20.5.2024 | Svátek má Zbyšek


VEVERKY: Patnáctý rok s veverkami

30.1.2023

Kvůli nedostatku času na cokoliv, co není úplně nutné, si na příspěvek pro Zvířetník vzpomeneme vždy jen jednou za rok, kdy je náš text i jakýmsi nedostatečným poděkováním za dokonanou „zvířetnickou“ sponzorskou pomoc. Děkujeme!

Za sebou máme patnáctou „veverčí“ sezónu, během níž jsme si do naší rodinné specializované záchranné stanice přivezli z celé České republiky 60 mláďat veverky obecné (za oněch 15 let jich bylo už 1 310). Z 60 veverčat jsme při životě udrželi 48, u ostatních šlo o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem.

Z těchto 48 veverčat jsme 47 vrátili na speciálně vybudovaných výpustných místech do přírody a 1 mládě „z podzimu“ bude kvůli nízkému věku vypuštěno až letos na jaře. Kromě něj se momentálně staráme o dalších 9 dospělých veverek, které v předchozích letech kvůli zdravotnímu handicapu zůstaly v naší péči natrvalo.

O veverčatech i všem, co s životem divokých veverek souvisí, píšeme na našem „veverčím“ webu Veveratka.cz i na stránce na Facebooku. Pro Zvířetník jsme tentokrát vybrali příběh, který patří v oněch 15 letech k těm pro nás nejosobnějším.

Malá Pinky

Divokou veverkou, o níž jsme na našem webu v posledních sedmi letech nejčastěji psali, je samička Malá Pinky. Veverka s mahagonovou barvou srsti se k nám dostala na jaře roku 2014 z Říčan jako 6 týdnů staré kojené mládě. Nalezena byla u lesa v zoufalém stavu, na pokraji smrti hladem (ztracená a bez kojení byla nejméně tři dny), zcela vychrtlá, podchlazená a těžce zablešená.

Naštěstí její stav nebyl beznadějný, a tak se nám ji podařilo nejen stabilizovat, ale postupně uvést do tak dobré kondice, že po třech měsících nic nebránilo jejímu návratu do přírody. A protože tehdy v okolí naší samoty nežila žádná divoká veverčí samice, dostalo se Malé Pinky výjimečného privilegia - nevrátili jsme ji do přírody na některém z lesních výpustných míst, ale 17. září 2014 jsme ji vypustili z voliéry přímo u nás na zahradě.

1 - popis pod článkem

Každé z více než tisícovky veverčat, které prošlo naší veverčí záchrannou stanicí, má svůj „evidenční list“, v němž jsou popsány okolnosti nálezu, váha při přijetí, je v něm zaznamenána léčba, váhové přírůstky a spousta dalších podrobností. Evidenční listy vždy dopisujeme a vytiskneme až v zimě, po skončení sezóny mláďat, kdy máme na dokončení „administrativy“ konečně trochu času (než vypukne sezóna další).

Posledním zápisem v každém evidenčním listu obvykle bývá datum a místo
vypuštění mláděte do přírody, u Malé Pinky zněl ale Katčin zápis z 11. února 2015 jinak:

„V den, kdy tisknu tento evidenční list, malá Pinky i po pěti měsících od vypuštění stále žije na zahradě. Včera si dokonce stavěla hnízdo v podkroví našeho domu a s materiálem do něj v tlamičce šplhala po dřevěné fasádě. Svému jménu dělá vyloženě čest - je stejně vynalézavá, šikovná a podnikavá jako její jmenovkyně, hrdinka ´Veveřácké kroniky´ Pinky. Zdá se mi, že je poprvé těhotná, ale jestli je to pravda, ukáží až další dny. Mám z ní obrovskou radost a doufám, že ji bude štěstí přát a bude poblíž nás žít ještě dlouho. Je pro mě silným zážitkem smět skoro každý den pozorovat, jak je šťastná, spokojená a jak si dokáže v přírodě poradit. Lýko na stavbu hnízd loupe z větví jako pravá divoká veverka a i ve stavění hnízd je nesmírně vynalézavá.“

2 - popis pod článkem

Dnes už víme, že se Kátino přání, aby Malá Pinky zůstala poblíž nás žít co nejdéle, splnilo v míře více než vrchovaté. Zrzečka se totiž natrvalo usadila v sousedním akátovém lesíku a postupně se stala sebevědomou a suverénní vládkyní zdejšího veverčího teritoria. Na zahradu ke krmítkům přicházela téměř denně a k bydlení občas šikovně využívala i náš dům. Jak vysoko v podkroví, tak v různých skulinách a dutých prostorech v dřevěném obložení domu si zařídila několik hnízd, v nichž v různých obdobích roku přespávala nejen sama, ale někdy i se svými novorozenci.

