Měsíce trvající nepokoje způsobené smrtí George Floyda jsou těmi opakujícími se chvílemi, kdy si americká společnost uvědomuje, že uprostřed nejmocnějšího státu světa existují ostrovy přímo patologické chudoby. Fyzické i duševní. Jenže zatímco o černošských ghettech ví každý (jen se levice a pravice pře o to, kdo a co za to může a co s tím), o bílé chudině se mlčí. Není jaksi tolik „sexy“. Stíhají ji přitom ty samé problémy: rozpadlé rodiny, zločin, drogy… Jenže bílá chudina nepálí vlajky, nerabuje obchody a navíc má v zásadě ráda svou zemi.

Psal jsem to už zde: černošská ghetta jsou bez legrace místa, kam slušný člověk prostě v životě nepřijde a kudy obvykle raději ani neprojíždí. Úroveň služeb (doprava, školství, zdravotnictví, atd.) je mizerná, obvyklý společenský model je matka s několika dětmi, z nichž každé má jiného otce (kterého stejně neznají), a dostat se odsud po společenském žebříčku nahoru je skoro nemožné. Tady se žije z drog a na drogy (a kulku) se umírá. Hip-hopové velebení kultu násilí, drog a totální promiskuity jen prohlubuje všudypřítomnou beznaděj. Tady neexistují pozitivní vzory – třeba rodina, práce, vzdělání… Tady je jen totální nihilismus. Tohle jsou místa, kde se v určitý den nejde do školy, protože je „iniciační den“ místního gangu, v jehož rámci mají noví členové někoho (kohokoliv) zabít, a proto jsou děti raději doma.

Co s tím?

Konzervativci jsou obvykle spíše toho názoru, že je to právě destruktivní subkultura násilí a drog, špatné školství a absence rodiny, co je tím skutečným základním problémem černošských ghett. Ne policejní brutalita. Levice jako obvykle vidí problém ve špatném přístupu společnosti. Více sociální podpory, více porozumění, více skateboardových hřišť a hned bude lépe. A samozřejmě méně represe, popřípadě konec války s drogami (což je téma i libertariánů).

Potíž je, že tahle zničující drogová subkultura není žádnou specificky černošskou záležitostí. Naopak, lavinovitě se šíří i mezi bílou chudinou – tedy mezi těmi, co údajně tyjí z dědičných bílých privilegií. Příběhy z amerických maloměst a venkova v oblastech zasažených velkou nezaměstnaností, se podobají jako vejce vejci – drogy (především heroin nebo alespoň opioidy), nezaměstnanost, rozpadlé rodiny, neschopnost rodičů starat se o své děti, patologické vztahy. Skvěle je popsal J. D. Vance v knize Americké elegie, která vyšla i česky. Vance vyrůstal v Ohiu, ale jeho rodina byla původem z Apalačského pohoří (což je jakýsi archetypální americký buranov, do kterého se s oblibou strefují v hollywoodských filmech – pokud je někdo vidlák bez zubů a k tomu mentálně mírně zaostalý rasista, obvykle je odtamtud…). Vancova matka otěhotněla jako náctiletá. V jejím životě se chlapi střídali „jako u turniketu“. Vztahy i rozchody byly bouřlivé a plné násilí. Časem si matka vypěstovala závislost na návykových lécích, pak na heroinu. Jednou se pokusila v autě zabít sebe i syna, x-krát ji zatkla policie. Vance nakonec zachránila babička a námořní pěchota, kam se přihlásil. Nakonec se dostal na Yale a je z něj úspěšný právník a spisovatel.

Jak popisuje ve své recenzi Roman Joch, J. D. Vance uvádí, že lidé, kteří se narodí do vyšší střední třídy, jsou od malička vedeni ke vzdělání a zdravému životnímu stylu. Nenapadne je jíst ve fastfoodu, kupují si zdravé potraviny. Nesledují deset hodin denně televizi. Chodí do práce a starají se o děti. Lidé z jeho prostředí, chudí běloši z Apalačí, nic než fastfood neznají. Všude vidí rozbité a hádající se rodiny, rodiče bez práce a epidemii opioidů. Jejich životní styl je udržuje v chudobě. Zmiňuje příklady: mladý muž má těhotnou přítelkyni, do práce chodil opakovaně pozdě (pokud vůbec), až z ní byl vyhozen. Stěžuje si, že za to může „obamovská ekonomika“. Mladá žena, svobodná matka, tráví celý den před televizí. Její synek, jehož si oblíbila Vancova babička, chodil za ní, aby mu vyměnila plenu či dala najíst… „Za chudobu těchto lidí nemůžou Obama, kapitalismus, demokraté, republikáni či Číňané (´kteří nám berou práci…´). Můžou si za ni oni sami, může za ni jejich destruktivní životní styl.“

Podobně popisuje situaci i konzervativní komentátor Kevin Williamson z National Review. Tentokrát si půjčím překlad od Martina Weisse z týdeníku Echo: „Když strávíte nějaký čas v chudé, bílé severní části státu New York nebo ve východním Kentucky nebo v mém rodném západním Texasu a poctivě pozorujete tu závislost na sociálních dávkách, tu drogovou a alkoholovou závislost, tu rodinnou anarchii – tedy plození dětí s veškerou úctou a moudrostí toulavého psa –, dospějete k hroznému poznání. Nemůže za to Peking. Nemůže za to ani Washington, i když ten dokáže způsobit hodně škody. Nemohou za to ani imigranti z Mexika, jakkoli je naše současná úroveň imigrace příliš vysoká a problematická. Nic z toho za to nemůže. Nic se jim nestalo. Nedošlo k žádné otřesné katastrofě. Nebyla tu žádná válka, hladomor, epidemie ani cizí okupace. Ani ekonomické změny posledních pár desetiletí nedokážou moc vysvětlit tu dysfunkčnost a nedbalost a nepochopitelnou zášť chudých bílých Američanů. (…) Bílá americká „underclass“ je v zajetí kruté, sobecké kultury, jejímiž hlavními produkty jsou mizérie a použité injekční stříkačky.“

Ubožáci

Takže tu máme podobné nezáviděníhodné problémy u dvou skupin obyvatel, ale velmi rozdílný přístup vzdělaných elit. Jedna skupina byla povýšena na piedestál, klaníme se jí, omlouváme se jí, píšeme ji dokonce nově s velkým písmenem.

Ta druhá nikoho nezajímá. Nikoho ze vzdělaných Američanů by ani ve snu nenapadlo klekat před nějakým buranem z Kentucky. Před nějakými – slovy Hillary Clintonové – „ubožáky“ („deplorables“) nebo „bílou chátrou“ („white trash“), jak se běžně označují. Tahle skupina ovšem nedemonstruje, nerabuje a nepálí vlajky. Při všem jejím politováníhodném úpadku jí zbyl alespoň elementární patriotismus a loajalita k vlasti a ne ke gangu. Ale roste v ní pocit hořkosti vůči elitám, které viní (neprávem) ze své situace a (právem) z toho, že jí opovrhuje, zatímco před černochy si kleká. A dění posledních měsíců v ní posiluje dojem, že i to málo z jejich světa (mimo televizi, alkohol a drogy) se hroutí – totiž alespoň základní úcta k vlasti. A pro společnost není dobrou zprávou, že nemá mentální výbavu na to reagovat jinak, než zlobou nebo (nedej Bože) násilím.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.