J. Vozábalová 10.12.2012 13:04

Co zachrání nás?

Vcelku se obávám, že to bude jedině čas. Ne nějaká malá chvilka - 5 nebo 10 let  - ale dlouhý předlouhý čas, ve kterém se 40 let poválečného vývoje stane pouhou časovou marginálií - několika % z celé té časové linky. A to samozřejmě  ještě jen za předpokladu, že vývoj demokratické společnosti (nebo demokracie ve společnosti - jak je komu libo) půjde přirozenou cestou kupředu bez nějakých závažnějších zvratů.

Možná jsem příliš pesimistická, ale ani při největším optimismu nelze očekávat, že by se věci napravily dříve, než za takové tři generace.

Dokud strana, která o sobě tvrdí, že je běžnou demokratickou stranou, dopustí, aby její význační členové pokládali věnce ke Gottwaldovu hrobu a veřejně schvalovali vraždy na hranicích, bude stranou legální, lepší to nebude.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Bajgar 10.12.2012 11:26

Čekání na konec je zároveň čekáním na začátek

Chtěl bych upozornit, že u křesťanů, a to i těch pravoslavných a ruských je čekání na konec tohoto světa zároven vždy svázáno s očekáváním tzv. druhého příchodu Jéžíše Krista. Na to u nás většina ateistů a světských lidí zapomíná. Konec světa je u pravověrných křesťanů vždy spojen s očekáváním druhého příchodu Jéžiše Krista na zem a ten se váže na významné časové cykly (tzv. chiliasmus). Intelektuálové a vzdělanci se tomu mohou posmívat, ale podle mého soudu příznakem relativního konce světa v blízké budoucnosti je i to, že vzdálená minulost se jakoby stále více zpřítomňuje a naopak celkem nedávná minulost se nám rychle vzdaluje. Vzniká tak zvláštní, paradoxní pocit, že to dávno minulé najednou ožívá a naopak to, co jsme prožívali v letech poměrně nedávných se najednou zdá být hlubokou minulostí. 

• reagovat
• nahlásit příspěvek