14.6.2021 | Svátek má Roland


JAPANORAMA: Železná miska rýže (2)

21.7.2020

Přibližně před dvěma týdny jsem zamýšlel dodat článek zabývající se úbytěmi střední třídy v profilu japonské společnosti. Ekonomové tento jev zpravidla mechanicky spojují s prasknutím ekonomické bubliny. Domnívám se, že v devadesátých a nultých letech toho prasklo poněkud více.

V minulém článku jsem se v podstatě dostal jen k tomu, abych vysvětlil pojem železná miska rýže, nastínil jeho kořeny a ukázal, jak od tohoto základního principu Japonsko odstupuje. Že tento systém zaměstnanci přináší jistotu práce, a tudíž i příjmu až do penze, i když místo získání vypaseného holuba procházejícího se po střeše bude jen dlaní zahřívat poněkud hubeného vrabčáčka. Na druhou stranu zaměstnavatel v době, kdy se pracovní síly nedostávalo, čili zhruba v poválečném čtvrtstoletí, tímto přístupem úspěšně čelil fluktuaci.

S bouřlivým rozvojem Japonska v zemi rostl i podíl střední třídy. Pověstně skromní pracovníci opouštěli spartánský život a začali nacházet potěšení v obklopování se stále luxusnějšími výrobky. No a k tomu bylo zapotřebí stále vyšších platů. Nestačily-li platy, bylo možné si v bance levně půjčit peníze. Na spotřební zboží, na pozemky, ale třeba i na akcie. Uspokojování rostoucích potřeb však nešlo eskalovat do nekonečna, a tak bublina nakonec musela prasknout. Následující devadesátá léta pak dostala přídomek Ztracená dekáda.

Domnívám se, že je zapotřebí poopravit dvojí. Za prvé, pojmenování Ztracená dekáda je pouhým eufemismem. Ztracené období totiž netrvalo pouhých deset let, ale v podstatě se táhne dodnes. Občasné periody relativního růstu, které následovaly, totiž nejsou či nebyly růstem hospodářství v přirozených ekonomických cyklech, ale jsou důsledkem oživovacích pokusů finančními koňskými injekcemi, které do žil japonské ekonomiky opakovaně pumpuje centrální vláda.

Zároveň příznivě působilo ekonomické klima a rozvoj především v zemích tzv. asijských ekonomických tygrů. Tito tygři v počáteční fázi představovali pro japonskou produkci blízká a lidnatá odbytiště a posléze i levné výrobny zboží. Že se pro budoucno jedná o dvousečnou zbraň, již začíná být zřetelně vidět. Jednomu se skoro chce s Marxem říct, že komunistická Čína se stává hrobařem japonského kapitalismu. Jakkoliv toho má čínský komunismus s Marxovým komunistickým ideálem společného pramálo a také japonský kapitalismus také není zrovna knižním příkladem kapitalismu.

Prasklá ekonomická bublina není jedinou příčinou přetrvávajících problémů; na Japonsko se postupně sesypalo několik dalších závažných nepříjemností, přičemž současnou koronavirovou nákazu tu máme zřejmě především proto, aby i naši éru zdobil v historických análech nějaký ten mor :-)

Tyto nepříjemnosti lze hrubě rozdělit na lidský faktor a technický faktor. Oba faktory spolu samozřejmě souvisí s tím, že ten lidský je determinující. Dnes se jej, tak jak jsem vývoj japonské „personalistiky“ mohl během mého doposud třicetiletého pobytu v Japonsku pozorovat, pokusím zběžně rozebrat.

Vzrůst střední třídy a zvyšování životní úrovně napříč celou společností způsobil zdražení pracovní síly, což se promítlo do cen zboží a snad ještě více služeb. Tento nepříznivý dopad řešily firmy snad nejhorším možným způsobem. Jako houby po dešti po celé zemi vyrostly pracovní agentury. Ty však neverbovaly levnou pracovní sílu v zahraničí. Místo nich byli angažováni Japonci – čerství absolventi škol, ale třeba i ženy z domácnosti.

Nejdrsnějším způsobem bylo nabírání agenturních pracovníků představovaných původně vlastní pracovní silou, která byla předtím propuštěna. Titíž lidé, nyní již coby agenturníci, nezatěžovali kdysi mateřskou firmu vysokými sociálními náklady, jako jsou různé druhy pojištění. Ve srovnání s Evropou je ovšem zastoupení takto znovuzaměstnaných lidí minimální.

Sociální benefity u agentur byly samozřejmě podstatně nižší než u mateřinek. Těm se snížily náklady, takže vzrostla jejich konkurenceschopnost. Firmy prakticky přestaly přijímat čerstvé absolventy vysokých škol jako kmenové zaměstnance. Agentury jakožto novodobí otrokáři dosahovaly až skandálních zisků, takže se do hry musel vložit stát. Zákonem povolil zaměstnávat agenturníky zvané haken šain maximálně na dvouletou dobu, poté se odběratel pracovní síly musel rozhodnout. Buďto agenturníka propustit, nebo ho přetvořit na vlastního kmenového zaměstnance (sei šain), samozřejmě se všemi příslušejícími benefity.

Reakce pracovníků byla celkem logická. Ztráta iluze podstatně snížila zájem o firemní kariéry. Toto se projevilo především u mládeže. Enormně vzrostl počet tak zvaných job hopperů neboli lidí měnící zaměstnání jako ponožky. S tím se pojí snižující se profesní úroveň a ruku v ruce i mzdové ohodnocení.

O úpadku střední třídy se hovoří v celosvětovém měřítku. Avšak třeba takový americký a japonský proces se zásadně liší. Ve Spojených státech jde o klasické rozevírající se nůžky, kdy horní vrstva bohatne a chudá chudne. Oproti tomu v Japonsku horní vrstva statisticky nijak významně nebohatne, zato chudším domácnostem příjem klesá. I kvůli chybějící železné misce.

Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem na JAPONEUM.CZ, který tentokrát vedle komentovaného týdenního přehledu zpráv obsahuje zprávu z návštěvy válečných zločinců ve svatyni Jasukuni a ukázky, jak lze zpeněžit Buddhu.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.