H. Williamson 22.11.2016 23:05

Ja to mam slozite

Ja jsem od ranneho detstvi tihla k panske spolecnosti. Mama se dodnes smeje, kdyz vzpomina, jak mne vozila v kocarku sportaku coby dite s omezenou slovni zasobou. Kdyz kolem presla zenska, tak jsem zplna plic volala "nána" a ukazovala na ni prstikem, aby nebylo pochyb, o kterou nánu jde. Zato kdyz kolem prosel muzskej, tak jsem usmevave zdravila "doby den, pane". Ale ono asi je fakt, ze ja jsem se mela narodit jako muzskej a muj bratr by byl perfektni zenska. Proste jsem se lip citila v panske spolecnosti. Teda ne, ze bych nemela kamaradky. Ale jak cas sel, pomaloucku polehoucku jsem zacala vic tahnout partu s zenskejma. Napred v praci, kde jsme jednu dobu meli sefa uradu, ktery si byl nejisty pred zenskejma a mindrak si lecil, ze nas prehlizel a hledel na nas jak na nutne zlo. No, to mu dlouho nevydrzelo, sly jsme mu kolektivne rict, ze bud se bude chovat nebo se mu na to vybodnem a bude mit z ostudy kabat. A vubec si dnes lip pokecam se zenskejma, I kdyz muzske kamarady jsem nezavrhla, mam je moc rada.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

D. Ruščáková 22.11.2016 21:28

Vave, jsem na tom podobně

Dřív jsem o výslovně ženskou společnost moc nestála - pracovala jsem většinou v hodně mužských kolektivech. O hodnotě přítelkyň jsem se přesvědčila až později v životě, o hodnotě ženského "pospolu" ještě později. A jsem za to moc ráda.

Jinak jsem to znala z domova - maminka byla nejstarší ze třech sester, já jsem zažila ještě svoji prababičku, takže když se všechny ženské sešly u babičky v kuchyni a probíraly svět, tak jsem sedávala, maximálně neviditelná, v koutku (aby mě nevyhodily) a fascinovaně poslouchala, o čem to vlastně ten svět je:))

Moc pěkné zamyšlení!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 22.11.2016 19:24

Veve, hezké zamyšlení

Také jsem se nikdy vyslověně "žensky nedružila", ale také jsem je nijak nevyhledávala. Protože jsem se vystěhovala ven, ženskými kamarádkami se mi postupně staly povětšině manželky kolegů z manželovy práce (které jako já také nepracovaly), nebo ženy, které s manželem pracovaly. Tady je to hodně běžné, že se kolegové a kolegyně druží i mimo práci. My se dokonce tak jednou za dva, tři měsíce scházeli na společné večeře, které pořádaly právě manželky (tedy i já) ve svých domech. No a protože jsem se často stěhovali, některá z těch přátelství zůstala dodnes (teď už na dálky přes maily), dost jich čas a vzdálenost přerušily. Také tady jsou naši přátelé především bývalé kolegyně, nebo kolegové a jejich manželky. Bohužel za posledních 6 let nám už 4 kamarádi a jedna kamarádka navždy odešli.

Ano, YGA si správně pamatuje, že český bábinec tu pořádám v našem vedlejším domě 2x do roka - na "perníčkování" (už osmým rokem), na které se zase chystáme (mám už připravené těsto) a pak velikonoční, který není "pracovní", jen čistě pokec-drbárna (tedy jedno bylo pracovní, když nás "nová členka" učila malovat kraslice, ona dělá úúúžesné). S jednou z těchto kamarádek se scházím víckrát i během roku, jinak nám tyhle dva bábince úplně stačí. Všechny se na tahle setkání těšíme, ale třetí během roku už by nás možná tolik nebavilo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 22.11.2016 17:15

Myslím na

slova Verenky, tedy pana doktora. Je to pravda, člověk má mít kolem sebe okruh lidí, se kterým se stýká, má společné nejenom koníčky, ale i jakous takous "společnou notu". Ve stáří jako když najdeš. Když chodíme s kamarádkami po lesích, tak potkáváme houfy seniorek (tu a tam je mezi nimi i mužskej) a je vidět, že je to vždy taková jakási parta. Jsem ukecaná, takže když se houf zastaví a začne obdivovat pejsiny, tak kolikrát dámy zpovídám. Jsou to třeba i kamarádky z dětství, z ulice, většinou vdovy, bývalé kolegyně, na které se nabalí nějaká ta sestřenice atd. Chodí spolu i na kafe, nebo na koncerty,nebo do divadla, jak která je zdravá, má čas nebo i chuť. A tak to má být.

