Medvídek 25.10.2007 10:12

Chápu

Kdysi jsem taky neodolal a vrátil se na místo mého dětství a zjistil jsem že mi moje dětství někdo ukradl a odporně zprznil. Rozdíl byl v tom že ta lokalita mi nepatřila. Byla tady už na toto téma kdysi debata, vracet se v čase nemá smysl.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 25.10.2007 10:03

Chápu dokonale, prožívám s každou větou. Jasně žes to psala vlastní krví.

Po poledni víc, doufám!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

terra 25.10.2007 9:45

Mylím, že chápu, abyt

příliš mnoho lidí nemá ponětí, co to volná krajina je, co do ní patří. To spíš nechápu, proč si pak kupují starý mlýn... Mohou si přece pořídit "letní byt" v městském stylu i s tím grilem někde, kde nic neponičí. Zřejmě je snazší nabýt majetku než dobrého vkusu, o moudrosti nemluvě. Výjimky potěší - moji dobří známí koupili starý statek v kraji, kde se tradičně staví z neomítnuté opuky. Nepřestavují ho - rekonstruují ty nádherné smetanově bílé stavby do posledního kamene a žlabu ve stájích a poslední staré hrušně v sadu (Hardyho máslovka, chuť mého dětství, mívali jsme jich kolem domu asi šest...Když jsem ji tam objevil, byly zrovna tak správně lehce přezrálé - nebudu to protahovat, přejedl jsem se jak zvíře...)  Zabydleli se tam dva nádherní koníci, a má jich být víc. A těm šikovným lidičkám není dohromady víc než 55 let. Naděje na lepší příští? Chci tomu věřit. A někdy, až bude čas, pokusím se vyprávět pár příběhů těch "vzkříšených" starých mlýnů, dvorců a potoků... kvůli té naději. A abyt - myslím, že vím, jak taková necitelnost dovede bolet, ale - víc a déle bude bolet ty nové vlastníky. Zvlášť pokud jsou mladší ročník. Protože jednou přijdou na to, co ztratili, ale zpátky už to nevrátí. Tak

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Kočka 25.10.2007 9:10

Lepší se nevracet, nebo až za dlouho.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

LFSH 25.10.2007 9:08

Chápeme.

Když člověk musí odněkud odejít, každý návrat mu zlomí srdce. Většinou je lepší nevědět, co s tím nový majitel udělal.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Lída Š. 25.10.2007 8:34

Hmmm, hmmmmm

nemám žádné takové místo, kde by mě něco vázalo. To bylo tím naším věčným stěhováním, nikde jsem nestačila zapustit kořen. V srdci nemám hmotné věci, ani vzpomínky na ně. Mám tam osoby, vzpomínky na dobré dušičky, anděly mého života  A když čtu Tvoje povídání a příspěvky, tak si jen potvrzuji, že jsem ráda, že mě nic takového nedrží. To ovšem neznamená, že Tě nehladím po tlapce

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 25.10.2007 8:33

Milá Abyt,

někdy se stane, že člověk z nejrůznějších důvodů ztratí místo, které bylo jeho součástí, které ho utvářelo a podpíralo v těžkých časech. Ale pokud si uchová v sobě všechny ty barvy, drsnost omítky a jemnost poupat, vůni vody za letních podvečerů a polední horké ticho, tak to místo stále existuje, jako zcela reálně existuje člověk, který sice odešel napřed za Duhový most, ale my jsme si ho uchovali v mysli.

Místa, lidé a všechny neobyčejné i všední děje, to všechno by se ztrácelo v mlhách, kdybychom neměli dar o nich vyprávět. Ty jsi nám teď pověděla o starém mlejně za zídkou z břidlice,  pozvala jsi nás na návštěvu do míst, která tepou živou krví, rozezněla jsi v nás naše vzpomínky, obdarovala jsi nás.

Je mi velkou ctí, že patřím mezi ty, které sis vyvolila, aby Ti pomohli uchovat živoucí takové krásné místo a tak krásný čas.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

YGA 25.10.2007 8:30

Milá Abyt

- i já tě chápu. I moje vesnice se mění - většinou k dobrému, ale naše ulice - ta jednořadová, od ozbytku vesnice oddělená sklepy - se taky mění a mě se to nelíbí - začínají se stavět domy i z druhé strany silničky, takže ten krásný výhled, který jsem měla z okna, zmizí - domy se ženou do výšky, už to nejsou ty typické nízkopodalžní domky do háku. Ach jo - až nebudou rodiče (ale doufám, že to bude ještě hódně roků), jejich domek taky prodáme - už jsme všichni zvyklí žít jinde a na víkendové pobyty je přece jenom moc velký - a budeme jezdit už jen na hřbitov - ten je na nejkrásnějším místě a výhled do kraje z nej je nádherný. Pořád doufám, že můj popel tam taky jednou spočine (měla bych to napsat do závěti - spálit a na Vrbicu ). Ale ta krásná místa mám zapsaná v srdci a nic je nezmění. Milá abyt, nevracej se tam, kde tě srdíčko bolí, to je nanic - a udělej si krásu tam, kde jsi teď.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jana 25.10.2007 8:28

Špatně investované peníze

Chápu, měla jsem chalupu na Šumavě, prodala jsem, musela jsem. Teď se mi ježí všechny chlupy když ji vidím. Jezdím tam na hřbitov za rodiči, tak vidím každou změnu. Myslím si, že horší už to nebude, ale při další návštěvě se přesvědčím, že to horší je.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Zdena 25.10.2007 8:02

No jo, ale na druhou stranu - žije to!

Myslím, že je  lépe aby stavení žilo, než aby chátralo. Ovšem oživit upadající terásky, vyspravit náhon a upravit dvorek lze i s citem pro atmosféru místa. Podnikatelské baroko na roubeném stavení - nic horšího nad to není.

Na druhou stranu parkovat se někde musí a staré stromy, jejichž větve ohrožují okolí, se také musejí porazit.  Nás to bohužel čeká, stále to odkládáme, ale už to dlouho nepůjde a raději dřív, než to spadne sousedům na střechu - ach jo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 25.10.2007 7:50

Naprosto to chápu -

hodně lidí si koupí stavení někde u lesa,nebo prostě v přírodě,aby mohli na víkendy vypadnout z města a relaxovat na čistém vzduchu a přitom tam vybudují další městské bydlení kvůli svému pohodlí - "zcivilizují" to bez jakéhokoli citu k přírodě a na dovolenou stejně jedou radši k moři...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

zkumavka 25.10.2007 7:35

Naprosto chápu.

Lepší tam nejet vícekrát..Pokud je člověk takt citlivý,že mu takové setkání nepřinese žádné milé setkání..

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 25.10.2007 7:31

hladím po tlapce

vím, že to musí být hrozně smutné.

Ale na stranu druhou - při našich cestách vidíme i spoustu vkusně opravených ruin a mlýnů a statků a domků... A to zase udělá člověku radost.

Z jiné stránky - jedna naše sousedka pěstuje živý trnitý plot, aby měli "její" vrabčáci správné místo na schovávání a hnízdění.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alča 25.10.2007 7:17

Milá jmenovkyně,

chápu a rozumím - nedávej si za vinu to, jak dnes domek s jeho okolím vypadá. Ti lidé mohli být vnímaví a citliví, a to, že nejsou, by mělo mrzet je, ne Tebe. Já jsem na tom podobně - můj rodný dům teď má sestra. Zve nás, aby se pochlubila zasypaným potokem,  poraženými stromy, které sadil můj praděd a dalším kusem vybetonovaného dvora. Musím najít odvahu a říct jí, že sem už se nechci vracet - není proč...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Karolína 25.10.2007 7:11

