S policisty v Americe to je skutečně někdy těžké. Vzpomínám si, jak sem stál s hlavou ke zdi a rukama nahoře kvůli hlasitému večírku na koleji, který by v Čechách nestál nikomu za řeč. Vzpomínám na spolubydlícího, který strávil dva dny v hromadné cele předběžného zadržení s těmi největšími kriminálníky za to, že si jedno děvče vzpomnělo, že tu pusu od něj vlastně nechtělo (ano, opravdu šlo o pusu, nikoliv o sex). 

Vzpomínám na kamarádku, která jela po Státech v jakémsi starém vraku, který se startoval zmáčknutím startéru, a dostala se do hodně nepříjemné situace, když ji zastavil policista, který se s rukou na pistoli dožadoval vyhození klíčů od auta oknem (vyřešila to nakonec tím, že vyhodila klíče od bytu, aby se policista uklidnil). V Americe vás policisté můžou zkontrolovat jen proto, že jdete pěšky (to je dost podezřelé…, ostatně ne nadarmo tak začíná zápletka filmu Rambo I). Tohle jsou samozřejmě drobnosti, ale ukazují trend, který ve vypjatých situacích může vést (a vede) k přehnanému užití síly, které končí zbytečnou smrtí.

Zároveň ale neexistuje situace, se kterou by vám policisté nepomohli. Neexistuje „tohle je škoda do pěti tisíc, s tím na nás nechoďte….“. Jsou to prostě přísní hoši a každý ví, že s nimi není legrace, a cokoliv řeknou, musíte udělat. Bez řečí. Někdy je to dost na palici a ta nemožnost v případě nějakého banálního poklesku se nějak lidsky domluvit je frustrující . Ale zase víte, že tohle je země, kde je násilný zločin mnohem častější než u nás a podle toho to prostě vypadá. A navíc to nemusí platit všude, Spojené státy jsou obrovské, policie je věcí každého státu, města, okresu a všude to může být jiné. Často bývají lidštější místní šerifové (většinou volení ochránci pořádku ve venkovských oblastech) než policie ve velkých městech nebo ta státní. A i v rámci jednoho města vás může v dobré čtvrti policista zastavit, protože se mu prostě nezdáte (nebo nedej bože pijete pivo), zatímco o dva kilometry dál v ghettu se střílí takovým tempem, že do tamních nemocnic chodí armádní medici na trénink, jelikož střelná zranění jsou tam na pořadu dne. Jenže stejně jako revizor v Praze raději drapne zmateného turistu, než aby se dohadoval s bezdomovci, je někdy snazší drapnout kluka, co kouří trávu v parku, než gangstera, co právě někoho zastřelil (obvykle jiného gangstera).

Zlatý Chánov…

Ta ghetta jsou vůbec fascinující věc a buďme rádi, že tady nic takového nemáme, protože i takový Chánov je proti tomu procházka růžovým parkem. To jsou bez legrace místa, kam slušný člověk prostě v životě nepřijde a kudy obvykle raději ani neprojíždí. Úroveň služeb (doprava, školství zdravotnictví atd) je mizerná, obvyklý společenský model je matka s několika dětmi, z nichž každé má jiného otce (kterého stejně neznají), a dostat se odsud po společenském žebříčku nahoru je skoro nemožné. Tady se žije z drog a na drogy (a kulku) se umírá. Hip-hopové velebení kultu násilí, drog a totální promiskuity jen prohlubuje všudypřítomnou beznaděj. Tady neexistují pozitivní vzory - třeba rodina, práce, vzdělání… Tady je jen totální nihilismus. Tohle jsou místa, kde se v určitý den nejde do školy, protože je „iniciační den“ místního gangu, v jehož rámci mají noví členové někoho (kohokoliv) zabít, a proto jsou děti raději doma. Destruktivní subkultura násilí a drog a absence rodiny je tím skutečným základním problémem černošských ghett, ne policejní brutalita.

Kupodivu tahle ghetta kvetou především ve velkých městech, která už desítky let (obvykle nejméně padesát) ovládají demokraté. Kupodivu to jsou ti demokraté, kteří v nich už desítky let omezují či přímo zakazují držení zbraní, aby jejich města stejně vedla statistiky zločinnosti. Kupodivu to jsou ta města, kde demokraté nabízejí útočiště ilegálním imigrantům s kriminální minulostí. Jsou to města, kde demokraté spoléhají na černošské hlasy (v Minneapolis už jsou u moci nepřetržitě 60 let), a přitom se situace černošských čtvrtí neustále zhoršuje. Tady nenabízejí černochům pozitivní vzory, ale neustále jim hladí ego tím, že za svou situaci nemohou oni, ale někdo jiný, ať už nyní, nebo v minulosti.

