vlastní plavba je pro ně nuda a ožijí až na kotvišti, kde se mohou koupat a rozptylovat se novým okolím.

Nezapomeňte doma různé deskové hry a karty a možná se dožijete překvapení, že se stanete ještě náruživějšími hráči než vaše děti. K rozptýlení dětí také přispěje udička, stačí kousek vlasce s háčkem, neboť lovecký pud máme v genech všichni, a i ta nejmenší ulovená rybička vaše děti nadchne. Nebránil bych se ani tomu vzít s sebou notebook s počítačovými hrami, pokud na tom vaše odrostlejší dítě trvá. Můžete pak sledovat, co zvítězí – zda romantika reálného prostředí nebo imaginární kyberprostor.

Na břehu strávila rodina s dětmi šťastný den

Po zakotvení v zátoce vám doporučuji spustit na vodu nafukovací člun, děti do něj posadit a uspořádat „badatelskou výpravu“ podél pobřeží či se vylodit na nějakém drobném ostrůvku a „prozkoumat“ vnitrozemí. Proto neváhejte a přiobjednejte přívěsný motor, děti to ocení. Malé děti, které ještě neumí plavat, pak potěší a rozptýlí, když je člunem zavezete na pláž a tam je pod dohledem necháte nějakou tu hodinku se brouzdat ve vodě, sbírat lastury a vůbec si hrát tak, jak by si hrály doma u rybníka.

Koupání z koupací plošiny

V roce 2008, když jsem se s rodinou kamaráda vracel z Dubrovniku, jsem za bezvětří zajel ihned dopoledne do Trsteniku na poloostrově Pelješac, kde je jižně od přístavu malá zátoka s miniaturní pláží v čele. Děti si na ní od rána do večera hrály a po návratu prohlásily, že to byl nejkrásnější den plavby. Uvádím to zde také proto, abyste si uvědomili, že s dětmi na palubě nemůžete trhat žádné plavební rekordy a že je žádoucí, abyste do itineráře plavby zařadili odpočinkové dny bez plavby a s kotvením na jednom místě po dvě noci, jak jsem to pak udělal na kotvišti u ostrova Kakan.

Skoky z přídě do volné vody

Častou obavou je, jak a zda se děti vyrovnají s mořskou nemocí. Podle mých zkušeností jsou na tom lépe než dospělí (viz kapitolu O mořské nemoci, plavebních iluzích a jiných mystériích) a čím jsou menší, tím menší problémy mají.

Zhruba do sedmi, osmi let se u nich mořská nemoc projevuje hlavně spavostí, aniž by trpěly žaludeční nevolnosti. Starší děti sice při záchvatu nemoci zvracejí jako dospělí, ale chorvatské vody jsou dobře kryté a plavby od jednoho kotviště k druhému trvají pár hodin, takže nehrozí nebezpečí, že by se dítě dehydrovalo a utrpělo nějakou zdravotní újmu.

Skoky z paluby do volné vody

Samozřejmě je zapotřebí dohlížet na jejich pitný režim s dvojnásobnou důkladností. Mám-li to tedy shrnout, účast dětí na rodinných plavbách v Chorvatsku jednoznačně doporučuji. I když se bude zdát, že jsou otrávené, prázdniny na plachetnici se pro ně stanou pozitivním zážitkem, na který budou rády vzpomínat i v dospělosti.

Dlouhodobý pobyt dětí na moři

Poněkud jinou otázkou je dlouhodobý pobyt dětí na moři. Po světovém oceánu se dnes toulají stovky, ne-li tisíce rodin s dětmi, které jiný domov než námořní plachetnici nemají. Při přeplavbách Atlantiku jsem sice na palubě žádné děti neměl, ale měl jsem možnost do tohoto způsobu života nahlédnout.

V Hortě na Azorách v roce 1994 byl v naší blízkosti vyvázán italský dvojstěžník, který byl jediným domovem početné rodiny. V podpalubí byla nejen knihovna o 2 000 svazcích,ale také pianino. Špagety se vařily v desetilitrovém hrnci a kdo přišel, ten dostal. Děti učila maminka a celá rodina vyhlížela naprosto spokojeně.

Rodinná výprava na souš

V roce 1997 jsme se zase na Bermudách seznámili s německou lodí, na které kočoval po světě manželský pár s asi osmiletým chlapcem. K seznámení došlo kuriózně. Právě jsme se celně a pasově odbavili a vyvázali se ve St. George ́s k nábřeží, když se za zádí objevil ocelový keč pod německou vlajkou a zjevně se chystal vyvázat na nás. To je na Bermudách běžné a já na Němce čekal u záďového koše, abych mu pomohl s lany. Jenže on si manévr nějak špatně spočítal a klounovcem udeřil do rohu, kde se stýká bok a zrcadlo. Zařadil sice zpátečku, ale přesto mi úder rozbil průvlek vyvazovacího lana. Kdyby nebrzdil, odnesl by to i trup.

Za půl hodiny se objevila kapitánova manželka s lahví originálního jamajského rumu jako odškodným a tím jsme celou záležitost uzavřeli. Začalo tak ale i naše sousedské přátelství, protože německá rodina musela chodit na břeh přes naši loď. Měl jsem v posádce mladou dámu, která předtím pracovala v Německu jako au-pair, takže se rychle s tím německých chlapcem, říkejme mu Norman, spřátelila. Každý den jsme si kupovali kyblík americké zmrzliny a malý Norman chodil loudit.

Závěr plavby

Při tom spontánně vyprávěl o svém životě na plachetnici, která obeplouvá svět. Dá se říci, že ty informace přímo ze sebe chrlil a přitom se tulil ke každému, kdo byl poblíž, nebo se s ním kočkoval. Znal trochu z každé světové řeči a bylo na něm vidět, že svět je pro něho jenom trochu větší vesnice. Na druhé straně se nám svěřil, že vždycky, když se seznámí s nějakými dětmi a má si s kým hrát, jejich loď zvedne kotvy a plují někam jinam. Na otázku, co dělá za plavby, odpověděl, že nejčastěji leží v kajutě a pozoruje mouchy a pavouky, kteří do lodě nalezli při nějaké zastávce.

A v tom okamžiku ve mně zatrnulo. Ten chlapec měl zjevné příznaky vězeňského chování a bylo na něm vidět, jak zoufale postrádá společnost vrstevníků. A tak jsem byl rád, když nám jeho matka řekla, že už nemůže syna sama učit a že se vracejí do Německa, aby mohl Norman chodit od 3. třídy do normální školy. Dnes je z něho asi dvacetiletý mladík a pevně doufám, že svůj očividný sociální handicap z dětství vyrovnal a že z toulek po oceánech mu zůstalo jenom to kladné – otevřený vztah ke světu, družnost a procítěná, nikoli jenom rozumově přijatá skutečnost, že u lidí na rase a barvě pleti nezáleží.

Převzato z knihy Za kormidlem nejen na Jadranu od Františka Novotného se souhlasem autora.

Foto: archiv autora




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !