EVROPA: Pozitivní diskriminace černochů
otroctví foto: Neviditelný pes
Evropská unie chce bojovat proti „afrofobii“, pomoci má pocit historické viny
Chci se s mírným časovým odstupem vrátit k dokumentu, který schválil Evropský parlament 26. března tohoto roku. Dokument se jmenuje Usnesení o základních právech lidí afrického původu v Evropě.
Schválení tohoto textu proběhlo s minimální publicitou v českých médiích. Z velkých deníků o něm přinesly zprávu Lidové noviny. Překvapivě se mi nepodařilo najít žádnou informaci na (liberálně) levicových webech (Deník referendum, Britské listy, A2larm). Je to zajímavé vzhledem k tomu, že právě tato média by mohla podobná prohlášení vítat. Diskuze nad evropským usnesením proběhla zřejmě jen na pravicových časopisech a blozích. Zde se lze setkat jak s kritikou, tak s obhajobou daného dokumentu.
Mezi kritickými hlasy zaznívají dvě hlavní výhrady. Usnesení je interpretováno jako snaha po zavedení pozitivní diskriminace černochů v rámci Evropské unie na základě historické viny Evropanů za otroctví. V souvislosti s tím jsou vyjadřovány i obavy, že dokument bude sloužit k systematické podpoře migrace z Afriky. Druhá výhrada je ta, že pozitivní diskriminace a požadovaná masivní propagace práv černochů může mít na společnost účinek přesně opačný, tj. může vést naopak k posílení averze vůči propagovanému tématu a tím i k Afričanům samotným.
Schválené usnesení hájil lidovecký poslanec Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský. Připouští sice, že text usnesení je špatný, pozitiva však podle něj při znalosti celkového kontextu převažují. Lidé z postkoloniálních zemí chtějí prostě pomáhat Afričanům, mj. i z důvodu, že se stydí za svou koloniální minulost. Tomáš Zdechovský uvádí konkrétní příklady z historie a současnosti, kterými zdůvodňuje, proč západoevropští poslanci chtějí na své vlády takto morálně apelovat.
Jeden problematický aspekt daného dokumentu však kritika nezmiňuje. Dokument je totiž pozoruhodný tím, že fakticky konstruuje rasovou identitu. Některé části textu dávají dobrý smysl teprve tehdy, pokud člověk přijme takovou identitu jako východisko úvah a následně akceptuje princip kolektivní viny. Jedna rasa jako celek má být viníkem historické nespravedlnosti, kterou je otroctví a transatlantický obchod s otroky, druhá rasa jako celek je naopak obětí.
Dokument požaduje primárně boj proti diskriminaci černochů. Tato diskriminace a údajná afrofobie má ale podle autorů dokumentu kořeny „v historickém zneužívání a negativních stereotypech a vyúsťují ve vyloučení a dehumanizaci lidí afrického původu“, přičemž tato skutečnost „souvisí s historicky represivními strukturami kolonialismu a transatlantickým obchodováním s otroky“. Text dále doporučuje členským zemím EU, aby si připomněly a uznaly minulé a stále probíhající (!) nespravedlnosti jako „otroctví a transatlantické obchodování s otroky nebo zločiny spáchané v rámci evropského kolonialismu“.
Tato přímá linie mezi otroctvím a současnou diskriminací je mimořádně sporná. Z logického hlediska neobstojí. Pokud by měla být historická nespravedlnost příčinou diskriminace, pak by musela mít každá historická nespravedlnost za následek diskriminaci. Pokud tomu tak není, pak je příčinou něco jiného a historická nespravedlnost tím pádem může hrát jen podružnou roli.
Zdaleka ne nepodstatnou okolností je skutečnost, že se text dokumentu neobrací pouze na země s koloniální minulostí, ale na všechny členské státy Evropské unie. (Zahrnutí transatlantického obchodu s otroky do argumentace mimoto implicitně ukazuje na vinu euroatlantické civilizace jako celku.) Více než polovina evropské sedmadvacítky jsou země, které nemají s kolonialismem nic společného. A neměly s ním nic společného ani státy, z nichž případně vznikly. Například jedinou rakousko-uherskou kolonií byla Země Františka Josefa. Odtud se mohl teoreticky dovážet led do pivovarů, těžko však otroci.
