BTW: Memento aneb takové to bylo hezké datum
Byl to tehdy v New Yorku útok jako vystřižený z katastrofických filmů hollywoodské produkce. Unesená letadla použitá jako strašlivá zbraň. Tisíce mrtvých, zraněných, nepředstavitelná hrůza lidí odsouzených k záhubě, bezmocně a v panice hledících do tváře neodvratitelné smrti.
A nemohla za to tentokrát krutě přímá síla přírodní pohromy, nebyla to nehoda způsobená fatální chybou nebo neznalostí. Zcela účelové to naplánovali a provedli lidé. Lidé?
Teroristický útok. Ten z New Yorku nebyl první ani poslední. Výjimečný byl svým hrůzně efektním provedením, množstvím obětí a nečekaností. Postavil do pozoru celý svět – když se to mohlo stát tam, jsme vůbec bezpeční u nás doma? Kdo je vlastně nepřítel?
Byly položeny palčivé otázky a jen na některé se našly odpovědi. A na mnohé se teprve čeká.
Podstatné je nezapomenout. Zavaleni denní porcí katastrof z celého světa máme sebezáchovnou tendenci otupět. Deset mrtvých? Sto? Dva tisíce? Už se ani neptáme proč.
Jsme unaveni, nechceme vědět. Máme vlastních starostí a žalů dost. Nechceme vzpomínat.
A přesto je třeba neotupět. Musíme zůstat pozorní, uvědomovat si, že v dnešním světě žádné nebezpečí není dostatečně daleko, aby se nás vůbec netýkalo. Nebo skončíme jako ta žába, které pomalu zahřívali vodu tak dlouho, až se uvařila, aniž by se snažila z horké vody vyskočit.
Myslím, že dnes je správný den na to, abychom si vzpomněli na všechny oběti terorismu, toho opovrženíhodného a zbabělého vraždění nevinných lidí.
Je to také příležitost na chvíli zdvihnout oči od každodenních starostí a trošku se zamyslet nad světem. Dokud můžeme...
