České lidové pohádky jsou v podstatě velmi demokratické. Pan král je zpravidla prostému lidu příznivě nakloněn a je-li osudem obdařen dcerou, uspořádá na její ruku a současně na systemizovanou funkci prince veřejně přístupný konkurs či nověji casting. Pozdějšímu sňatku nebrání, ani pokud jej vyhraje chasník v kolektivu sice oblíbený, ale zároveň hodnocený jakožto mentálně poněkud zaostalý. Má-li král syna, pak tento často hledá svou životní partnerku a budoucí královnu ve mlejně nebo na statku. Zřejmě kvůli vylepšení svého kádrového profilu či genetické výbavy královského rodu.

Jak si ukážeme, realita japonského císařského dvora funguje přesně naopak. Svatba člena či lépe členky japonského císařského dvora s partnerem z lidu funguje přesně naopak. Tento krok vnáší do kádrového profilu tak tlustý škraloup, že dotyčný či dotyčná přichází o titul. Nikoliv o akademický, ale o feudální. Poválečné Japonsko takovou situaci zažilo doposud třikrát. Podle všeho však takovéto odprinceznění nepůsobí dotyčné příliš zármutku. Jednak zákon o Císařském dvoru z roku 1947 potomkyním odpírá nástupnické právo a také vyvázání se ze silně ritualizovaného dvora přináší spíše úlevu. Domnívám se, že podobný krok by nejraději volila téměř každá princezna.

Princezna Mako a Kei Komuro

Naposledy k tomu došlo minulý měsíc, kdy po delších peripetiích se (dnes již bývalá) princezna Mako a její vyvolený, právník Kei Komuro, po devítileté známosti konečně vzali. Jejich love story sledovalo hlavně ve finálním dějství, které bylo sehráno minulý měsíc, celé Japonsko. V kostce se s příběhem podělím se čtenáři Neviditelného psa. Hlavně proto, abychom si uvědomili, jak je dobré, že máme prezidenta.

Neteř císaře Naruhita, dcera prince Hisahita (a.k.a. Akišino), princezna Mako a Kei Komuro se seznámili v roce 2012 na studiích na tokijské Křesťanské univerzitě. Potkali se v kroužku, v němž se jeho členové připravovali na studium v zahraničí. V září 2017 oznámili, že se hodlají zasnoubit, což bývá prvním krokem k uzavření sňatku. Ten byl plánován na listopad následujícího roku. Svatba na císařském dvoře je státní záležitost, princezně musí dát požehnání nejen tatíček a mamička, ale ústy premiéra i vláda.

Do původně hladkého průběhu se však vloudil problém. Komurova matka se totiž dostala do sporu se svým bývalým partnerem, který po ní začal vymáhat čtyři milióny jenů, což je zhruba našich osm set tisíc. Nešlo prý o prostý dar, ale obnos prý byl částečně určen i pro pokrytí studijních výloh budoucího právníka. Výhledový tchán, princ Akišino, vydal prohlášení, že ke svatbě svoluje, ale celá finanční nesrovnalost se musí vyřešit.

Kei Komuro ve New Yorku

Kei mezitím pokračoval ve studiích ve Spojených státech. Ta završil titulem doktora práv na newyorské Fordhamově univerzitě. V Americe začal pracovat a připravovat se na státní advokátní zkoušku. Podle některých pramenů tuto zkoušku, kterou měl podstoupit v červenci, nesložil. Mezitím princezna Mako pracovala jako výzkumnice v muzeu při Tokijské univerzitě. Ta své vzdělání také završila v zahraničí, konkrétně v roce 2016 na Univerzitě v Leicesteru.

Koncem září se Kei vrátil do Japonska, prošel čtrnáctidenní covidí karanténou a začal chystat svatbu. Při svém návratu, který urputně sledovala veškerá média, překvapil celou zemi svou vizáží. Bývalý kravaťák se vrátil oděný v rozhalenku a jeho hlavu zdobil téměř hipísácký ohon. Ihned dostal přezdívku Mladý samuraj. Média spekulovala, co mladíka ke změně stylu přivedlo. Mou domněnkou je, že se jednalo o mimoverbální vyjádření odporu – byl to jakýsi symbolický prostředníček vztyčený vůči strůjcům úkladů tomuto vztahu. A že jich není málo.

Kei Komuro přijíždí chystat svatbu

Každopádně když byl oficiálně žádat vládu, pardon, rodiče o ruku Mako, byl to již opět starý známý Kei se zástřihem a manýry Káji Maříka. Dál už vše jelo v předem vytyčených intencích a Mako a Kei se 26. října, tedy v měsíci, kdy oba oslavili třicátiny, konečně vzali. Zazvonil zvonec a pohádky je konec, teprve nyní oběma začne reálný život. Přejme jim hodně štěstí.

Řada čtenářů se možná podivuje, proč jsem se do tohoto téměř bleskovitého příspěvku vůbec pouštěl. Vedly mě k tomu dva důvody:

První z nich naplňuje pořekadlo, které zní Když dva dělají totéž, není to totéž. Jako protipól k tomuto sympatickému japonskému páru vidím britského prince Harryho s jeho Megan. Ti se ochotně ze dvorských povinností vyvázali, přičemž práva a požitky by si bývali rádi ponechali. Třeba královskou značku pro podnikání nebo údajně i osobní stráž. Oba ochotně plní stránky tabloidů, zřejmě se jedná o dobrý byznys. Mako a Kei chtějí naopak žít normální občanský život v ústraní, živit se vlastní prací a mít od médií svatý pokoj.

Druhým důvodem je, že se zřejmě začíná projevovat jistá krize či napětí mezi tradicí císařského dvora a současným Japonskem, ústící v rezignaci některých členů či spíše členek dynastie na příslušnost ke dvoru. Již zmíněná drtivá ritualizace života u dvora, beroucí veškeré soukromí a možnost samostatného rozhodování. Toto se negativně projevilo i na duševním zdraví obou posledních císařoven – Mičiko i Masako -, které byly obě za svobodna běžnými občankami, a ke dvoru tedy přišly zvenku. Současný zákon neumožňuje nástupnictví po přeslici, přitom dynastie disponuje jediným potenciálním následníkem v reálném čili dětském věku. Je jím mladší syn princezny, Hisahito. Napříč společností mezitím plane spor o to, zda zákon změnit a nástupnictví umožnit i princeznám.

Rodina prince Akišina (princezna Mako vlevo, princ Hisahito uprostřed)

Jak situaci řešit? Po druhé světové válce přišel císař o svoji božskou pozici a stal se běžným smrtelníkem. Japonská komunistická strana ve svém programu dokonce kdysi měla začleněno zrušení císařství. To si však převážná většina národa nepřeje, takže komunisti tento programový bod opustili. Institut císařství, nejdéle vládnoucí dynastie a rituály s dvorem spojené jsou pro Japonce něco jako národní kulturní poklad či bohatství a zároveň představují důležitý tmelící element společnosti. Nějaká další reforma, sbližující a harmonizující oba světy, dvorní a občanský, by však možná byla na místě.

Autor je podnikatel žijící přes třicet let v Japonsku. Více ku čtení a podívání je na jeho stránkách japonsko.jp