Po celý sedmiletý život byla nekompromisní vládkyní zdejšího teritoria, vůči níž měly divoké veverky z okolí přirozený respekt. O jejích porodech jsme sice neměli tak dokonalý přehled jako u hrdinky ´Veveřácké kroniky´, bezpečně ale víme, že jich zvládla dvojciferný počet a mnoho z jejích potomků jsme sledovali při prvních krůčcích po větvích i o pár dnů později při hrách v korunách stromů. Znali jsme i všechny její „nápadníky“, vlastně byla takovým „venkovním“ členem naší rodiny...

Celý život přitom byla ryzí divokou veverkou, opatrnou a ostražitou, jen s jedinou výjimkou - Katku, svou „adoptivní matku“, která ji dokojila, vyléčila a připravila na vypuštění, k sobě občas nechala přiblížit na vzdálenost, jaká by u jiné divoké veverky nebyla představitelná. Od miminkovského věku totiž znala Kátin hlas, který pak na zahradě slýchala celý život, a stejně tak dobře poznávala i její vůni, zanechávanou formou pachových stop na potravě, chystané do veverčích krmítek. Katka ji tak mohla fotit z pouhých několika metrů, a když byla Malá Pinky starší, nechala k sobě Káťu na zahradě několikrát přiblížit téměř na dosah ruky.

3 - popis pod článkem

Osud Malé Pinky se naplnil v předloňském létě. Zatímco ženám schopnost mít potomky ve středním věku „vyhasne“, u veverek je tomu jinak - pud je k rozmnožování „tlačí“ i ve stáří a veverka je schopná otěhotnět i v sedmi letech, což odpovídá lidské sedmdesátce. Pro křehký veverčí organismus je ale v tomto „důchodovém“ věku extrémně náročná už i jen gravidita, natož porod. Na jaře 2021 ještě měla sedmiletá Malá Pinky štěstí a z těžkého porodu se dokázala „vykřesat“, druhé těhotenství v létě už ale bylo nad její síly.

Naposledy živou jsme ji u veverčího krmítka na zahradě viděli 2. srpna 2021, vysílenou a letargickou, stále ale ještě v takovém stavu, že by pokus o její odchycení skončil neúspěchem (navíc jsme si nebyli jistí, zda už neporodila a nečekají-li tedy na ní někde v hnízdě mláďata). Po několika dalších dnech marného čekání na chvíli, kdy ji zahlédneme na zahradě, jsme se nakonec rozhodli prohledat ta z jejích hnízdních míst, k nimž jsme byli schopni vyšplhat. 8. srpna jsme Malou Pinky objevili, podle stavu tělíčka mrtvou už několik dní. Pohřbená je na zahradě, pod stromem s její oblíbenou dřevěnou budkou v koruně.

Takto věcně jsme o Malé Pinky schopni napsat až teď, s dlouhým odstupem. I dnes nám ji sice každý pohyb ve větvích na zahradě bolestně připomene, vyvažuje to ale vědomí toho, jak byl její osud mimořádný. Takto dlouhý (sedmiletý) život veverky v přírodě je totiž zcela výjimečný a v případě Malé Pinky navíc šlo o veverče, které prošlo „lidskýma rukama“. Na vlastní oči jsme se díky ní přesvědčili, že veverčí mládě, vyléčené a vypiplané v záchranné stanici, nejen zvládne návrat do přírody, ale může v ní prožít dlouhý a plnohodnotný život.

4 - popis pod článkem

Mnohokrát jsme četli, že při popisu života zvířat se nemá používat slovo „štěstí“, protože takový pocit prý zvířata neznají. Přít se nebudeme, víme své - sedm let jsme totiž mohli sledovat, jak si Malá Pinky v korunách stromů užívá každý ze dnů svého „druhého“, lidmi darovaného života. A jestli tohle není štěstí, pak už nic.

Popisky pod fotky:

1 - Malá Pinky dříme na jarním sluníčku na větvi v koruně stromu na zahradě.

2 - Malá Pinky zvládla i obsluhu Hubbleova teleskopu. :) A už vážně - v jedné sezóně jsme měli u veveřího krmítka na zahradě kameru s živým přenosem a Malá Pinky se rozhodla ji důkladně prozkoumat.

3 - Malá Pinky s jedním ze svých mnoha potomků.

4 - Na stejné příkrmové místo na zahradě, které pravidelně navštěvovala Malá
Pinky (na snímku), chodila o několik let dříve i hrdinka knížky ´Veveřácká kronika´.

Katka a Petr Soukupovi Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !