Máte-li chvilku, uvařte si kávu či čaj, nebo si skromně otevřete láhev dobrého sektu a přikusujte šunku s kaviárem. Udělejte zkrátka prostě to, co je vám příjemné, a začtěte se do zajímavého příběhu. Je už pouze na vás, uvěříte-li či ne.

Tak jako všude, se i tady v Lužických horách vypráví mnoho pověstí a nejrůznějších příhod. Některé z nich nejsou ničím výjimečné a popisují více či méně zajímavé události tak, jak se v historii či v době nedávné přihodily. Jsou ale mezi nimi takové, při kterých si člověk připomene, že ne vždy musí být vše podle zaběhlých pravidel, a že se v tom našem světě dějí věci, které patří spíše do sféry fantazie. Z jedné takové příhody, jež se vypráví ve zdejších horách již řadu století, mi ale běhal vždy lehký mrazík po zádech a zvláště pak, když jsem se později stal jejím přímým účastníkem.

Pověst o Gáronovi

Jaro bylo za dveřmi a my se s kocourem Píškem, tak jako každý rok, pustili do přípravy topení na nadcházející zimu. Čím dříve tím lépe, říkával kdysi děda, dřevo do zimy více proschne. Mlha je v tomto období u nás normálním jevem a chvílemi ještě protahuje ledový vítr, který působí na moji tvář jako smirkový papír. To zhrzená zima vysílá poslední škodiče a kazí jaru vlídný nástup. Upravil jsem si široký límec, narazil pracovního stetsona více do čela a pokračoval v práci. Čerstvé březové špalky jsou křehké a dobře se zdolávají. Horší je to se zaschlým bukem, to je raubírna. Mám však dobrého pomocníka. Sekeru po dědovi, je to památka na zašlé časy. Děda ji našel v chalupě, kde zbyla po předválečných obyvatelích. Je všelijak hrbolatá, jak ji kovář kdysi koval, ale je nezničitelná. Zkrátka, bezva kus.

Vzácně, ale sem tam se mi stane, že narazím uvnitř kmene na kulku ze zbraní druhé světové. Děsiví poslové! Koho měla trefit? Hnus. Tak se Píšku podívej, to je zase nadělení. Dřepím nad rozlomeným bukovým špalkem a ukazuji mu zašlý kousek olova zarostlý hluboko ve dřevě. Píšek obyčejně sedí nedaleko mne a pozoruje bedlivě mé počínání. Teď vstal, natočil hlavu na stranu a naslouchal, co mu povídám. Více než o kulku se ale zajímal o moji ruku a hlavou se o ni otřel. Do zamyšlené, ještě téměř zimní atmosféry pronikl zvuk zvonů z nedalekého kostela a probral mě ze zamyšlení. Tři čtvrtě na deset, no jo, jdeme na to viď, pohladil jsem ještě jednou kocoura a vstal. Na klobouk mi zabubnovaly kapky vody. Zvedl jsem zrak. To stará borovice se připomněla a ze své mohutné větve poslala pozdrav. Á jé, olovo visí na obzoru, všiml jsem si, zase bude čina.

Když je kolem špalku hromada naštípaného dřeva, položím sekeru, vezmu kolečko a dřevo vozím před chalupu, narovnat pod střešní převis. Tam hezky přes léto proschne a v zimě nás ještě jednou zahřeje. Píšek chodí za mnou a pomáhá. Sice toho za ten den moc "neurazí", ale mně při povídání s ním utíká lépe práce. Kolečko postavím před narovnané dřevo a další a další poleno pečlivě urovnávám do řady k ostatním. V hlavě mám zrovna polámaný plot, co ho vzala na konci zimy vichřice. No, letos nás to nemine, pobroukávám si vlídně, v létě se do toho pustíme a nebudeme fňukat viď. Zády k polámanému plotu se ohýbám ke kolečku pro další kousek. Přede mnou roste vzhledná mozaika z naštípaného dřeva a já si ji zálibně prohlížím. Až na ten ledový fičák je docela pohoda, pochvaluji si. Poslové slunce sem tam propíchnou škvírku v mracích a skrz řídnoucí mlhu ohlašují příchod krásného času. Jen tam na obzoru, zvedl jsem znovu zrak k nebi, blíži se "to" nějak rychle. Těším se ale už na teplo, na jaro a vůbec. Mimochodem, malebný podzim má tady v Lužických horách možná tak trošičku navrch, tedy pro mne určitě, ale nešť.

Otřu si z čela pot a potěžkávám další poleno. To je zrovna z toho starého buku, povídám kocourovi. Ten sedí přede mnou a bedlivě pozoruje mé počínání. To byl ale macek, skoro se ani nedal..., stojím ohnutý nad teď již poloprázdným kolečkem, v ruce bukové poleno a velmi pozvolna se narovnávám. Co se děje? Můj zrak spočinul na Píškovi. Zpozorněl jsem. Jeho oči upřeně sledovaly cosi za mnou. Velmi pomalu se začal ze sedu zvedat na zadní nohy a zároveň se mu na hřbetě ježily chlupy. Normálně bych se ohlédl a zjistil, o co jde, ale něco mě varovalo. Kocour teď stál na čtyřech, uši přilepené na přikrčené hlavě, jeho oči ztemněly a pohled nevěstil nic dobrého. Ve chvíli, kdy výstražně zasyčel, mi bylo jasné, že za mnou něco je. Něco, co Píšek velmi pozorně sleduje a co mu určitě není po chuti. V tu chvíli se natočil bokem a prohnutý jako luk znovu silně zasyčel. Věděl jsem přesně, co to znamená.

Stál jsem stále s polenem v ruce ve stejné poloze a pomalu, jen abych zahlédl prostor za sebou, jsem pootočil hlavu. Bože! Jak daleko? Pět, šest metrů za mnou stál vysoký a dosti vyhublý pes. Na první pohled bylo znát, že již dávno nebyl v nejlepších letech a dlouhá, ale dosti prořídlá srst značila jeho nedobrý zdravotní stav. Všiml jsem si, že má znetvořené levé ucho.

Když se naše pohledy setkaly, zaslechl jsem slabé zavrčení.

L.p. 1699

Píše se poslední rok sedmnáctého století a na kopci nad vesnicí je slyšet čilý ruch. Ten se přenesl i do dědiny. V kamenném hostinci hned pod návrším se scházejí řemeslníci, obchodníci, drobní tkalci, hamerníci i podhorští zemědělci. Debatují, jak asi bude dílo vypadat a hodnotí pracovní úsilí dělníků. To dlouho očekávaná stavba kostela započala. Povozy s kamením i dřevěnými trámy se lopotí do vršku a nejeden kočí má velké problémy těžký náklad do strmého svahu dostat. Vozkové hlasitě povzbuzují koně k tahu a vzduchem se často ozve prásknutí bičem. Kladiva kameníků buší do sekáčů a odrážejí se od nepoddajného nerostu. Jejich zvonění se mísí s bohatou mozaikou zvuků ze stavby.

V hostinci se ale nehovoří pouze o stavbě kostela. Ještě jedna událost se vryla obyvatelům vesnice pod kůži. To na statku, naproti návrší za potokem, se odehrála tragická událost. Usedlosti nikdo v kraji jinak neřekl než Raichrtův statek. Již po několik generací tam hospodařil rod Raichrtů, kteří to poslední dobou neměli nijak jednoduché. Tvrdá práce na hospodářství byla ještě znásobena nepříznivými podnebními podmínkami, které v kraji panovaly několik posledních let. Všichni, kdo se na práci ve statku podíleli, museli též tvrdě pracovat v lese. Jen tak se dařilo zvládat již tak ekonomicky těžkou situaci rodiny. Pracovaly též děti a právě to se stalo osudné jednomu členovi rodiny Raichrtů. Byl to dospívající syn statkáře Kurt, na kterého při práci v lese spadl nešťastnou náhodou strom. Žil ještě několik hodin, ale když ho starý Raichrt dopravil koňským povozem do statku, stačil se už jen rozloučit s matkou. Pro rodinu statkáře to byla ztráta o to větší, že to byl syn jediný a přestože ještě nebyl dospělý, platil za dobrého pracanta. Ale ve vesnici ho lidé moc rádi neměli. Kurt byl známý jako vztekloun a jeho nevlídnost ke zvířatům byla vyhlášená. Ne, že by mu to zdejší obyvatelé zrovna přáli, ale opravdu upřímný zármutek z jeho smrti mnoho lidí nemělo.

U stolu místních usedlíků seděl tehdy i starý Hanze. Nikdy toho moc nenamluvil, ale ve vsi se o něm hovořilo s úctou a měl to být právě on, kdo historii a pověsti o kraji a vesnici znal lépe než ostatní. Když se dal do vyprávění, byla radost ho poslouchat a málokdo si dovolil jeho slovo přerušit. Nestávalo se to často, ale právě dnes k tomu byla zrovna ta správná příležitost.

