POLEMIKA: Skromné doporučení Václavu Klausovi
Sobotní příspěvek o atentátu v Bagdádu je podepsán Institutem Václava Klause (IVK). Nepřesnosti i naivita politické analýzy mě přesvědčily o tom, že Václav Klaus onen článek poprvé viděl až po jeho publikování.
Autor politické analýzy označuje Íránského generála Sulejmáního za „oblíbeného a schopného generála pravidelné íránské armády“ a za „ikonu Íránu“. Íránské ozbrojené síly se skládají z konvenční armády, Revolučních gard a policie; Sulejmání byl generálem Revolučních gard a ne nějaké „pravidelné armády“. U revoluční části obyvatel mohl být oblíben a mohl být jejich ikonou, avšak u miliónů odpůrců režimu asi méně, stejně jako nebyly v dobách totality Lidové milice oblíbeny u všech obyvatel v Česku. Schopen všeho tento generál určitě byl, vzhledem k tomu, že velel jednotce Kuds, která prováděla teroristické akce mimo hranice Íránu. Autor naznačuje, že zabití generála zorganizovaly americké vojenské kruhy proti zájmům prezidenta Trumpa. Tomu ale odporuje vše, co se od nástupu Trumpa přihodilo: Trump od počátku tvrdě vystupoval proti evropskému appeasementu a proti defétistické dohodě s Íránem ohledně vývoje jaderných zbraní. Trumpovy ekonomické sankce téměř srazily Írán na kolena a způsobily masové demonstrace íránských obyvatel proti režimu. Když Írán napadl saúdská naftová pole, Trump jasně Írán varoval a slíbil ostré protiakce; své slovo splnil, když bylo napadeno vyslanectví v Bagdádu.
Trump plní své sliby jeden za druhým a to zlepšuje jeho šance v nastávajících volbách. Analytik z IVK však tvrdí, že zabití generála prý Trumpovy šance snižuje a že ve skutečnosti bylo cílem této akce zlepšit šance izraelského Netanjahua na znovuzvolení. Důkazem je prý „způsob likvidace generála Sulejmáního, který připomíná tvrdé izraelské metody odstraňování nepřátel“. Nechápu, o co jsou izraelské metody zabíjení teroristů tvrdší, než třeba americké zabití bin Ládina. Autor analýzy se bojí, že zabití teroristy prý povede k destabilizaci. Je ale jasné, že jakákoli silnější reakce Íránu dá Trumpovi možnost zaútočit na další íránské cíle, včetně íránských jaderných zařízení. Íránský režim bude nyní opatrnější, a akce vedla proto naopak k dočasné stabilizaci situace. Odstranění schopného teroristy samozřejmě situaci zlepšuje (z hlediska Západu), ale jde jen o taktický prostředek. Strategií dobrého politika nemůže být dočasná stabilizace, která jen dává útočníkovu čas, aby se lépe připravil (Mnichovská dohoda). Islamistický Írán s balistickými raketami a jadernými zbraněmi není s jakoukoli stabilitou kompatibilní. Trump před několika dny jasně oznámil, že za jeho prezidentování se Írán k jaderným zbraním nedostane.
Podle autora z IVK měl útok na teroristu Sulejmáního správně proběhnout jen po konzultacích na úrovni politického i vojenského velení NATO. Připomeňme si, že v čele NATO dnes stojí Jens Stoltenberg, bývalý komunista, který se podílel v mládí na násilných akcích proti Spojeným státům americkým, doporučený do své funkce kancléřkou Angelou Merkelovou, bývalou komsomolkou, že členem NATO je dnes i islamistické Turecko a že v čele zahraniční politiky Evropy je bývalá komunistka a přítelkyně arabských teroristů Federika Mogherini. Každý si odpoví sám, zda by Sulejmání po oněch konzultacích zemřel anebo pokračoval ve svých úspěšných akcích. Lze jen hádat, zda si autor z IVK není výše zmíněných fakt vědom, anebo zda je prostě sám bývalým komunistou.
Autor z IVK tvrdí, že zabitím Sulejmáního „se svět stal nebezpečnějším, protože standardní bezpečnostní zvyklosti a záruky padají“. Vybavují se mi všechny ty masakry miliónů vlastních obyvatel ve všech muslimských zemích od doby, kdy získaly nezávislost, a navíc ty tisíce obětí islámského teroru v civilizovaných zemích za posledních padesát let – ti všichni byli zlikvidováni podle oněch „dosavadních zvyklostí a záruk“. Co ti lidé v oranžových pláštích, kterým v Islámském státu uřízli před kamerou hlavu lidé v černých maskách – ti se ještě těšili z oněch zvyklostí a záruk?
