Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

a ještě k fotkám

Ti  kluci Nazgulovatí pracující na PC jsou úžasní. Myslím, že v tom má trošku prsty "malý" páník, který s nimi dělá ptákoviny a oni jsou pak ochotni s úsměvem pózovat i na židli. Ale kdo teda vlastně píše víkendové pohádky a povídky

Re: a ještě k fotkám

Xerxová - BINGO! Samozřejmě, že blbinu zorganizoval Marek a panička jen fotlila

a každý je jiný...

...i když mám pocit, že se chováme ke všem doguším stejně, tak se jejich individualita nezapře ani na veterině.

Aronka chodila na vetrinu jednou ročně na očkování. Při injekci ani nemrkla a odkráčela s vrtěním ocásku. Za celý svůj život nebyla nemocná, nikdy nejedla antibiotika, nikdy se jí nebrala krev. Když v šesti a půl letech vážně onemocněla, byla vzorný pacient. RTG kyčlí i páteře jsme zvládli v klidu, nebylo potřeba žádné medikace... Plně nám důvěřovala - až do té poslední injekce... Ale pokud se třeba řízla o střep, nechtěla nám to ukázat - vše si chtěla ošetřit sama. Pokud jsme ji ale odhalili, tak uznala porážku a nechala se ošetřit bez potíží.

To Xerda naopak s úrazy kráčel za námi. Nezapomenu, jak mi na zahradě přišel ukázat tlapku, ze které trčel zaražený hřebík. Vrtěl mírně oháňkou a prosil o vyndání... Na veterině se bál. Sice očkování snášel bez protestů a klidně, ale třeba RTG jsme vzdali... On totiž bojoval (silou svých 75 kilo) a nenechal se sebou manipulovat. Jeho problémy tenkrát nebyly akutní a tak jsme RTG odložili, až bude hůř. Nechtěli jsme ho zatěžovat narkózou, když to není bezpodmínečně nutné. A k tomu už RTG nikdy nedošlo.

Kosatka injekce taky neřeší, i ta kalcia do žíly jsme zvládali překvapivě dobře.

Jasně, velký dík patří i našim veterinářům, kteří to umí se svými pacienty dokonale. Ale je fakt, že nemáme (a neměli jsme ) žádné problémy ani s podáváním léků (v sýru, paštice, párku, másle...) se stříháním drápů, čištěním uší... prostě když si nedáme pokoj a musíme otravovat, tak to teda přežijí.

Odkostěný Daník...:))

Blesan se nechá ošetřit bez problémů - když už ho dostaneme dovnitř. Jednak nemá rád cizí dveře a dvojak se dočkal potupy, že mu pan vet mačkal zadek. Horší je to s aplikací Ophtalu či něčeho podobného, při čemž funguje telepaticky. Stačí, že si dojdu nasát do kapátka a nakráčím s kapátkem schovaným v dlabi - Blesan spolehlivě mizí. V důsledku toho chová i zásadní nedůvěru i k fotoaparátu - co kdyby, že ano.... Takže se marně pokouším vyfotit rozchechtaného psa blaženě se rozvalujícího na gauči na zádech.

Potíže máme jen se starým Žofíkem, který trpí zánětem zvukovodů a potřeboval by to tak třikrát denně vyčistit a vykapat. Jenže, když se šestikilovej kocour rozhodne, že ne - tak je to přinejmenším o zdraví. A když ho někdo drží (což je nutné, neb "drbavý reflex" funguje) Žof se nasíří až na půdu a prostě se vykroutí a vyškubne. Občas, když už ho to moc obtěžuje, nechá se na chvilku přemluvit na dobrovolné čištění - ale opravdu jen na chvilku. Pak naježí fousy a rezolutně odchází poškubávaje ocáskem....

Všichni to známe.

Tekutá léčiva jsem ještě nezkoušela. Ale sýrem neb paštikou obalované tablety používám. U dalmatinů to nebyl, vzhledem k jejich žravosti, problém. Ale Ája je nežravec a zřejmě má předky z rodu Borgiů, takže podezřele nabízené sousto, nebo cokoliv neznámého zkoumá takřka vědecky. (Ochutnavače zatím nevyžaduje a venku sežere i ho...). V nejhorším nastoupí násilí. Pokud strčíte tabletu dostatečně hluboko do chřtánu, je spolknuta reflexně. Vlastní pes se mi ruku ukousnout nepokusil.

Nejvíce zranění měl první pes dalmatin. Naštěstí přijímal vše stoicky a s naprostou důvěrou. Píchala jsem mu bez asistence i injekce, dokonce dávala infuzi. Jen jsem musela u pacienta sedět a hladit. Pak držel i u vyndavání stehů. Doma dokonce lépe, než u veta, kde byl přece jen trochu ztuhlý nevolí a nedůvěrou k cizákovi. Jen na stará kolena nesnášel stříhání drápů (až kolem 15 let, když už si je neobrousil přirozeně). Směli jsme ostříhat dvě tlapy, pak už se nas/štval a další dvě dovolil až za týden. Ordinaci veta neměl rád, proto i poslední injekci mu píchl vet u nás doma, držela jsem ho (samozřejmě psa) do konce v náručí. Ach jo, jak začnu vzpomínat...

No ráno tady bude tisíc pajánů na Kazánka, jak si čte soustředěn na lapťopu,

tak aspoň teď su první, kdo řekne: je to úžasný člen rodiny. Dokonce za vás pracuje s PC. A jak se najednou promění v pytel masa bez kostí - to je slavná povídka, scifi-hororová, z 60.let: od koho?! Jak se kostra jala sama sebe se požírat či co.. Poslední větu si přes těch čtyrycet let pamatuju: - ale ta hrůza, když ta medúza promluvila...  (celý článek pořádně projdu až u kafe ráno)

A Hani, jak to myslíš s tou frontline? Nějak nevím o jiném významu, než přední linie, čelo fronty a tak - ?

O ano, zname

Ale napted musim rict, ze ty fotky jsou absolutne nadherne, hlavne nazgulove pracujici.

Nas Jakey je prebornik na prchani pred jakoukoliv manipulaci. Ja jen kdyz do ruky vezmu kartac, tak Jackman prcha pod postel a nevyleze a nevyleze. Vzhledem k jeho znacne chlupatosti se tudiz na neho musi krapet zhurta - protoze v pripade kartace ani pamlsky nepomuzou. A pak se chudacek mala asi 25kilogramova cely klepota, protoze se mu deji takove nepravosti. Jo, a dat na neho Frontline je taky poruseni jeho psi dustojnosti. Kupodivu s kockama a lekama zas tak moc problemu nemame.