Třetí srpnový týden řešilo Japonsko především zdravotní stav svého premiéra. V pondělí se totiž Šinzó Abe v krátkém časovém rozmezí podrobil již druhé zdravotní prohlídce na klinice Keió University. Kvůli ní pak byl novinářstvem grilován, anžto veřejnost si dělá starosti o zdravotní stav milovaného premiéra, který zhruba touto dobou trhl japonský rekord v politické životnosti premiéra. Stal se nejdéle sloužícím premiérem v historii země a chvíli poté i nepřetržitě nejdéle sloužícím premiérem.

Abe totiž premiéruje již podruhé. Když se funkce ujímal, byl ve svých dvaapadesáti letech nejmladším premiérem v historii a prvním, který se narodil po válce. Ovšem politika mu nebyla nijak vzdálená, pochází totiž z tradičního politicko-ekonomického klanu. Z první premiérské mise odstoupil zhruba po roce právě ze zdravotních důvodů, ovšem zlé jazyky tvrdí, že skutečnou příčinou jeho marodění byla klesající obliba mezi veřejností.

Na rožni, vlastně na grilu, Abe zazpíval, že se jedná o únavu, a druhá prohlídka byla plánovaná následná. Je pravda, že poslední dobou nebyl moc k vidění. Že by i současné problémy řešil pomocí sportovní disciplíny „házení marodem“ jakožto otevřeným nouzovým východem pro opuštění vrcholné politické funkce? Šlo o jeho první veřejné vystoupení od 18. června, čili Abe více jak dva měsíce vládl z podzemí.

S japonskou důkladností, která si nezadá s německou, novinářstvo sledovalo dobu, za kterou Abe urazí cestu od dveří parlamentu k východu, kde na něj zpravidla čeká hrozen novinářů. Tento parametr byl pro ně indikátorem Abeho zdravotního stavu. Graf dokládá, že jeho chůze, původně připomínající poklus, se v průběhu posledních měsíců viditelně zpomalovala.

Premiérova popularita dosáhla klimaxu v době mírného hospodářského oživení, které se (podle mě ne příliš zaslouženě) připisovalo jeho ekonomickým reformám pojmenovaným abenomika. S příchodem koronakrize však jeho kabinet zmatkuje a vrší jednu chybu na druhou, takže šustrace vydobytého politického kapitálu připomíná jízdu po akvaparkové skluzavce. Japonská vláda jako by se inspirovala u naší. Není divu, že jeho opětovnému zvolení političtí pozorovatelé mnoho šancí nedávali.

Vlajkovou loď koronavirových průšvihů Abeho kabinetu určitě představuje kampaň Go To Travel. Ta měla poznovu rozhýbat celoplošnou koronavirovou karanténou hibernovanou společnost a ekonomicky prokrvit především regiony, které strádají masovým odlivem domácích a zahraničních turistů. Celá sranda přišla na 1,35 biliónu jenů, čili asi 260 miliard korun, čili zhruba na polovinu letošní české státní sekyry.

Počáteční nadšení bylo ovšem záhy zchlazeno novou koronavirovou vlnou, která vedla k opětovnému ustrnutí pohybu obyvatelstva způsobenému vydáním nových omezujících opatření. Halasně vytroubená biliónová kampaň se poněkud minula účinkem, takže Takuja Tasso, guvernér severojaponské prefektury Iwate, ji volně přeloženo do češtiny lapidárně označil za průšvih.

Vládní tajemník Jošihide Suga se sice pokoušel postup kabinetu před televizní veřejností obhájit, avšak skutečnost, že v době, kdy kampaň startovala, se po celé zemi tu a tam rodily nové případy koronaviru jako houby po dešti, takže se celé prefektury opět uzavíraly před světem, hovoří tak trochu proti němu.

Malá odbočka: Je mimochodem zajímavé, jak Japonci s oblibou dávají kampaním anglické názvy: Předchozí kampaň, která v koronovirové špici nabádala Japonce, aby nikam nerajzovali a raději seděli doma na zadku, nesla název Stay home.

Statistiky ukazují, že červenec byl čtvrtým měsícem v řadě, kdy do země přijelo o 99,9 % zahraničních turistů méně než ve stejném období minulého roku. Po pravdě řečeno, rád bych věděl, odkud se rekrutovala ta přijedší desetina procenta, když se Japonsko téměř před všemi zeměmi dodávajícími turisty uzavřelo, a to dokonce tak, že brání v návratu jejich občanům, momentálně v nich krátkodobě pobývajícím, avšak majícím v Japonsku trvalý pobyt.

A japonští hoteliéři a cetkaři mohou jen s nostalgií vzpomínat na čínské turisty s naditými prkenicemi, na které podobně jako pražští hospodští a majitelé kýčařství tak útrpně a spatra koukali, přestože právě nově vzniklá tamní střední třída se vyznačuje nejvyšší jenovou dojivostí.

Lze říci, že v podstatě každé vládní opatření se letos míjí účinkem nebo má nežádoucí vedlejší účinky. Vláda například usoudila, že žactvo se doma flákalo již drahnou dobu, a doporučila školám povolat lenošící dorost zpět do škamen. Většina ředitelů vyšla vládní iniciativě vstříc, a tak se davy žáků plouží ze školy a do školy ve dnech, kdy panují největší vedra a kdy dorost v normálních letech odpočívá. Hodiny tělocviku, probíhající zpravidla na prašných školních dvorcích, samozřejmě neodpadly. Současný japonský dorost, odmala posedávající v silně klimatizovaných obývácích, zrovna neoplývá tělesnou zdatností a odolností, takže účinky této iniciativy si každý dovede představit.

Premiér Šinzó Abe pravděpodobně Vančuru nečetl. Ale i tak nejspíše prožívá když ne nejpodivnější, tak určitě nejsmutnější léto své politické kariéry. Naprosto nezvládnutou epidemii a z ní plynoucí zmatky, kvůli ní posunutou, ne-li zrušenou olympiádu, jejíž uspořádání bral jako osobní závazek, můžeme v pitevní zprávě směle označit za skutečnou příčinu jeho náhlého politického úmrtí. Šinzó Abe tak pro mě představuje skutečnou oběť koronavirové epidemie.

Premiér Abe zřejmě skutečně nemocný je, údajně od mlada trpí ulcerózní kolitidou. Čili vztah jeho nemoci a politické úspěšnosti je zřejmě opačný, než jsem se domníval. Stres a rozčarování z politických neúspěchů se zřejmě na jeho zdraví negativně podepisují. Proto je jeho rozhodnutí z premiérského postu odstoupit velmi rozumné.

Článek vznikal souběžně s videoblogem JAPONEUM.CZ, který přináší komentovaný a ilustrovaný týdenní přehled událostí v Japonsku.