Moje maminka za celý svůj život neměla ani jedinnou kamarádku. Celý ho věnovala mně a tatínkovi. Jak to dopadlo ani nechtějte vědět. Ona se strašně nerada přátelila.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Verenka 22.11.2016 16:00

Vave.

čítam to opakovane a premýšľam nad Tvojim písmenkami.

Myslím na jednoho starého veľmi múdreho lekára,ktorý nám často opakoval,že okrem práce si musíme vytvoriť spoločnestvo ľudí s rovnakými koníčkami,aby sme mali pre čo žiť v staršom veku.On chodil medzi záhradkárov,počúval ich,chodil im pomáhať/viac zavadzal/,ale bol s niekým.

U nás funguje združenie dôchodcov-majú kružky kartárov/!/robia turnaje v mariáši,ženské štrikujú,hačkujú,klebetia.Nie sú sami.sú pospolu.Hm,ja ke ́d prídem z práce,okrem toho,že so ustatá,mám len knihy,časopisy a net.Dosť málo,Pokúsim sa s tým niečo urobiť.vďaka./neviem,čo sa deje,nejde mi to odoslať-tak ešte jeden pokus/

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Verenka 22.11.2016 15:58

Vave,

čítam to opakovane a premýšľam nad Tvojim písmenkami.

Myslím na jednoho starého veľmi múdreho lekára,ktorý nám často opakoval,že okrem práce si musíme vytvoriť spoločnestvo ľudí s rovnakými koníčkami,aby sme mali pre čo žiť v staršom veku.On chodil medzi záhradkárov,počúval ich,chodil im pomáhať/viac zavadzal/,ale bol s niekým.

U nás funguje združenie dôchodcov-majú kružky kartárov/!/robia turnaje v mariáši,ženské štrikujú,hačkujú,klebetia.Nie sú sami.sú pospolu.Hm,ja ke ́d prídem z práce,okrem toho,že so ustatá,mám len knihy,časopisy a net.Dosť málo,Pokúsim sa s tým niečo urobiť.vďaka.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 22.11.2016 13:31

hmmm,

s větším počtem ženských mám kapku problém, moje koníčky mě většinou dovedly do mužské společnosti, až ten patchwork... ale moc se nedružím, připadá mi to zvláštní. Zato se družím s dvěma kamarádkami tady na vsi, dost často jen posedíme a pokecáme, teď v prosinci budeme i s chlapama udit maso. Loni bylo famózní. Občas se dostnu do keramiky nebo do nějakého kurzu, který holky z keramiky pořádají, a to je prima.

Osobně se myslím, že sdružování žen mělo hodně do sebe, protože si člověk připadal normálně, když zjistil, že má stejné starosti jako Máňa odvedle.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

O. Joklová 22.11.2016 12:42

tak já se taky

hlásím do babineckého spolku - mimochodem všimly jste si, že i Zvířetník je už dávno (až na pár skutečných výjimek) taky babinec???

pracovně to bylo trošku pomíchané, ale opravdu jen trošku, ženy výrazně převažovaly a třeba na spolusedícího muže v kanclu si spíše stěžovaly, že si před ním ani nemůžou povytáhnout punčocháče :-DDDD

jinak v životě taky skoro výhradně ženy (táta nebo jeden strýc se asi nepočítá), jediný chlap byl donedávna vlastně asi můj (teď už bohužel ex) zeťák, moc prima kluk - no ale sdružovat bych se asi ani s ním nesdružovala, v tom smyslu jak o tom píše Vave, to prostě s chlapem nelze, je to vážně jiný živočišný druh

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Verenka 22.11.2016 12:31

Tak neviem.

Ja som hodne rečná,hulvát by povedal ukecana,jemnejšie sa hovorí:nemá bodku.Ale nejak sa nezdružujem.nemám okruh kamarátiek,ktoré by niečo rukodelne tvorili a vlastne nemám ani čas.Rada si však spomínam na dlhé zimné večery,ked sa u babičiek páralo perie,moržovala sa ručne kukurica,vyrábali sa z,listov na kláskoch kukurice "húžvičky"také vrkôčiky na viazanie viniča a hlavne,hlavne sa klebetilo-jednak Sybiline proroctvá a potom ktora sa s kým"prespala",,aký ťažký pôrod masla marka z vedľajšej ulice,kto tajne /i zjavne/ pije a prečo,kto má koľko peňazí,o čom pán farár kázali,...samé dôležité veci.

• reagovat
• nahlásit příspěvek