Místní ho již dobře znali, a když si začal Hanze palcem pěchovat svou dýmku, věděli najisto, že to není samo sebou. Obláček voňavého kouře se zamotal nad stolem a Hanze rozvážně pohlédl do očí přítomných: "Slyšeli jste v poslední době někdo o Gáronovi?" Nejen místní u stolu, ale i u vedlejších stolů se několik hostů otočilo. Hlomoz v místnosti ustal. Hlas Hanze byl klidný, pevný a příjemně se poslouchal.

Současnost

Uvažoval jsem, že dokud se nepohnu, nic by se nemělo stát, ale těžko jsem mohl odhadnout, co udělá kocour. Teď jsem již stál vzpřímený a ruka s polenem mi volně visela podle nohy. Píšek velmi pozvolna zacouval za hromadu polen a koukala mu jenom hlava. No to jsi tedy hrdina, pomyslel jsem si. Byl jsem ale rád, že se tak chová, bylo by asi zle, kdyby se ti dva do sebe pustili. Do soudného dne tady stát nebudu! Rozhodnutí bylo zde a já se otočil. Psisko se ani nehnulo a tak jsem si ho mohl lépe prohlédnout. V tu chvíli se dalo těžko odhadnout, kdo by se koho měl bát. Hrozí vůbec nějaké nebezpečí? Vždyť se sotva drží na nohou.

Zaslechl jsem další zavrčení, ale už jsem si byl jist, že to bylo spíše varování ze strachu, než bojový projev. Ten pes měl dost. Najednou se situace otočila a já měl navrch. Začal jsem chladně uvažovat co dál a bylo mi jasné, že musím nejprve zavřít kocoura do chalupy. Dveře byly téměř na dosah. Dva tři opatrné kroky a ruka sahá na kliku. V tu chvíli se ale staly dvě věci rychle za sebou. Ve chvíli, kdy jsem za sebou zaslechl známý hlas, se rozezněly zvony na kostele. Stačil jsem tak tak zmáčknout kliku a pootevřít dveře, když jsem se ohlédl. Kocour vběhl do chalupy a já za ním ještě stačil zavřít.

Za mnou stála pošťačka a s úsměvem mi podávala balíček pošty. Známá a příjemná tvář změnila výraz a s úlekem vyhrkla: "Stalo se něco?" mé vzezření ji zřejmě upoutalo, ale větší překvapení ji teprve čekalo. "Vy jste ho neviděla?" vyhrkl jsem bez pozdravu. "Píška?" zeptala se nechápavě a ukázala na dveře tam, kam před okamžikem Píšek zaběhl. "Ne, ne..." vypadlo ze mne. Stál jsem na místě a snažil se přehlédnout prostor za ní. Nic! Pošťanda začala být lehce nervózní a zatroubila k ústupu: "No, mám toho dnes ještě dost a tak..." Musel jsem působit podivně, ale co naplat, na víc jsem se nezmohl. Trvalo to chvíli, ale když jsem se otřepal, už jen svazek s poštou, který ležel na hromadě dřeva, mi připomněl, že tu pošťačka byla. Obešel jsem chalupu a pozorně prohlédl okolí. Pes nikde. Je to vůbec možné? Vždyť ho musela vidět? Stál přece...Vítr zesílil a klenba potemněla.

V chalupě bylo příjemně teplo a Píšek se vyvaloval na svém polštářku u pece. Dnes již raději ne. Rozhodl jsem a sundávám si z hlavy klobouk. Horký čaj s rumem! To je nápad. Situace se zdála být najednou o něco snesitelnější. Horká voda po chvíli vykonala zázrak a z hrnku se line vůně nebeská. Sedím, srkám horký nápoj, hladím kocoura a v hlavě se mi odvíjí příhoda s tím opelichaným chudákem. Byl tam, ujišťuji se. Přece bych... ale počkat! Vždyť přece Píšek...! Jasně, byl tam jistě, Píšek je svědek!

Proběhlo to vše během několika desítek minut a mně stále nic nedocházelo. Řešení bylo na dosah, jen zamyslet, jen přijmout tu téměř neskutečnou kombinaci. Bylo ale příliš brzy na rozřešení, muselo se stát ještě něco, musela přijít ještě další rána, abych došel rozuzlení. Vstal jsem z pohodlného křesla a postavil se k oknu. V jedné ruce příjemně teplý hrnek s čajem a na nohou měkké papuče. Venku za oknem se děly divné věci.

