Počátkem července japonská vláda ohlásila, že do fiskálního roku 2030 uzavře sto uhelných elektráren. Je to její první uhelné prohlášení, které obsahuje nějaký konkrétní údaj.

Těžba uhlí a jeho spalování je symbolem průmyslového rozmachu euroamerické společnosti, který se označuje jako průmyslová revoluce. Industrializace Japonska probíhala podobně jako v Evropě, snad jen s určitým zpožděním. Nešlo totiž o organický vývoj reagující na společenskou potřebu, ale do značné míry o krok nařízený osvíceným císařem Meidži, který se zúčastněným často příčil.

Zemi se nedostávalo odborníků – techniků a technologů –, a tak se císař odhodlal k podobnému kroku, jako zhruba století a půl před ním ruský car Petr I. Veliký, a příslušné odborníky angažoval v Evropě. Kromě jiného tím významně přispěl k tomu, že se Japonsko, aspoň v některých svých oblastech, zbavilo dosavadního izolacionismu. V jistém smyslu tedy uhlí představuje i symbol internacionalizace země. Jakkoliv pomalé, postupné a v podstatě ještě dodnes neukončené.

Muzeum těžby uhlí v bývalém dole Jubari, ostrov Hokkaidó

Uhlí však Japoncům nepřinesly až reformy Meidži. Jako topivo ho znaly domácnosti už nejméně v 16. století. Přesto, že je Japonsko na suroviny dosti chudé, zdrojů uhlí dostačujících tempu průmyslové revoluce a jeho rozvoje až někdy do těsně poválečných let tu bylo nalezeno poměrně dost. A to především na severu (ostrov Hokkaidó) a na jihu (ostrov Kjúšú).

Podle vládních údajů Japonsko vytěžilo v roce 1877 půl miliónu tuh uhlí. O třicet let později to bylo bezmála čtrnáct miliónů tun. Zenit uhelné éry představuje rok 1955, kdy restrukturalizace průmyslu a klesající rentabilita těžby vedla k postupnému uzavírání dolů. Do roku 2002 jich bylo uzavřeno téměř tisíc. Na novou práci bylo převedeno 200 tisíc lidí. Přibližně v roce 1960 se importované uhlí stalo levnějším než domácí surovina.

Podíl uhlí v elektrickém koktejlu představoval do sedmdesátých let minulého století přibližně 15 %. Černý kámen se však postupně kvůli zátěži životního prostředí dostával na pranýř. První jaderná elektrárna byla sice jako čistější, zelenější a levnější alternativa k uhlí spuštěna již v roce 1966, avšak ropný šok v sedmdesátých letech vedl k opětovnému nárůstu jeho podílu v elektrickém mixu. Ten v roce 2010 činil již plnou čtvrtinu, čili od ropného šoku vzrostl o deset procentních bodů.

Moderní tepelná elektrárna poblíž města Noširo v prefektuře Aomori, sever Honšú

Fukušimská havárie jaderných reaktorů na jaře následujícího roku vedla k dočasnému odstavení veškerého japonského jaderně-energetického arzenálu a země začala plánovat výstavbu nových uhelných elektráren. A to i přes domácí a zahraniční zelený odpor. Prakticky ruku v ruce s plánovaným zauhelňováním energetiky se podobně jako v Evropě začaly objevovat snahy o rozšíření alternativní energetiky z obnovitelných zdrojů.

Alternativní energetika se stala vítanou politickou menáží především činitelů vládní Liberální demokratické strany na její střední čili prefekturní úrovni. Zeleným slibem prostě nezarmoutíš. Vesměs jde o mladší politickou generaci, která svůj elektorát loví ve vodách svých vrstevníků. A mládí, jak víme, je progresívní. Takovouto ekologickou cestou vykráčel až téměř na politický vrchol i současný ministr obrany Taró Kono, ročník 1963, čili je o 9 let mladší než jeho premiér.

Nadšení politiků ovšem nesdílejí kapitáni průmyslu. Zřejmě proto, že potřebují vyrábět, i když je zrovna zataženo nebo nefouká vítr. Ve prospěch uhlí a dalších fosilních paliv argumentují jejich stabilitou a spolehlivostí. Z jádra se po fukušimském průšvihu stalo sprosté slovo, zřejmě proto jej explicitně nezmiňují.

Nahrazuje odstavené jádro se podíl uhlí v elektrickém koktejlu vyšplhal na plnou třetinu, jak hovoří čísla z roku 2019. Japonsko tedy spaluje zhruba stejné množství uhlí na jednotku vyrobené elektrické energie jako Spojené státy americké. Díky zelenajícímu světu se uhlí navíc stalo snadno dostupným. Výhodné je i z logistických důvodů. Uhlík se vyskytuje v kondenzované formě, není nutné jej nákladně stlačovat a měnit skupenství jeho nositele. Netřeba jej překládat a dále dopravovat po železnici, z lodi se vyloží prakticky hned u elektrárny. Jeho hlavním dodavatelem je Austrálie, která pokrývá více než 70 % dováženého množství.

Ministr životního prostředí Koizumi v plamenné debatě se svým brazilským protějškem

Avšak jsouce pod tlakem domácí i světové veřejnosti, japonští průmyslníci se ze svých snů pozvolna probouzejí. Naposledy to na konferenci Spojených národů o klimatických změnách loni v prosinci schytal ministr životního prostředí Šindžiró Koizumi. Ano, jde o syna kdysi populárního vlasatého premiéra Džun-ičiró Koizumiho. Synek dostal v Madridu sodu za to, že Japonsko vyváží technologie pro výstavbu uhelných elektráren. Na obrázku je v diskusi se svým brazilským resortním kolegou Ricardem Sallesem. Je zajímavé, že podobný post je zhusta obsazován mladými, zkušenosti a zářezy do pažby teprve sbírajícími politiky. Nejspíš proto, že v tomto resortu se toho nedá až tak moc zkazit. O tom, kde kdy a jak moc se bude zelenat, se rozhoduje v jiných resortech.

Ve snaze uklidnit světovou zjitřenou veřejnost se nyní japonská vláda zavázala k tomu, že podíl uhlí v elektrickém mixu sníží do roku 2030 na 26 % likvidací stovky uhelných elektráren. Čili něco málo nad úroveň roku 2010. Lze však toto snížení nazvat úsilím? Podle mě moc ne. Likvidovány budou především dosluhující, staré a malé čoudící jednotky, které by šly do šrotu tak jako tak, jen se to celé trochu popostrčí. V provozu tak zůstanou modernější energetické bloky, jejichž provoz má logicky podstatně menší dopad na životní prostředí. Redukce podílu uhlí tedy proběhne podle osvědčeného a politicky vděčného schématu vlk a koza.

Jakou cestou se tedy bude japonská energetika ubírat? Odpověď pro nejbližší desetiletí je nasnadě. Bude-li chtít země i nadále disponovat výkonnou a stabilní průmyslovou výrobou, bude mít opět pravdu hostinský Palivec: „Jádro zase bude, víc vám neřeknu.“

Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem na JAPONEUM.CZ, v jehož vydání tentokrát najdete komentovaný týdenní přehled zpráv, cestopis z výstupu na tokijský Petřín, horu Takao, a návod, jak fotografovat Japonce, aniž byste je poplašili.