5.8.2020 | Svátek má Kristián


JAPANORAMA: Železná miska rýže

14.7.2020

Japonský pracovní model, či lépe řečeno poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, je poměrně odlišný od modelu, který funguje u nás. Euroameričan chodí do práce především proto, aby dobře vydělal, a pokud ho práce baví, je to jenom dobře. Naskytne-li se možnost polepšit si, zpravidla neváhá a zaměstnavatele vymění. Oproti tomu Japonec bere práci téměř jako manželství. Mzda sice není v relativním měřítku nijak závratně vysoká, ale ani platové nůžky mezi ředitelem a řadovým maníkem nejsou nijak zvlášť rozevřeny. Přesto za normálních podmínek, a především u velkých „kamenných“ firem, zachovává pracovník prvnímu zaměstnavateli věrnost zpravidla až do penze.

Uvnitř naší euroamerické kultury je mobilita pracovníků dána především ochotou se stěhovat; takový Američan se za lepším místem neváhá přemístit třeba i na opačnou stranu země, kdežto nohu průměrného Čecha hrouda víže, takže novou práci zpravidla hledá v dosahu svého bydliště. Tedy tak tomu bylo před třiceti lety, když jsem měnil práci i kontinent. Vnesení tržních vztahů do společnosti určitě zahýbalo s mobilitou českou.

Vztah mezi zaměstnavatelem, personalizovaným šéfem, a zaměstnancem tak často připomíná vztah otce a syna, což umocňuje i věkový odstup, který zpravidla bývá úměrný počtu stupňů, jež je dělí ve firemní hierarchii. S výhledem, že bude-li daný podřízený fungovat ve firemním soukolí spolehlivě jako ozubené kolečko, usedne po nějakých patnácti či dvaceti letech do jeho křesla.

Nyní trochu odbočím. Před asi dvaceti lety jsem pracoval v jedné firmě, velice dobře známé i v Česku. A v ní platilo, že výšce zastávané funkce odpovídala mimo jiné pohodlnost posedu. Zobáci seděli na jednoduchých židlích, které se skládaly z pouhého sedáku a opěradla. Kakaričó, což je nejnižší řídící funkce, již seděl na židli, která měla navíc područky. Ten zpravidla velel čtyřem až šesti stolům. O pozici nad ním stál či vlastně seděl kačó, jehož židle měla i opěrku hlavy. Jeho stůl byl přiražen kolmo na dvě řady stolů, těsně před ním seděli dva kakaričó, za nimiž pak jako vlaštovky byli nahřadováni zobáci.

Bučó velel celému patru, které bylo zároveň oddělením. K dispozici měl vlastní kumbál s regulérním křeslem a sekretářkou. Dlužno podotknout, že v té firmě, podobně jako v jiných, šaty člověka nedělaly. Všichni nosili stejnou uniformu, naštěstí opatřenou jmenovkou a údajem o funkci, takže po pohledu na hruď jeden hned věděl, jak hluboko se při pozdravu uklonit. Kdyby na firemním večírku vystupoval pan Werich, nejspíš by zpíval, že židle dělá člověka.

V Japonsku, především v jeho průmyslových oblastech, je cena pozemků nesmírně vysoká. Ta, v kombinaci s relativně nízkými platy, a to i na manažerských pozicích, je příčinou, že stavba rodinného domku je spojena se zadlužením prakticky na celý aktivní život. Ovšem díky takzvané železné misce rýže neboli jistotě zaměstnání na jednom místě zaměstnanci po pár letech opouštějí i přes nízký nájem nepříliš vzhledné a prostorné firemní byty, vlezou do dluhového chomoutu a posléze se stěhují do vlastního.

V tomto systému ovšem číhá jedno nebezpečí. A sice že jednoho krásného březnového dne si spokojeného hypotéčníka zavolá jeho tokijský šéf a zčistajasna mu oznámí, že může začít balit, protože prvního dubna pracuje třeba na Kjúšú. Zpravidla má na přípravu přesunu dva, tři týdny, protože celostátní fiskální rok a jeho nová práce začíná prvního dubna. Být to v Americe, zatluče čerstvý odvelenec u vrátek kůl a připevní na něj ceduli „For sale“ a realitka se poblíž jeho budoucího působiště poohlédne po nějakém šik domečku pro celou rodinku. Ne tak v Japonsku. Na tom vzdáleném Kjúšú mu firma zajistí ubytování na firemní svobodárně a jeho rodina zůstává tam, kde je. Bude se s ní vídat přinejlepším jednou za měsíc. Této formě převelení se tu říká tanšin funin, doslova jednotělový transfer.

Toto je model, který v sobě spojuje starodávné prvky konfucianismu a potřebu stabilizovat a reindustrializovat zemi tvrdě poničenou druhou světovou válkou. Poválečný japonský boom ukazuje, že cesta, kterou země pro revitalizaci zvolila, byla správná. Výkonná, disciplinovaná, stabilní a skromná pracovní síla byla plně oddána své firmě a měla minimální spotřebu, takže většinu toho, co jí prošlo rukama, bylo možno vrhnout na export.

Tento společensko-ekonomický model fungoval spolehlivě do konce 80. či do počátku 90. let minulého století. Poté se začal pomalu, ale jistě drolit. Pokračující eroze v současnosti postihuje především střední třídu. Ale to už je námět pro příští povídání.

Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem na JAPONEUM.CZ, který tentokrát obsahuje komentovaný týdenní přehled zpráv, prohlídku liduprázdných zahrad císařského paláce a úžas nad tím, jak si Číňani dovedou kouřením prodloužit život.



Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život
Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život

Ročně se v Česku narodí až 200 dětí s ortopedickou vadou nazývanou golfová noha. Jedná se o vrozenou vadu, kterou lékaři většinou odhalí už v...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.