Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Stručné, přesné, bolavé.

Dokud nepochopíme,

že o svůj život i životy jiných musíme neustále bojovat, že nesmíme ustupovat zlu pod záminkou pacifismu ... Dokud budeme požadovat, aby válka byla humánní a fotogenická .... dokud budeme stírat rozdíl mezi dobrem a zlem pod záminkou porozumění .... Prostě dokud se jasně a čelem nepostavíme .... dotud budou 11.září ....

Re: Dokud nepochopíme,

Opakuju se, promiňte: celá má rodina ví, že opakuju, kdykoliv musím - pacifismus je smrtelně nebezpečné svinstvo. Pacifismus = služba druhé straně. O to účinnější, že nevědomá... Sancta simplicitas, svatá prostoto - napadá mě vždycky, když vidím jejich nadšené demonstrace.  T i h l e mohou za odchod US z Vietnamu a roze*írají to všude dodnes, proti zájmům své země, svého národa - aniž to připustí.

Nejde zapomenout

jak mi kamarádka Carole vzlykala do telefonu, takže jsem jí rozuměl jen každé páté slovo.... Její nářek přerušoval řev přelétajících F16...A přes všechno to co se tehdy stalo i to co se stalo poté, a také toho nebylo málo (Madrid, Londýn, Bali...) se pořád najdou takoví co si myslí že musíme být pěkně potichoučku a obrazně řečeno uposlechnout výzvu "Fsdejte se, nic se fám nestááááne !" Anthropoid jí tehdy neuposlechli. Sice zahynuli, ale věděli, že kdyby jí uposlechli, zahynuli by nepopsatelně hůř. A my ještě nejsme ani zdaleka v tak beznadějné situaci. My pořád máme šanci. Nevzdávejme se jí.

Re: Nejde zapomenout

Dobrá zmínka, upomínka. Taky dělali atentát. Jenže tím podobnost hned končí: proč, jak, proti komu, kdy, v jakých souvislostech.

MMCh, v tom krásném pavilonovém zlínském špitále pracoval taky jistý doktor Kolařík. Ve dvaačtyrycátém si pro něho a celou rodinu v noci přišli a ještě tentýž den všecky ( s mnoha dalšíma) postříleli. A víte proč? Byla to širší rodina jednoho atentátníka...

K tomu, co napsala Dede, není co dodat.

Přece jen něco dodám - zdánlivě nesouvisejícího: včera v televizi upozorňovali na uvedení filmu Tobruk do kin. A moc se mě dotklo vyjádření jednoho mladého herce, který řekl, že pod dojmem historických souvislostí, které si musel osvojit, vojenského výcviku ve Vyškově a následného hodně tvrdého pobytu v poušti si uvědomil, že Ti chlapi byli hrdinové. A nakonec řekl, že je hrdý na to, že je Čech...  Ano, vědět ,kam patřím, znát svou historickou minulost a nezavírat před ní oči, vědět, že jsou  věci a lidé, které bych dokázala bránit do posledního dechu...

Ano, i hrdinství všedního dne je velmi důležité, protože z něj se skládá obraz a charakter národa.

Nezapomenout?

To se opravdu nedá zapomenout!Ten den,kdy po firmě letěla zpráva,že se v New Yorku stalo letecké neštěstí, jsem se podívala na zprávy v počítači a během minuty jsem viděla náraz letadla do druhé budovy.Okamžitě jsem si uvědomila,že to nemůže být nehoda a doslova na mně sáhla smrt.Já vím,že válka je hrozná,ale alespoň se ví,kdo je nepřítel a je šance něco udělat.Ovšem tohle byl podlý,zákeřný útok na nic netušící civilní obyvatelstvo.Tak jsem místo práce seděla u počítače,z očí mi tekly slzy a přiznám se,že od té doby, když slyším nízko letící letadlo,tak mě zamrazí.

to je zase téma...

Dede mlčí, mlčí a pak takové téma... Nějak nevím, co říct. V hlavě se mi toho honí moc, ale nějak mi slova nejdou nacvakat... Dede, dík

Díky za připomenutí

Jsou symbolická data, na která se má vzpomínat. Zvlášť v této době, kdy je bezpečno jen zdánlivě. V blahobytu člověk zleniví. A v tu chvíli se začne jiným zdát, že by z toho blahobytu si mohli kousek ukrást, nebo aspoň nám ho pokazit. A nemylme se, žijeme v blahobytu, i když si spousta lidí stěžuje, jak se má špatně. Stačí se podívat mimo běžné turistické destinace.

