Především na vesnicích, tam kde jsou psi většinu času na zahradách nebo v kotcích často dochází k tomu, že se jim nedostane potřebného ošetření ani ne tak proto, že by to bylo jejich majitelům jedno, jako spíš proto, že zvládnout a ošetřit nedůvěřivé zvíře může dát zatraceně zabrat.

Určitě i vy znáte podobné příklady. Přitom ani nemusí jít o asociální majitele nebo nezvládnutelné psy. Zvíře, které je zraněné nebo má bolesti, musí ve své hlavě vyřešit dva protikladné pudy - příroda mu říká "schovej se a braň se" a výchova a láska ho táhne k jeho lidem. Aby s sebou však nechal i za těchto okolností bez větších problémů manipulovat, musí svým lidem ze srdce věřit a musí s nimi umět komunikovat. Naštěstí ve většině smíšených lidsko - zvířecích smečkách takové vztahy jsou. A jak je to u nás?

Pro začátek musím říct, že Nazgúlové (stejně jako Max blahé paměti) jsou natolik důvěřiví a možná i vychovaní, že se ošetření - dokonce i bolestivému - aktivně nebrání. To znamená, že se nesnaží šíleně zmítat, rafnout mě a prchnout v dál, ale ve svém případném vzdoru volí nenápadnější metody.

Začne to zmizením psa ve chvíli, kdy si usmyslím, že je třeba provést nějaký ten zákrok. V jednu chvíli se zvíře blaženě rozvaluje na křesle, ve druhé je křeslo prázdné a psisko zalezlé kdesi v hlubinách domu. Těžko říct, zda jde o telepatii nebo o podrobné sledování mé činnosti, nicméně to funguje. Ošetření tedy začíná vedle přípravy potřebných pomůcek i nalezením a přivlečením pacienta na vhodné místo. Teprve potom je možné přistoupit k samotné akci.

Max se při ošetřování obvykle nijak nevzpouzel, ale o to víc nadával. Bručel (ne vrčel!), chňapal mi po rukách, ale nikdy se doopravdy mých rukou nedotkl, byť by to samozřejmě bez problémů svedl. Naštěstí nebýval často nemocný, ale vzhledem k jeho norovací vášni jsem mu musela často kapat oči, což byl ze začátku opravdu boj. Později snad pochopil, že mu to pomáhá, takže stačilo zavelet "jedno očičko... druhý... hóódnej pejsek" a bylo to.

Když ve čtrnácti letech částečně ochrnul a my jsme s ním denně jezdili na injekce, v přední pacce měl zavedenou kanylu a vůbec jsme ho hrozně trápili, nebylo lepšího pacienta. Dokonce přestal i bručet a chňapat. Když si však z dnešního pohledu uvědomím, co si všechno si musel těch posledních zhruba osm měsíců vytrpět jen při léčení, tak si říkám, jestli jsem nebyla ve své lásce vlastně krutá. Nechtěla jsem ho ztratit a dělala jsem všechno možné, aby se uzdravil. Kdyby nebyl tak trpělivým pacientem, možná by mi i tehdy došlo, jak moc ho trápím. Ale kdo ví? Je to strašně těžké rozhodování...

Ani Nazgúlové se ošetření aktivně nebrání, ale stejně ho každý snáší jinak. Kazan se obvykle trpně odevzdá osudu. Nechá si dělat co je třeba, vyplazí jazyk, rychle dýchá, oči upírá do jednoho bodu a tváří se přitom jako svatý Šebestián. Aplikace tekutých léků pomocí injekční stříkačky je v jeho případě snazší, protože mu na dolní čelisti nevyrostl pár zubů (P3), takže byť má čelisti pevně stisknuté, je možné do něj pomalu potřebnou dávku léku dostat.

Protiakci zahajuje vždy až po ošetření - je totiž tichým a nesmírně vytrvalým likvidátorem jakýchkoliv obvazů či jiných pomůcek, které mají krýt rány, zpevňovat kosti nebo klouby. Dokud se na něj dívám, tak leží na boku jak střelený srnec a tváří se jako by tam nebyl. Jakmile odvrátím zrak, pustí se do díla a nepřestane, dokud není spokojen - tedy nehyzdí ho žádný obvaz, náplast či cokoliv jiného. V případě větších problémů je tedy jednoznačně kandidátem na plastový límec, což je trpká zkouška pro všechny a všechno kolem. Při jeho síle a velikosti kombinováno s nutnou velikostí límce dokáže doma nadělat víc škody než ožralý carský důstojník.