Ani netušíš,

jak s Tebou soucítím! Neumím si představit, že mojí milovanou chaloupku, plnou roztomilých zbytečností, které tolik miluju a vím o každém zvonečku od koho je nebo kde byl koupen (mám jich přes 400), o každém hrníčku, kdo z něj kdy rád pil, každá pitomá mrňavá plechová krabička zastrčená za trámem je památná, protože tu jsem dostala tehdy.......od strejdy.......od tety...... Až jednou budu nucena chaloupku prodat, nevrátím se tam nikdy, protože bych neunesla ten pohled na změny, které jistě nastanou, nikdo normální by totiž v tomhle muzeu nebydlel! Zahrada, kterou opečovávám a neustále své malé arboretum zvelebuju - až jednou někdo přijde a řekne, že se to všechno zplanýruje a vybetonuje a natře nazeleno, kytky lze domalovat, protože je s tím spousta práce, ne, snažím se na to nemyslet, ale neumím si to představit a chápu, jak Ti asi je! Mně je líto i těch chalup okolo nás, které se změnily v cosi neidentifikovatelného, protože jejich majitelé jim dali podobu čehosi, co už se se starou chaloupkou vůbec nedá srovnat. Je mi líto i těch, které spadly, neb se o ně nikdo nestaral, každého rozoraného remízku, kde probíhali drobní živočichové a kvetly krásné plané růžičky, jenže někdo potřeboval kus roviny na zaparkování auta....... Mohla bych pokračovat, nebudu, je to smutné povídání, ale pravda je, že do stejné řeky opravdu nevstoupíš a lépe se zpět nevracet, zapomeň na to a žij dál, vzpomínej jen na to krásné, co máš spojeno s tím domem, vytvoř sama něco krásného, rozdávej dál pohodu a milou atmosféru, což umíš a tím si vykompenzuješ nejlépe ty smutky. Ale moc Ti rozumím!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Hana Williamson 25.10.2007 7:00

Moc chapu a znam...

Kdysi jsme meli takove snove misto v kopcich za Prostejovem, nad rickou Romze. Krasna krajina, raci v rece, srnky u studanky, velmi malo lidi kolem a dum sam mel taky ohromne kouzlo.Taky jsme to museli prodat, tak v r. 1966. Od te doby jsem tam nebyla, ale mama rikala, ze zatimco v okoli vzniklo spousta chaticek tak nas stary dum je zpustly a  zarostly bylim. Asi bych rekla, pamatuj si, jak to bylo a nedivej se, na to co je ted. Ale je to smutne, kdyz misto ztrati lidi, co mu rozumeli.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Rpuť 25.10.2007 6:48

Nemá smysl se vracet - nevstoupíš dvakrát do stejné vody.....

Nás vyhodili restituenti z pražského bytu - ani nos už bych tam nestrčila....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P i t r ý s e k 25.10.2007 1:23

Soucítím, ano...

 Prodala jsem, musela jsem. Já také. Koupili jsme, trochu neuváženě, uznávám, chalupu. Spíš  menší statek. Pak byly upraveny ceny a neměli jsme ani na opravu střechy. Ani na benzín, abychom tam jezdili, ani čas, abychom tam jezdili. A tak nezbylo než prodat.

Srnky chodily pod okno (ale mrchy v neoploceném sadu ohryzaly stromky). Kuna bydlela na půdě. V noci mě strašila svým šramotem. Nezapomenu na na šporhéltě vyvařené starobylé plátěné firhaňky vlající na šňůrách od trnky k trnce.  A svíčky na dušičkovém hřbitůvku na protější stráni.

Není to tak daleko, abych se tam někdy nezajela podívat, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu. ................ Věřím, že je Ti moc a moc smutno, když jsi se to dozvěděla. Je škoda každé zničené krásy.           

• reagovat
• nahlásit příspěvek