Pokud má mít někdo politickou a dějinnou zodpovědnost, pak to může být stát, nebo alespoň takové uskupení, které uznáme za politický subjekt (např. národ, strana, církev). Pochybuji, že by někdo soudný chtěl přiznat bílé rase roli politického subjektu. Resp. ti, co něco takového požadují, jsou obvykle považování za velmi nebezpečné extrémisty.
Otroctví zrušily západní země v 19. století. Poslední lidé, kteří se narodili v postavení otroků, mohli žít ještě v šedesátých letech 20. století. To je již půlstoletí zpátky. Pro Evropu je otroctví historicky o mnoha starší událost než první světová válka. Nehledě na to, že afričtí imigranti v Evropě nejsou potomky obětí transatlantického obchodu s otroky a drtivá většina z nich nejsou potomky otroků vůbec.
Evropské země zrušily otroctví v koloniích mezi lety 1833–1863. Francie dočasně již roku 1794, Británie pak trvale roku 1833. V první polovině 19. století byla stále ještě velmi malá část Afriky pod kontrolou evropských států. Africké vnitrozemí bylo pro Evropany naprosto neznámé, neboť tam žádný Evropan do té doby nebyl. Otroky z těchto oblastí tak mohli prodávat Evropanům jedině místní afričtí vládci, což se občas dělo. V mnoha afrických zemích bylo otroctví před příchodem Evropanů běžné a oficiálně bylo zrušeno právě poté, co bylo jejich území ovládnuto některou evropskou velmocí. Je tudíž scestné si představovat, že co černoch, to potomek otroků, a co běloch, to potomek otrokářů.
Je třeba přiznat, že ke zvěrstvům vůči domácímu obyvatelstvu docházelo i později, známé jsou excesy v belgických a německých koloniích před první světovou válkou. Nicméně dokument Evropské unie tyto excesy na rozdíl od otroctví netematizuje. Nejapným paradoxem dějin je, že Etiopie jakožto poslední svobodná země v Africe zrušila otroctví teprve z nařízení okupační správy fašistické Itálie, poté co Itálie tuto zemi dobyla.
Ve stejné době, kdy probíhal transatlantický obchod s otroky, docházelo běžně k zotročování křesťanů z jihovýchodní a jižní Evropy. Ti byli prodávání jako otroci na tureckých trzích či v dalších muslimských zemích. Nikdo z těchto zemí však dnes nepožaduje po Turcích kompenzaci za to, jak zacházeli s příslušníky evropských národů. Je to minulost, k níž není třeba se politicky vracet. Je však absurdní, že národy, které byly v minulosti takřka výhradně oběti otrokářství, mají být na základě rasové identity přiřazeny na stranu viníků.
Evropský parlament tedy kreslí dichotomii viník-oběť výhradně na dělicí čáře bílý versus černý. Nedává ho do souvislosti ani s historií států a vlád, ani se státní či národní příslušností. Nutí lidi, jejichž předkové neměli s otrokářstvím nic společného, aby uznali svoji vinu vůči lidem, jejichž předkové nikdy otroky nebyli.
Nezbývá než konstatovat prostou skutečnost: Schválený dokument Evropského parlamentu Evropany ponižuje. Vzkazuje jim: „Uznejte svou vinu a postarejte se o černochy, kterým jste ublížili!“ Je to morální apel asi podobného druhu, jako když se dva kluci perou a jeden druhému říká: „Uznej, že si smrdutý kojot, nebo tě zbiju!“ V obou uvedených případech má být adresát ponížen jak tím, že se přizná k zahanbujícímu statutu, tak tím, že zahanbující status je mu připsán na základě lži.
