Minulý týden jsme rozebírali okolnosti, které vedly k předčasnému a neočekávanému odchodu nejdéle sloužícího japonského premiéra, Šinzó Abeho. Ač ještě dostávaje svému slibu ve funkci premiéra dosluhuje, je na místě se podívat, jaké dědictví po sobě zanechá.

Po vyhraných parlamentních volbách přebíral Abe zemi postiženou několika ranami. Jednak to byla celosvětová krize po roce 2008, která silně zadluženou a na exportu silně závisející zemi nevynechala. V těsně po krizovém období Liberální demokratická strana (LDP) volby prohrála a odešla do opozice.

K moci se v roce 2009 poprvé dostala levicověji orientovaná Demokratická strana. Její chaotická vláda byla sama o sobě ranou. Ta se celkem očekávaně s krizí nedovedla vypořádat, navíc jí zlý osud naložil fukušimskou tragédii. Historicky se znemožnila, v roce 2012 se vrátila na politickou střídačku a hrací plochu uvolnila LDP.

Nosným pilířem Abeho opětovného působení v čelné politické funkci se stala hospodářská reforma, která po něm byla i pojmenovaná, abenomika. Ta stála na třech nohách, poeticky nazývaných šípy. S nadějí na opětovné probuzení ekonomiky k ní vzhlížela celá zem.

Lukostřelec Abe nabízel jako první, monetárně politický šíp kvantitativní uvolňování. Tištěné peníze měly fungovat především jako mazivo ekonomického motoru pro zvýšení inflace na přibližně dvě procenta. Země totiž ne a ne vybřednout z dlouholeté deflace. Stimulační balíček ve výši přesahující 10 biliónů jenů (asi 2 bilióny korun) byl druhým šípem. Konečně třetím šípem byla změna strategie růstu a s ní spojené strukturální reformy.

První dva šípy vystřelil Abe rychle za sebou, šátrání v toulci po šípu třetím mu však trvalo drahnou dobu. Právě třetí ze šípů měl být tím nejdůležitějším, protože jeho úspěšná trefa do terče měla přinést zvýšení výkonnosti a konkurenceschopnosti dlouhá léta se odnikud nikam potácející japonské ekonomiky.

Třetí šíp představuje velice komplexní soubor opatření. Patří mezi ně motivace firem k vyplácení vyšších mezd pro zvýšení kupní síly obyvatel, uzákonění jasné vazby mzdy na fixní pracovní dobu. Dále navrhl zvýšení spotřební daně pro lepší pokrytí mandatorních státních výdajů. Slíbil vyšší zapojení žen do ekonomiky jako kompenzace stárnoucí populace. Poměr státního dluhu vůči HDP měl, podle plánů z roku 2014, postupně klesat a letos měl být přírůstek nulový. (Pročítání starých dokumentů bývá často zajímavé.)

Na některé body se nyní podíváme. Prakticky v celém období 2010-2019 státní dluh (ne)utěšeně rostl. Zvláště markantní byl postfukušimský skok. Podíl dluhu klesl pouze v letech 2015 a 2019. Těžko předpovědět, jak by dopadl letošní rok, kdyby podobně jako v roce 2011 opět nezařádila vyšší moc, tentokráte skrývající tvář v kulaté masce koronaviru.

Nástup žen do ekonomiky nebyl nijak masívní. Slíbené zvýšení péče o děti tak, aby se jim uvolnily ruce, se totiž prakticky nedostavilo. I tak jsem si vyšší zapojení ženského elementu představoval kapánek jinak. Nikoliv jako zvýšené procento ekonomicky aktivních žen, kterému by vévodil zástup soustružnic v montérkách, ale především jsem očekával zvyšování podílu ženského elementu na manažerských pozicích.

Tohoto zvýšení by však nemělo být dosaženo nastolením nějakých kvót, takové představy jsem dalek. Spíše by mělo být tomuto trendu nakloněno společenské klima. Pracoval jsem v řadě japonských týmů a kolektivů, takže mohu potvrdit, že japonská žena je v jádru podstatně flexibilnější a také v krizových či nepředvídaných situacích se chová racionálněji než poněkud robotický japonský muž. Ovšem toto je v tradičně machovské společnosti program na generace, nikoliv na jedno, dvě volební období.

Dalším bodem reformy je zvýšení spotřební daně. Zde Abe dosáhl úspěchu, vysvětlím proč. Spotřební daň Japonsko zavedlo ve výši 3 % v roce 1989. Tedy v době, kdy ekonomická bublina nabyla největšího objemu. Zvýšení na 5 % se odehrálo v roce 1997 a srazilo politický vaz tehdejšímu premiérovi Rjútaró Hašimotovi.

Na 8 % byla daň zvýšena v roce 2014 již za fungování Šinzó Abeho. Z jeho strany šlo o dobře vypočítanou fintu, protože dlouhodobě byl národ strašen dvojnásobným zvýšením na pěkně kulatých 10 %. Takže Abe vlastně národu dvě procenta ulevil! Kdyby to nebyla pravda, tak bych řekl, že čtu nějakou povedenou židovskou anekdotu:-)

Dorovnání na 10 % se Japonci konečně dočkali minulý rok. Aby je to tolik nebolelo, zvýšení se nevztahuje na předplatné novin, potraviny a jídlo. Tedy s výjimkou pokrmů, které jsou konzumovány v restauračních zařízeních. Daňová úleva se rovněž nevztahuje na alkohol. Rovněž toto zvýšení daně tou dobou zatím ještě celkem populární Abe ustál.

Jaké dědictví končící premiér svému nástupci zanechal? V drobnostech svým závazkům dostál, v plnění podstatných bodů svého reformního slibu jakožto programu vládnoucí liberálně demokratické strany však zůstal notně pozadu. Jeho nástupce může mluvit o štěstí, protože veřejnost se zřejmě ještě řadu měsíců nebude hnidopíchat v reformních slibech, ale bude bedlivě pozorovat, jak zdatně se s nimi nový vůdce probrodí koronavirovým ekonomickým močálem.

Článek vznikal souběžně s videoblogem JAPONEUM.CZ, který přináší komentovaný a ilustrovaný týdenní přehled událostí v Japonsku.