Nešlo zřejmě primárně o politickou iniciativu prezidenta Trumpa, spíše šlo o výraz chuti vojenské části ministerstva obrany a zahraničních věcí USA „si zaválčit“ a hrát aktivnější úlohu i ve vnitřní politice.

Prezidenta Trumpa čekají v letošním roce prezidentské volby. Svým voličům slíbil, že ukončí intervencionistickou politiku Obamy a Bushe ml. Rozhodnutí uskutečnit atentát na oblíbeného a schopného generála pravidelné íránské armády – ikony Íránu - a riskovat tím zásadní destabilizaci v regionu, nemůže být v zájmu Trumpovy voličské skupiny, protože bude v předvolební kampani použito proti němu. I proto usuzujeme, že rozhodnutí bylo zájmem amerických vojenských kruhů a neokonů.

Je zcela evidentní, že útok na generála Sulejmáního byl (svým způsobem) v zájmu současného Izraele. Vedle tradičního vyhroceného nepřátelství obou zemí vstupují do hry i momentální problémy izraelské politiky. Zvýšení napětí na Blízkém východě může pomoci Netanjahuovi v nadcházejících volbách a odvádí pozornost od jeho osobních politických problémů. Úzké kontakty izraelského premiéra na amerického prezidenta (zejména skrze Trumpova zetě Kushnera) jsou známé. I způsob likvidace generála Sulejmáního připomíná tvrdé izraelské metody odstraňování nepřátel.

Stav, kdy vojenská rozhodnutí předbíhají rozhodnutí politická, výrazně připomíná situaci před vypuknutím I. světové války. Tehdy také rozhodnutí generálních štábů předběhla rozhodnutí politická. Politika tak reagovala až v době, kdy již bylo pozdě a válečnému konfliktu již nešlo zabránit.

K útoku došlo ve spřáteleném Iráku, který nyní se sousedním Íránem udržuje v zásadě korektní vztahy. Generál Sulejmání tam přicestoval civilní linkou. Nepadl v boji. Byl zabit na civilním letišti. Takový krok můžeme číst pouze tak, že legitimním bojištěm se nyní stává celý svět a obětí se může stát například diplomat konkurenčního státu třeba během knižního festivalu na druhém konci světa. Svět se tím stal nebezpečnějším, standardní bezpečnostní zvyklosti a záruky padají, důsledky toho nelze ani dohlédnout.

Útok nejenže proběhl na území Iráku, ale i za zády jeho představitelů. Byl při něm dokonce zabit vysoký důstojník iráckého režimu instalovaného intervencí USA. To nepochybně vyvolá (a už vyvolalo) prudké odcizení iráckého vedení i veřejnosti od USA a od Západu obecně, a spíše posílení vlivu Teheránu v oblasti. Irácký parlament už odhlasoval stanovisko, že zemi mají opustit všichni zahraniční vojáci, včetně asi pěti tisíc vojáků USA, kteří v zemi aktuálně pobývají.

Útok povede k posílení vnitropolitické pozice současného íránského režimu a k rozplynutí nadějí, že snad domácí opozice zemi posune k prozápadním postojům.

Útok zcela maří dosavadní snahu západních spojenců získat na svou stranu šíitské menšiny v islámských zemích a celé je nahání Teheránu do náručí. Západ tak získává v mnoha muslimských zemích nového nesmiřitelného nepřítele.

Útok proběhl bez vědomí a bez konzultací na úrovni politického i vojenského velení NATO. Je samostatnou americkou iniciativou, která spojence staví před hotovou věc. Ti tak nemají žádnou šanci o následných krocích diskutovat a nějak se na nich podílet, ale pouze mohou loajálně bianco podpořit každé další americké rozhodnutí, pokud nebudou chtít demonstrovat zásadní rozpor v řadách NATO.

Institut VK