Málokdo si při prohlížení archeologických artefaktů v muzeích uvědomuje, že jak za zrod naší národní archeologie, tak za mnohé jedinečné nálezy vděčíme lidem, kteří v 19. století pěstovali archeologii jako zálibu. Profesionalizace archeologie začala počátkem 20. století a i pak se ve velké míře tomuto oboru věnovalo mnoho archeologů neprofesionálních. Nebýt jejich výzkumů a nálezů, které muzeím věnovali, archeologie by u nás byla velmi ochuzena.

Stav, kdy vedle sebe jako sobě rovní působili archeologové z povolání a archeologové, jejichž občanským povoláním archeologie nebyla, přetrvával do počátku 50. let 20. století. Pak se ale vše změnilo, protože byl zájem potlačit svobodnou spolkovou činnost a legislativní změny postihly také neprofesionální archeology. Jako nerovnocenní partneři se ocitli v podřízeném postavení k institucím. Ani po roce 1989 se v této oblasti nic nenapravilo a současný zákon o státní památkové péči (památkový zákon) je – pokud jde o postavení neprofesionální archeologie – svým duchem stále v 50. letech minulého století.

Z nálezů AK v Příboře

V Německu, Velké Británii a jinde není takové ostré dělení na „profesionální“ a „neprofesionální“ archeologii a za splnění určitých podmínek je uznávána výzkumná činnost i těch, kteří nejsou „institucionalizováni“ a platí si svou činnost ze soukromých zdrojů. Přes všechny tyto obtíže u nás pracuje řada úspěšných neprofesionálních archeologů a lze se jen podivovat jejich vynikajícím výsledkům, rozsáhlým, vysoce kvalifikovaným výzkumům a odborným publikacím. O to víc, v jak složitých podmínkách se archeologii věnují. Bylo by nad rámec článku rozebírat, jak by neprofesionální archeologové měli být s těmi profesionálními zrovnoprávněni, jaké změny památkového zákona jsou u nás žádoucí. Chci především čtenáře seznámit s pozoruhodnými lidmi, kteří toho v zajímavém oboru, jakým je archeologie, mnoho vykonali ve svém volném čase, mimo svá povolání. Nazvat je „amatéry“, jak se často u nás děje, je urážkou.

Znám neprofesionální archeology působící v Archeologickém klubu v Příboře, městečku, které je rodištěm Sigmunda Freuda. Především o nich bude toto vyprávění. Jsou tam lidé, kteří se archeologii věnují 20, ale i více než 40 let. Bez jejich činnosti by se o pravěku na Novojičínsku mnoho nevědělo. Archeologové z Příbora objevili skutečný rozsah osídlení Novojičínska od neolitu po střední a starý paleolit, který dříve pozornosti archeologů unikal. Jejich podíl na prohloubení znalostí o tom, jak tehdy vypadalo osídlení Novojičínska, je značný. A nejen Novojičínska, protože se věnují některým sousedním i vzdálenějším oblastem na Moravě a ve Slezsku. Objevili a zkoumali archeologické lokality v okolí Příbora, Kopřinice a Štramberku, v širším okolí Fulneku, Bílovce a Hranic na Moravě. 

Nelze zde všechny jimi objevené a zkoumané archeologické lokality ani uvést (je jich přes 120!), natož o nich něco říct, kupř. kolik artefaktů a z jakých kultur bylo objeveno, zobrazení lokalit na mapách, fotografiích a co vše o tom bylo členy klubu publikováno. Možná se najde někdo, kdo neuvěří, co vše vykonali tito lidé ve svém volném čase. Možná to někoho zaujme a bude chtít vědět víc, než co se dá napsat do krátkého článku. Proto je zde odkaz stránky Z činnosti archeologického klubu v Příboře, které jsou na internetových stránkách obce Kněžice. Až tam, na Českomoravskou vysočinu dosahují aktivity archeologů z Příbora.