Stromy se ohýbaly v silném větru a téměř vodorovný proud vodních kapek bičoval stěny chalupy. No to je ale změna, pomyslel jsem si. Kde je jaro, kde jsou poslové slunce? Kam se schovala pošťačka, napadlo mě najednou zcela pragmaticky. A kde je to psisko? Stál jsem s podobnými myšlenkami ještě dobrou chvíli a nepřestával mít podivný pocit. Stále se něco do mé mysli dralo, něco se připomínalo a mně ten pocit nebyl zrovna příjemný. Musím ven, i když se tam satanáš projíždí na pekelném spřežení. Přehodil jsem přes záda kabát, na hlavu dal klobouk a otevřel dveře. Vítr mě téměř strhl. Znovu jsem obešel chalupu. Zbylé, naštípané dřevo u špalku se teď válelo v kaluži vody. No to je nadělení, hned jak to půjde, musím ho sklidit, napadlo mě. Stará borovice sténala pod náporem větru a vody přibývalo. Z krempy klobouku tekla jako z okapu a sluhové ďábla se teď ozývali i z nedalekého strniště v poli. Zabouchl jsem za sebou dveře a shodil promoklý kabát. Nikde nic! Kam se poděl? Ta zběsilost mě dráždila. Co blbnu?! Pes, no tak tu byl pes, už tu není a je to! Když jsem si bral hrnek se zbytkem čaje, všiml jsem si, že se mi chvěje ruka.

L.p. 1699

Lokál téměř utichl a chlapi zamítavě kroutili hlavami. Ti, kdo nevěděli o čem je řeč, mlčky čekali, co bude dál: "A to je kdo?" ozvalo se od vedlejšího stolu. Hanze vypustil hutný oblak dýmu a ve vzduchu se zobrazil fantastický obrazec, který měnil tvar, aby po chvíli zanikl. "Gáron je pes a patří sem k nám do hor," pevně odpověděl Hanze neznámému a přitom se k němu pootočil. "Gáron je legenda, která patří tak jako my všichni sem," pokračoval Hanze "žil tady ale ještě dávno před tím, než my. I když...," Hanze se pojednou odmlčel, jako by si nebyl tak docela jist svým tvrzením a ticho v lokále bylo podmalováno pouze zvuky ze stavby kostela. "Můj děd vyprávěl," navázal Hanze, "že Gáron žil s rodinou Raichrtů, která se zde kdysi usadila a postavila statek. Ten pes si prošel peklem. Patřil prý nějakému zlému člověku, který ho trápil a nakonec se jeho krutost projevila tak, že ho přivázal za ucho ke stromu. To aby mu neutekl. Gáron se ale utrhl a nechal tam i své ucho. To raději, než by sdílel to trápení s tím netvorem. Ten ho ale vyslídil a snad by ho byl ubil, jenže si toho všimnul právě někdo od Raichrtů a ti mu zachránili kůži. Zubožené zvíře od toho hajzla vyměnili za pěkný kus žvance. Gárona pak dávali hezky dlouho dohromady. Ujal se ho mladý Raichrt. Byl to vlastně ještě kluk a hlavně ten prý Gárona vykurýroval. Ti dva se pak od sebe nehnuli. Pes žil do své smrti u Raichrtů a prokazoval jim velkou službu."

Hanze si palcem upěchoval dýmku a nadechl se k dalšímu povídání:

"Co se ale stalo potom, tomu málokdo věřil. Za nějaký čas po smrti Gárona se mladej Raichrt, v tu dobu už to nebyl kluk, vydal do náhonu na ryby. Dlouho se nevracel a na statku se objevil až k večeru. Byl zoufalý a s nikým nechtěl mluvit. Celý se klepal, a když se ohřál u ohně, vyprávěl celý zmatený, že se na něj zbortil kamenný břeh a on se nemohl dostat z vody. V tu dobu se náhon napouštěl a tak se už loučil se životem. V poslední chvíli se ale objevil Gáron a velikou silou ho vytáhl za ruku z vody. Na důkaz toho všeho ukázal pěkně potrhané zápěstí.

Od té doby se prý vždy, když se mělo stát nějaké neštěstí, ve statku objevil Gáron a varoval před ním celou rodinu. To prý z vděčnosti, jak ho zachránili před tím kruťasem. Zajímavé ale bylo, že ho viděli jenom ti, kteří byli z rodiny, nebo žili na statku. Je ale pravda, že se už můj táta zmínil o tom, že ho v pozdější době kdosi spatřil. Bylo to prý před tou povodní, co ještě všichni pamatujeme jako kluci. Tenkrát se o něm mluvilo, ale nikdo to zjevení nebral vážně. No vidíte, a zůstal tam starej Ruhla. I když nevím, mladej Kurt, tedy nic ve zlým, ale on zvířata moc nemusel. Však všichni víme, co byl zač. Ale nechme to, už to má za sebou." Dokončil řeč Hanze a znovu vypustil hustý oblak dýmu.

Současnost

Z konvice se valila vroucí voda a další kalíšek čaje s rumem zavoněl světnicí. Do pece jsem přiložil březové poleno. To zapraskalo a v zápětí se ozvalo příjemné hučení. Zamnul jsem si ruce a vzal mezi prsty horký hrnek. Venku za oknem se počasí opět zázračně změnilo. Louky za chalupou se znovu rozsvítily a blahodárné slunce je laskalo k jarnímu probuzení. Mraky se roztrhaly a vichřice zvolnila. Změna počasí k lepšímu a čaj s rumem ve mně probudil nostalgii. Uklidnil jsem se a potřeboval se s někým podělit o příjemné pocity. Dva kroky a moje ruka spočinula na teplém kožíšku. Tak co ty potvůrko, půjdeš se mnou dodělat to dřevo? Nemůžeme ho nechat v té louži. Píšek se protáhl a nastavil hřbet. No snad mě v tom nenecháš samotného, jen se pojď proběhnout, řekl jsem a z pece vzal ještě vlhký klobouk. Jak Píšek viděl, že si dávám na hlavu klobouk, věděl přesně, o co půjde. Zvedl se na všechny čtyři a udělal hřbet. Pomalu pak odešel a sedl si ke dveřím. No ty jsi ale kámoš. Chválím ho a otvírám vchod. Vyšli jsme ven. Na mokré zemi se třpytily kapičky deště. Slunce mě oslnilo, dal jsem si před oči ruku. Dívám se do země, abych přivykl. Kocour pode mnou oklepává packy od studené vody. Kolečko bylo opřené o chalupu, teď leží na zemi. To musel být fujavec.

Tak pojď, jdeme na to, říkám a zvedám kolečko ze země. To je ale vody, lamentuju, když tu jako by mne zmrazil. Přede mnou několik kroků pes. Byl to on! Nemohl jsem se zmýlit. Stál a nic se nedělo. Já zůstal jako přikovaný a jen se ohlédl za Píškem. Ten byl přikrčený u chalupy a vykukovala mu jen hlava. Oči psa na mne až neskutečně zíraly. Měl jsem pocit velké naléhavosti, ale co s tím? "Á starý známý," snažil jsem se navázat kontakt a pomalu pokládal kolečko zpět na zem. Psisko nic, ale bylo mi divné, že mi sedí v cestě, teď již těsně přede mnou, jakoby mi bránil v chůzi. "Neboj, já tě neukousnu," chlácholil jsem nás oba a dodával si kuráže. "Tak co budeme dělat?" s předstíraným posměchem jsem zažertoval. Vtom se ale něco stalo. Za rohem chalupy se ozval velmi silný praskot a žuchnutí. V tu chvíli psisko zmizelo. Byl jsem zmaten a hned se neorientoval. Několik kroků, pohlédnu za roh a zírám na to dopuštění. Mohutná větev ze staré borovice se ulomila a teď ležela přelomená o špalek na štípání dřeva na místě, kde jsem ještě před chvílí měl sbírat naštípaná polena. V tu chvíli mi to došlo! Gáron! Znal jsem tu pověst, znal jsem jeho úděl, který mu po staletí ukládal varovat lidi ze statku před neštěstím. Ta pověst se tady přece vyprávěla jako pohádka a já ji slyšel od mého dědy už snad v kolébce. Stál jsem na místě a nebyl schopen pohybu. Kdyby mě tu chvíli ten pes nezdržel tak...je to vůbec možný? Domyslel jsem a mráz mi přeběhl po zádech.

Nic jsem už ten den nedělal. Tedy nic, s Píškem jsme oslavovali. Já si dělal další kalíšek a Píšek dostal slavnostního bubíka. Sedím u stolu, Píšek si vedle na židli olizuje vousiska a já se snažím dobrat rozumného vysvětlení. Kde nic tu nic, v hlavě jako vymeteno. Mám rád pověsti ze starých dob, mám rád i pohádky, kdo by neměl, ale věřte mi, když se setkáte s takovou pověstí přímo v realitě, je vše tak trochu jinak. Najednou se mi rozsvítilo. No jasně! Vždyť ta chalupa, naše chalupa! Proboha, ruka se mi svezla po hlavě, vždyť na jejím místě přece stála ta stará stodola, do které jsme v dětství chodili dělat různé lumpačiny a skákat do sena z trámů. Ta stará stodola, které se odjakživa tady v horách říkalo Raichrtka!