Pokrok nastal nedávno, když si ošklivě seříznul polštářek na zadní tlapě. To zjistil, že s ponožkou na doma (vydržel den) a botičkou na ven (vydržel 4 dny) se chodí mnohem líp než bez ní, takže ochranné vrstvy aktivně nelikvidoval. Moje umné konstrukce proti vodě a špíně potom už ničil jen tak mimochodem, při použití.

Daník narozdíl od Kazana rozhodně nepatří mezi stoiky, takže obvykle ječí ještě předtím, než na něj člověk sáhne. Leze to dost na nervy, protože se potom těžko poznává, jak vážná jsou utržená poranění nebo případné bolesti. Asi nejvíc by mě Daník vyděsil, kdybych viděla, že mu je zle a on by byl zticha. 

Když přijde na věc, tak má Daník ještě jednu skvělou metodu, jak ošetřujícímu člověku jeho práci ztížit - ztratí totiž kosti a v několika vteřinách se promění v cosi připomínající kožešinový pytel naplněný teplou vodou. Je fakt, že tlapky se pytli dají ošetřit docela dobře, ale zkuste něco takového narovnat tak, aby to polklo lék!

Takže když musí Daník pozřít tekuté léčivo (většinou Smectu), je posazen do nějakého rohu(aby nemohl vycouvat), člověk se stříkačkou stojí nad ním, přidržuje psa mezi koleny, jednou rukou pootevře tlamu a druhou aplikuje lék. Ošetřující číslo dvě klečí před psem a přidržuje mu hruď a krk tak, aby se nemohl zhroutit dopředu. Vzhledem k tomu, že nechceme ošetřovaného v léku utopit, je třeba poměrně dost trpělivosti a úsilí, aby do psa proniklo potřebné množství léčiva.

Zato podávání tabletek u nás funguje poměrně bezchybně. Je k tomu potřeba trochu sýra nebo paštiky (musí to být mazatelné:)) a proces tvrdí chamtivost případně žárlivost. Dokud jsme měli jen Maxe, musela jsem vykoumat, jak podat tabletu tak, aby ji pes doopravdy snědl. O tom, že ji dokonale zamaskuju, jsem si mohla nechat jen zdát, psí nos neošidím. Tak jsem přešla na metodu dvou soust. 

V jednom tableta byla, v druhém ne. V každé ruce jsem držela jedno sousto a lákala jsem psisko, aby si vybralo. Když bylo dostatečně nebuzené, dostalo sousto s tabletou, přičemž jsem mu pod nos vábivě strkala i sousto č. 2. Tableta tedy byla urychleně zhltnuta, abych si to s tím druhým náhodou nerozmyslela a nesnědla ho sama. Pokud má člověk víc psů, je to snazší. Stačí vyprovokovat smečku ke sledování... a kdo dostane TOHLE? Chňap! A tabletka je kde má být.

Musím říct, že podobný přístup se mi osvědčil i u koček. Když nepočítám prokousnutý prst od Mii, když byla jako vyděšené kotě prvně u veterináře a já jsem ji špatně držela, dokázaly holky také celkem vzorně na svém zdraví spolupracovat. Rychle jsem zjistila, že pokud mám s sebou přenosku = bezpečný úkryt, nekonalo se rodeo ani u veterináře. Je fakt, že třeba po kastraci měly tendenci si většinu stehů odstranit samy, ale většinou až tehdy, kdy jim to nevadilo.

Byla legrace sledovat hromadné odčervování smečky: před pultem v kuchyni seděli dva psi a dvě kočky a všichni žádostivě hleděli vzhůru, kde jsem měla připravené tablety a několik trojúhelníčků taveného sýra. Potom nastalo obřadné přidělování - zavolat jménem a předat sousto. Bylo to napínavé jak předávání Oskarů a žádného chlupáče přitom nenapadlo, že jde vlastně o preventivně-léčebnou akci...

Musím ale uznat, že oproti psům se důvěra koček k nezvyklé manipulaci získává hůř. Stejně tak zvládnout pět kilo zuřící kočky dá podle mne zabrat podstatně víc, než deset kilo běžně vychovaného psa. Přesto to jde a člověka hřeje pocit, že pro svoje zvířata může udělat vše, co je v daném případě nutné. Byť tak trochu proti jejich vůli:))