Členové AK v Příboře nad novými nálezy

K mimořádně aktivním členům archeologického klubu patří jeho současný předseda Jan Diviš, který byl v letech 1968 až 1996 odborným učitelem v Kopřivnici. Pochází z Kněžic, obce mezi městy Třebíčí a Jihlavou. Další významný člen archeologického klubu, Daniel Fryč, navázal na dlouholetou činnost svého předčasně ve věku nedožitých 56 let zesnulého otce Jiřího Fryče, jenž počátkem 70. let minulého století v Příboře založil archeologický kroužek při kulturním domě. Ten se pak přejmenoval na archeologický klub. S klubem spolupracují i neprofesionální archeologové, kteří nejsou jeho členy, jako např. Vladislav Jurášek z Frenštátu pod Radhoštěm. Archeologický klub v Příboře je propojen s Českou archeologickou společností, pobočkou pro Moravu a Slezsko.

Z Příbora je vidět válcovitá věž gotické hradní zříceniny ve Štramberku zvaná trúba. Tam naproti hradu na kopci Kotouč nalezl v roce 1880 v jeskyni Šipce středoškolský profesor reálky v Novém Jičíně Karel Jaroslav Maška neandertálskou čelist a kamenné nástroje.

Maška nálezy určil – zejména jejich srovnáním s nálezy z Francie – správně, avšak trvalo dlouho, než byla existence zdejších neandertálců uznána. Zpočátku málokdo věřil v možnost tak starého osídlení na Moravě. Dnes už se ví, že zde byl i střední paleolit (40 000 – 250 000 před dneškem), do něhož spadají neandertálci.

K poznání rozsahu středopaleolitického osídlení významně přispěli archeologové z Příbora, především objevy Jana Diviše kolem Bílovce a Bílova. Jde o stovky nástrojů, jejichž zařazení ke střednímu paleolitu je nesporné. Někdy může být ale určení artefaktu problematické, jako u Divišova nálezu unikátního dvoustranného nástroje z radiolaritu, u něhož se ani odborníci na paleolit z Brna nemohou shodnout, zda jde o střední paleolit nebo o starší fázi mladého paleolitu (szeletien). Na Bílovecku jsou doloženy i staropaleolitické nástroje. Jde o oblast bohatou na pazourkovou surovinu v ledovcových usazeninách, která zde byla využívána ve starém, středním i v mladém paleolitu a nepochybně i v mladší době kamenné. Lidé v této oblasti žili na sklonku doby kamenné před 6 000 lety, ale také v hlubinách věků počítaných na stovky tisíc let. To jsou senzační, fascinující zjištění.

Z nálezů AK v Příboře

Střední paleolit skončil před 40 000 lety. Tento mezník vývoje, od něhož se počíná mladý paleolit a nástup moderního člověka, přijala v roce 1969 mezinárodní konference v Paříži. Je to doba, kdy ze scény mizí neandertálci. Ovšem tak jednoduché to není, protože i nositeli některých kultur v mladém paleolitu střední Evropy (szeletien, bohunicien) byli neandertálci. Paleolitické kultury se rozlišují podle toho, jaké používaly nástroje a technologie. Jména pak dostávají podle určujících nalezišť.

Maškovým nálezům ze Štramberku, které se týkají neandertálců, se dnes přisuzuje stáří v rozmezí 30 000 až 40 000 let. Jeskyně na Kotouči ale byly využívány i později lovci mamutů a nakonec také lovci koní a sobů před 11 000 lety, jak prokazují Maškovy výzkumy, při nichž byly nalezeny nástroje z různých období paleolitu. Maška odvedl svou práci na Kotouči opravdu důkladně, takže se jeho nálezy a deníky stále vyhodnocují. Po Maškovi už na Kotouči nic významnějšího objeveno nebylo. 