Lze snadno doložit, že evropské usnesení požaduje pro lidi afrického původu určitou míru pozitivní diskriminace. Není to tedy jen výmysl jeho kritiků. Evropské země mají například napomáhat migraci lidí z Afriky (“...aby s ohledem na stávající právní předpisy a postupy zajistily bezpečné a legální cesty pro přistěhovalce, uprchlíky a žadatele o azyl, kteří chtějí vstoupit do EU“). Mají zajišťovat lidem afrického původu „adekvátní“ bydlení (“....aby přijaly konkrétní opatření s cílem řešit nerovnosti v přístupu k bydlení a zajistily adekvátní bydlení“), což je poněkud zvláštní, neexistuje-li zároveň povinnost státu zajistit vhodné bydlení všem svým občanům. Usnesení pak vcelku konzistentně zmiňuje i možnost kompenzace Afričanům za někdejší příkoří.
Bohužel tato kvazilogika „rasové“ viny devalvuje to pozitivní, co usnesení obsahuje. Tím je upozornění na existující znevýhodnění lidí afrického původu nebo na vyskytující se nenávistné útoky. Některé informace ohledně současného stavu lze považovat za věrohodné, o jiných by možná stálo za to diskutovat.
Nabízí se otázka, jak měla Evropská komise postupovat. (Neboť tato inciativa vzešla podle všeho od Evropské komise, nikoliv od parlamentu.) Rozhodně není smysluplné spojovat otázku diskriminace s otázkou historické viny. Měla si vybrat, jestli se chce omlouvat za kolonialismus, nebo řešit problém diskriminace. V prvním případě mohla iniciovat při vhodné příležitosti společnou omluvu evropských koloniálních zemí s případným návrhem kompenzací těm konkrétním zemím (!), jejichž obyvatelé byly obětí nelidského zacházení ze strany koloniální moci. Na této omluvě mohla participovat, nikoliv k ní povýšeně vyzývat členské státy.
Myslím, že obavy z toho, že usnesení bude mít přesně opačný efekt, než je zamýšlen (tj. že daná opatření mohou v části společnosti posílit averzi vůči lidem afrického původu), jsou opodstatněné. Zvláště, je-li navrhovanou součásti boje proti afrofobii i masivní propagace černošské tématiky. Kromě historické viny mají být veřejně uznány „obrovské úspěchy a pozitivní přínos lidí afrického původu“, má být zajištěna větší přítomnost lidí afrického původu ve sdělovacích prostředcích apod.
Vzpomeneme-li si na to, jak na lidi působila někdejší komunistická propaganda, pak by se nebylo co divit, kdybychom po takto koncipované kampani zaznamenali překvapivý nárůst afrofobie v podobě politicky nekorektních vtipů, které by předtím nikoho nezajímaly. (Osobně si myslím, že by se afrofobie dala během šesti měsíců prakticky vymýtit, pokud by Evropská unie razantně a trvale omezila celkové množství všech imigrantů pod 0,05 % ročně.)
Na základě pouhého textu nelze určit, jestli byl vypracován s postranními úmysly, nebo jestli jeho neobratnost, spočívající v zjevném nesouladu mezi záměry a prostředky, je důsledkem hlouposti evropských politiků. Obojí je možné. Teze, že politici mohou mít postranní úmysly, není konspirační uvažování, ale pouhá zkušenost z všedního politického života. Ostatně předseda dnešní komise vyjádřil opakovaně názor, že informovanost veřejnosti je překážkou správné evropské politiky. (Viz jeho památný výrok: „Něco schválíme, představíme a nějakou dobu počkáme, co se stane. Pokud není žádný velký křik a žádné povstání, neboť většina stejně nepochopila, co bylo schváleno, potom pokračujeme - krok za krokem, až není možné se vrátit.“)
Určitě bychom však měli základní informaci zaregistrovat: Byl přijat dokument, který distribuuje historickou vinu na základě rasové identity lidí a vytváří dichotomii viník-oběť bez ohledu na historickou realitu. Pracuje se zde se stereotypní představou, která spojuje lidi černé barvy pleti primárně s představou obětí otroctví a kolonialismu. Usnesení doporučuje tento stereotyp dále reprodukovat a posilovat prostřednictvím učebních osnov i vládních prohlášení. Přijetí tohoto dokumentu provázela minimální publicita.