Kupodivu to jsou ti demokraté, kteří o chudých a černoších tak rádi mluví, ale do jejich čtvrti nepáchnou. Vzpomínám si, jak mě kdysi s přítelkyní vezl proděkan kansaské univerzity na autobus. Tady je nutná odbočka - meziměstské autobusy v Americe používají jen nižší společenské vrstvy (na cestě z Nebrasky do Minneapolis jsem byl jediný bílý a na autobusovém nádraží při výstupu z autobusu stál sekuriťák s brokovnicí). Nuže, proděkan byl slušný liberální demokrat, plný pochopení pro menšiny, ale zjevně žádné menšiny z nižších vrstev už dlouho neviděl. Jeho nervozita se projevila nejprve při vjezdu do vnitřního města a na autobusovém nádraží už se dala krájet. Nebylo tam přitom nic nebezpečného - jen prostě poněkud jiný typ lidí, než na které byl zvyklý. I když původně sliboval, jak si s námi dá ještě kafe, vyklopil nás a bleskově vyrazil zpět do bezpečí dobré předměstské čtvrti.

Vedle sebe, ne spolu

Tady totiž různé části společnosti žijí vedle sebe. Drtivá většina zločinů v USA se spáchá ve velkých městech a v rámci velkých měst v několika čtvrtích. V roce 2014 se 54 % vražd stalo ve 2 % okrsků - a i v jejich rámci v několika malých částech. Mimochodem, drtivá většina z nich je v rámci jedné rasy - černoch obvykle zastřelí černocha. Teď se ale násilí převalilo i do dobrých čtvrtí, ostatně ani zdaleka není jen záležitostí nižších černých vrstev - ruku k dílu přiložila i znuděná a politicky radikalizovaná bílá mládež. Ukázalo nám, jak křehká je slupka společenské smlouvy. V okamžiku nějaké rozbušky (nyní se jí stalo zabití zatčeného černocha George Floyda policistou v Minneapolisu) je stát v prvním okamžiku najednou bezbranný. Na tohle prostě policie nemá kapacity, pokud nehodlá začít do davu střílet. A možná ani to by nepomohlo a vedlo by k ještě většímu násilí. Pořádkových jednotek nemáte dost a běžný policista – okrskář - není vycvičený k pouličnímu boji a rozhánění davu. Není k tomu vycvičena ani Národní garda a armáda, kterým navíc vždy trvá pár dní, než se dostanou na místo. V první chvíli si pomůžete sami (pokud máte zbraň, kuráž a pořádnou dávku štěstí), nebo prostě obětujete svůj obchod…

Nejde ale jen o bezuzdný rabující dav. Ideologie dědičné bílé viny (za otroctví a diskriminaci), vymyšlená bílými liberály, dává primitivním násilníkům a lupičům opojný pocit, že to, co dělají, je vlastně správné a spravedlivé. Nositelka Pullitzerovy ceny Nikole Hannahová-Jonesová (z New York Times) napsala, že ničení majetku není násilím (asi jakási obdoba boje proti „fetišizaci soukromého vlastnictví“ našimi klinikáři). V Minneapolis členové městské rady zvažují rozpuštění místního policejního sboru. V New York Times otisknou komentář, který vyzývá bělochy, aby se nebavili se svými příbuznými, pokud osobně nebo finančně nepodpoří protesty. (Když otisknou článek republikánského senátora Toma Cottona, který vyzývá k nasazení armády, je z toho skandál a editor musí rezignovat.) Redaktor MSNBC před hořící budovou s vážnou tváří tvrdí, že se jedná o v zásadě mírné protesty, jen holt trochu hoří…

Běloši se na ulicích nechávají bez většího odporu přesvědčit, že si mají před kamerou kleknout na zem a odprosit za svá bílá privilegia. Nejde o žádnou oficiální akci, ale o soukromou iniciativu jednoho mladého kluka v New Yorku. Ale to nic nemění na zarážejícím faktu, že vám na ulici mladý černošský kluk jen tak nařídí si kleknout a odprosit na kameru za viny minulosti a vy to prostě uděláte…

Ostatně klečí i kanadský premiér Justin Trudeau. V CNN dávají prostor aktivistovi, podle kterého by bílým dětem nemělo být dopřáno nevinné dětství, dokud ho nemají černé děti. Lidé v ulicích pořádají jakési „bohoslužby“, kde prosí za odpuštění bílé viny. Jinde myjí černošským demonstrantům nohy.

Kdo na tom vydělá?

Co z toho vyplyne? Že se Amerika zbláznila? Ne… Lidé budou ještě méně věřit mainstreamovým médiím. Ghetta na tom budou ještě hůř, protože při opravě zničené infrastruktury přijdou jako vždy na řadu až poslední. A přestože pošuci se v ulicích kají za hříchy z doby před dvěma sty lety, všude na světě platí, že nejvíce ze všeho se každý bojí anarchie. „Raději tisíc let tyranie než tři dny anarchie,“ praví jedno blízkovýchodní přísloví. Přeneseno do Ameriky, většina lidí nechce vyrabované obchody, chaos v ulicích a hořící města. A podpoří kohokoliv, kdo bude schopen vytvořit alespoň zdání toho, že on tohle zařídí. Schválně, jestli to bude spíše Donald Trump, nebo Joe Biden.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.