Teprve výzkumy neprofesionálních archeologů z Příbora přinesly nové poznatky, že neandertálci po sobě zanechali stopy nejen ve štramberských jeskyních, ale i na Bílovecku, v krajině, kde se k levému břehu Odry od západu k východu svažují nejvýchodnější úpatí Nízkého Jeseníku. Soustavné dlouhodobé výzkumy Jana Diviše prokázaly, že ve středním paleolitu bylo hustěji osídleno pravěkými lovci okolí Fulneku a Bílovce, než okolí Štramberku.

Co vlastně taková práce archeologického klubu obnáší? Především to vyžaduje získat spoustu odborných znalostí a pak mnoho času věnovat terénním výzkumům. V roce 2014 uskutečnili příborští archeologové 140 vycházek do terénu, individuálních i skupinových. Při nich objevili nové dosud neznámé pravěké lokality a blíže prozkoumali naleziště již známá. Všechny nálezy evidují, mají k nim dokumentaci včetně fotografií a vytvářejí o nálezech katalogy.

O jejich poznatky a objevy mají zájem ostatní neprofesionální archeologové, ale i archeologové z různých institucí. Spolupracují také s univerzitami. Nálezy publikují v odborném tisku, jejich zprávy o nových objevech jsou pravidelně uveřejňovány v recenzovaném časopise Přehled výzkumů.

Nálezy z Pustějova

K objevům archeologů z Příbora patří například neolitická lokalita v Pustějově. Zvláštní byl na ní větší výskyt pazourku, který se běžně ve zdejších ledovcových sedimentech nevyskytuje. Nachází se na Krakovsku a u nás má název silicit krakovsko-čenstochovské jury. Ledovec jej mohl sice přinést do některých východních oblastí na naši severní hranici, v případě nálezů pazourkových jader, z nichž byly v Pustějově odráženy čepele, ale půjde o import. Neolitická lokalita v Pustějově spadá do období prvních zemědělců, což u nás je doba před 6 000 až 8 000 lety.

Dostat se v té době odsud na Krakovsko muselo být nesmírně obtížné. Krajina byla hustě zalesněna. Dopravit kameny takovým terénem ze vzdálenosti 150 km nebylo snadné. Jistě nešlo o žádnou pravidelnou dopravu. Docházelo spíš k tomu, že lidé si nástroje a také kamennou surovinu brali při svém putování s sebou a nástroje z importovaného silicitu nalezené v Pustějově dokládají běžné kulturní vztahy mezi pravěkými populacemi. V každém případě archeologové z Příbora učinili objev, který vede k hlubšímu zamyšlení o vztazích mezi vzdálenými neolitickými lokalitami.

Daniel Fryč nedávno u Nového Jičína na pravém břehu Odry objevil lengyelskou lokalitu, tj. z doby spadající do rozhraní neolitu a eneolitu (doby měděné). Surovinou nástrojů zde je místní pazourek z ledovcových usazenin, jehož zdroj se tam v blízkosti nachází. To svědčí o tom, že na sklonku doby, kdy se ještě jako nástrojová surovina používal kámen a začala se používat měď, se v této oblasti stále používal místní pazourek.

Bádat se dá za psacím stolem nebo v knihovně. Bez práce v terénu se zde ale obejít nelze, jen tak se může poznání prehistorie dostat dál. Zajímalo mne, kolika výprav do terénu je třeba, aby se nějaký ten artefakt nalezl. Je to prý různé, často se ani po dlouhé celodenní prospekci nenajde nic a někdy jeden nebo dva nálezy. Tak si lze udělat představu, kolik času a úsilí je za těmi mnoha tisíci artefakty a četnými objevy archeologických lokalit, jimiž se archeologové v Příboře mohou pochlubit za několik desetiletí činnosti klubu. Nemluvě o práci spojené s jejich zpracováním, dokumentováním a publikací. K tomu pravidelné archeologické výstavy, přednášky pro veřejnost a mládež. 

Možná, že pro širší veřejnost jsou tyto věci nezajímavé. Asi proto se s takovými lidmi v médiích běžně nesetkáváme. Bylo by ale škoda nedat vědět, že takoví lidé jsou mezi námi.

Foto: autor