Jako obvykle usedám k psaní ve středu v podvečer. Uvědomila jsem si, že právě před pár minutami minul druhý ze tří letošních zimních úplňků a ten další nastane jen několik málo dnů před prvním jarním dnem. Ale když jsem tak seděla včera pozdě večer venku a sledovala Měsíc, který jasně svítil i přes mraky, připadalo mi, že nejen jako by už úplněk byl, ale dokonce jako by to byl už ten jarní.

Až na výjimky je poslední dobou nezvyklé teplo, tráva začíná růst a jarní cibuloviny kvetou. Včera mi to nedalo a odstranila jsem všechny uschlé trvalky ze záhonů i bílou netkanou textilii z velkých květináčů s hortenziemi a prořezala jsem sloupovitý okrasný černý bez u malé pergoly. Ještě musím co nejdřív ostříhat komuli Davidovu a další okrasné keře a keříky, protože všechno pučí, jako by už tu jaro opravdu bylo.

Já vím, já vím! Pokaždé, když něco takového rouhavého napíšu, tak se paní Zima urazí a ukáže nám, zač je toho loket. Ale tentokrát bych v tom neměla prsty jen sama, psali to i na internetu. A každý ví, že když tam něco píšou, tak to musí být pravda. Alespoň pro někoho. Tohle ovšem vypadalo skutečně věrohodně, polární vortex čili vír se prý chová podivně, je hodně silný, a jet stream čili tryskové proudění k nám prý zimu nepustí ještě hodně dlouho. Já doufám, že to nebude alespoň tak do prosince. A že je vír silný, tomu věřím, protože letošní zima je tady u nás sice teplá, ale hodně ufoukaná. Kdyby mělo být po mém, tak by se ten vítr mohl utišit a mohlo by se ještě trochu oteplit. K čemu by nám (rozuměj mně) byla teď v půlce února zima?

Mé hodně předjarní nadšení trochu kazí skutečnost, že zahradníci jsou zalezlí někde ve sklenících, jako by se nechumelilo… tedy spíš jako kdyby se chumelilo, a vůbec neberou v potaz mou touhu vyrazit do nějakého zahradnictví, byť jen na čumendu. Také bych si ráda u pěstitelů vyzvedla objednané bohyšky a srdcovky a další rostliny, když je tak hezky teplo, a zasadila je.

No jo, já vím, je únor a Valentýn byl teprve předevčírem. Tak alespoň nějaké triko kdybych si mohla koupit, příští týden mi začíná letní semestr U3V a já nemám co na sebe. A ani mít nebudu, protože všude v obchodech ještě panuje třeskutá zima. A malé velikosti, ty zejména u oděvů, které by stály za úvahu. Kde jsou ty časy, kdy všechno hezké mívali velké! Vůbec nechápu, proč najednou museli všichni změnit obchodní strategii a výrobní programy.

Nedaří se, prostě se nedaří. Ba ani covidová uvolnění mi nejsou k ničemu. K čemu mi je možnost jít volně do hospody, když mí přátelé mají covid, nebo jsou těsně po něm?

A tak jsem napůl zamrzlá v čase. Jednou nohou už nakročená do jara, do pohybu, do setkávání se, do vlání, ale ta druhá nejspíš zamrzla někde v zimních časech a nechce mě nikam pustit. Zdaleka jsem nestačila udělat všechno, co jsem si naplánovala na zimní měsíce, ale už trávím spoustu času venku, kde toho mohu zatím dělat pramálo, a tak většinou nedělám nic a jen tak sedím na sluníčku nebo se procházím zahradou a těším se. Těším se z toho, co je, co mám, a těším se na to, co ještě všechno bude, co se stane, co zažiju a prožiju v právě se probouzejícím roce.

Možná bude ještě zima, bude mráz a sníh. Ale nevadí. Už jen jeden úplněk. Už jen půlka února. A pak už...

A když ještě ne, tak je tu vždycky ten krásný čas těšení se, snění a plánování. Čas čím dál delšího dne a čím dál teplejšího slunce. Čas čekací, čas hodně předjarní.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/