Moje dcera je na gymplu, kde je "osvícený" profesor, který děti tahá na zakarpatskou Ukrajinu, do Jižní Afriky, Banátu a podobně. Nejen do Londýna, Říma nebo Paříže. A ty, které s ním aspoň někdy jedou do takovéto destinace, jsou vnímavější a tak nějak skromnější. Není nad to, vidět to na vlastní oči. V Koločavě jsme byli a byl to opravdu zážitek.

Buďme vděční za život, který žijem. Mohlo by být daleko hůř. A připomínejme si důležitá data.

Dede dík. Dnes jsem z toho nějaká až patetická. (Většinou tvrdím, že za patosem jsou zažívací obtíže. Že by se něco chystalo?)

Mila Dede

Jak velmi vystizne receno. A nejenom ohledne 11. zari - vetsina ceskych deti ma jen mlhavou predstavu o povalecnych dejinach. Ale s terorismem se nam zmenil svet. Myslim si, ze jsem clovek otevreny a tolerantni, a nesoudim jedince podle skupiny. Ale kdyz jsem na letisti a mota se tam vic arabsky vypadajicich muzu, hlavne kolem me stojanky nebo stojanky kde ceka nekdo z rodiny, tak se mi ta myslenka vetre. S terorismem se taky zmenil pojem valky - driv si to armady nekde rozrikaly a bylo jasny kdo vyhral. Ovsem jak si to rozrikat s malym klukem s vestou plnou vybusnin? S zenskou s bombou pod vlajici robou - a odlisit ji od may, co jde detem koupit mliko a chleba? je to divny svet, v kterem zijem.

Chystala jsem se toho dne do prace s trochou zpozdeni, poklidny radiovy zpravodajsky porad se odvijel svym normalnim rytmem, spis takovy hlas v pozadi, ani jsem to moc neposlouchala. uz jsem skoro na odchodu, kdyz se rytmus zrychlil, az ruzni reporteri skoro pokrikovali. Zaposlouchala jsem se - letecke nestesti v new Yorku. Tak jsem prepla na CNN a za par minut druhe letadlo vletelo do budovy. A pak Pentagon. Byla jsem jak socha a nemohla jsem se od televize odtrhnout - stala jsem tam snad dve hodiny bez pohnuti v kostymku a na podpatcich, az se jedno dvojce zritilo. Jela jsem tech svych 17 km do prace v nejakem oparu. Ty ztraty na zivotech... A sobecky jsem si rikala, ze to treba bude konec s cestama do a z CR. V uradu nikdo nepracoval - vsichni stali u televizi, lidi se objimali, ano, i plakali, ale hlavne byl kazdy v soku - ani ne ve vzteku, ale v naprostem soku. V tom New Yorku byl krasny slunny den, ale u nas bylo zatazeno a plactivo. Ale byla solidarita. Napr. v NYC se kratce po spadnuti budov lidi ihned radili na darovani krve a mnohe komunalne prospesne akce.

11.září

Vzpomínám na ten den, kdy se otřásl, spolu s pádem "Dvojčat", celý svět. Tehdy jsme měli ranní směnu. Přijela jsem domů utahaná  a ohlušená hukotem dílny. Sedla jsem si  do svého milovaného ušáku k šálečku kávy. Chystala jsem si užít takovou chvilku času, bez povinností. Jen tak, kávička (tehdy ještě cigaretka k ní) a zavřít unavené oči. Pustila jsem televizi. S hlavou opřenou o vysoké opěradlo, otráveně sleduji upoutávku na nějaký nový americký katastrofický film. Jenom název stále neříkají a všichni jsou nějak nervozní. Za chvíli mi to začíná být divné a  přepínám  televizi na Vídeň. A tam ta samá oblaka bílého dýmu. Neumím německy, ale přece jen! Právě dávali záběr na prázdnou ulici po které spěchal bíle umouněný černošský policista a za paži vedl chlapíka v bílé košili. Šli, dusili se a za nimi byla ta příšerná bílá stěna dýmu a prachu. To je pro mě 11.září.  Tichá hrůza, dva muži jdou prázdnou ulicí.