Sulejmání prý měl být zabit v boji, ale ne „ve spřáteleném Iráku, který nyní se sousedním Íránem udržuje v zásadě korektní vztahy“; tady se autor z IVK dopouští logické chyby, jako by tvrdil, že 2+2 se rovná 3 a zároveň taky 5. Irák nemůže být zároveň spřátelen s Amerikou a zároveň mít korektní vztahy s protiamerickým teroristou. Autor se bojí toho, že se irácké vedení i veřejnost od USA a od Západu nyní odkloní; cožpak autor neviděl v televizi davy sunnitské a šíitské veřejnosti v Iráku, jak se pod vedením svých vůdců navzájem ušlapávají a vraždí? Cožpak tyto davy byly někdy Západu přikloněny? Podle autora zabití generála „nahnalo šíitské menšiny v islámských zemích do náruče Teheránu“. Byly předtím ony menšiny v náručí Západu? A nejsou náhodou šíité v Iráku ve většině?
Je jasné, že Spojené státy mohly po sesazení Saddáma okamžitě Irák opustit, ale místo toho se snažily zavést něco jako civilizaci a pořádek a stálo je to tisíce vojáků a stovky miliard dolarů. Nesetrvávaly v Iráku kvůli naftě, jak se vypráví v komunistických pohádkách; Spojené státy jsou největším producentem nafty na světě a dokonce mohly po útoku na New York v roce 2001 hladce získat i saúdské zásoby, neboť většina útočníků byli saúdští Arabové. Spojené státy nevnucovaly americkou demokracii, jak se papouškuje, pouze se snažily z humanistických důvodů snížit chaos, aby život obyvatel byl o něco méně krutý, ale proti místní kultuře a genetice nic nezmohly; odejdou a jejich snaha nezanechá stopy, jako když se nad kamenem zavře voda. Evropané, spoléhající na americkou pomoc a většinou neplatící ani ona 2 % národního důchodu na svou obranu, by měli za Spojenými státy pevně stát a ne je automaticky kritizovat. Trump jasně naznačuje, že americká velkorysost není automatická.
Anonymní autor z IVK považuje všechny strany dnešního konfliktu za stejně dobré nebo špatné – není rozdílu mezi zabitím teroristy plánujícího výbuchy a zabitím devadesáti návštěvníků pařížského divadla v roce 2015. Terorista podle jedné strany je bojovník za svobodu, podle druhé – tak to někdy chodí v marxismu. Jestliže jsme v džungli a není dobro ani zlo, pak vítěz má pravdu a všechny prostředky jsou dovolené; není tak důvod kritizovat zabití jednoho teroristy – zvláště po tom, co on zabil tisíce lidí. Jestliže ale jedna strana má více pravdy než druhá, pak si každý musí vybrat stranu – i tak se to v marxistické dialektice může vyvinout. Autor z IKV si vybral generála a jeho revoluční gardu jako stranu, kterou hájí, a Spojené státy jako stranu, kterou kritizuje.
Ohledně vnitřní politiky, Írán popravuje politické vězně a homosexuály, používá ostřelovače proti demonstrantům a legitimizuje sex s dětmi; a ohledně zahraniční politiky, Írán napadá občany jiných států. Například: jeden jejich prezident (Mahmúd Ahmadínežád) se podílel na zadržení 52 Američanů po dobu 444 dnů v roce 1989 a druhý jejich prezident (Hášemí Rafsandžání) se podílel na zabití 85 a zranění 300 lidí při výbuchu v Buenos Aires v roce 1994. Tuto stranu se rozhodl anonymní analytik z IVK hájit, a ne Spojené státy americké. Podle stylu hádám, že zmíněným analytikem je asi pan Jiří Weigl. Nasvědčovaly by pro to jeho instinktivní náklonnost k islámu a instinktivní odpor ke Spojeným státům americkým, v souladu s tím, co za oněch starých časů vyučoval VUML (pro mladé: Večerní universita marxismu-leninismu).
Volba strany v konfliktu je soukromá záležitost a nelze nic namítat, když soukromý komentátor, pravděpodobně zatížen tím, co se naučil v různých vzdělávacích institucích v oněch 80. letech, hájí Írán proti Spojeným státům. Lze se ale ptát, proč se autor skrývá za nějakým kolektivem a nechce napsat své jméno. Divil bych se, kdyby všichni v kolektivu s úvahami komentátora souhlasili. Ale jsem přesvědčen, že Václav Klaus, architekt hladké privatizace, úspěšný předseda vlády a prezident, vynikající publicista a politický analytik, by se sotva pod podobné úvahy podepsal. Proto se vší skromností doporučuji panu Václavu Klausovi, aby se zmíněných komentátorů zbavil, anebo je alespoň donutil se podepsat.
