Ve svých předcházejících úvahách jsem uvedl, že člověk, jako skupinový živočich, vytváří nejrůznější formy komunit. Jedním typem (charakteristickým pro euro-americký civilizační okruh) je demokratická obec, která je založená na vzájemném respektu příslušníků obce (občanů), kteří pravidla fungování obce současně tvoří a také dobrovolně respektují. Pro obranu obce a jejích pravidel jsou připraveni přinášet oběti nejen materiální, ale i osobní. Čím obec funguje lépe, tím více se s ní její příslušníci identifikují. Naopak nedodržování pravidel a přehlížení jejich porušování druhými vede k rozkladu obce. Také jsem dospěl k závěru, že největší obcí, s kterou jsme ještě schopni se identifikovat, je národní stát. Existuje ostatně velmi jednoduchý test, kterým si každý může zcela upřímně ověřit, do jaké obce patří. V každé, i parciální komunitě si položím otázku: Jsme to „MY“, nebo to už jsou „ONI“?

Například Česko je často považováno za etnicky čistý stát. Je to samozřejmě hloupost, protože oficiálně u nás žije asi 5 % cizinců, ale vzhledem k tomu, že národnost si při sčítání obyvatel určuje každý sám, a s přihlédnutím k různým přesunům obyvatel nejméně za posledních 100 let se dá předpokládat, že etnických „Nečechů“ a jejich potomků u nás bude spíš 10 % a více. Jenže to není na první pohled vidět. Právě proto, že většina těchto lidí se spolu s Čechy cítí být v Česku „MY“- je integrovaná a tvoříme společně politický národ. A naopak Romové, jakkoli někteří z nich na našem státním území žijí již celá staletí, se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří se integrovali a jsou součástí „MY“, a na ty, pro které jsme „ONI“ (gádžové) a kteří sami vytvářejí svoje vlastní komunity (tzv. „vyloučené lokality“ – ghetta), kde žijí podle svých vlastních pravidel. A o zapojení do většinové společnosti ve skutečnosti nemají zájem. Integrovat se bez toho, aby jednotlivec opustil ghetto a měl silnou motivaci zapojit se do standardního života většinové společnosti, není podle mne vůbec možné. A tak ve skutečnosti máme uvnitř naší obce - Česka - ještě jednu nekompatibilní obec – Romy v ghettech. Zdá se, že Romům z ghett jejich styl života z nějakých důvodů vyhovuje a nijak nejsou motivováni k převzetí hodnot a vzorců chování většinové společnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že problém vzniku romských ghett, s kterým se nejen Česko, ale i ostatní evropské státy nedokázaly vyrovnat, je založen na nekompatibilnosti základních principů rozdílných kultur. A ve světě existují stovky různých principů, na kterých se lidské komunity tvoří a s kterými se identifikují. Trochu podrobněji se můžeme podívat na Čínu a islámský svět.

Model uspořádání čínské společnosti se začal tvořit již krátce po roce 2000 př. n. l. Během následujících staletí se prosadila představa, že vládnoucí dynastie má pověření nebes a pokud se zpronevěří své povinnosti vykonávat spravedlivou a moudrou vládu, je z vůle nebes nahrazena dynastií jinou. Číňan se tak se svou komunitou neidentifikuje prostřednictvím příslušnosti k vládnoucí dynastii, ale prožívá sounáležitost prostřednictvím konfuciánské filosofie (tato morální filozofie vycházela z úcty, harmonie a pokory), dále kultury v tom nejširším významu od rituálů společenského chování až po umění. Významnou roli také hrála státní administrativa, relativně nezávislá, která zajišťovala kontinuitu i v dobách otřesů spojených s pády a nástupy vládnoucích dynastií. A tak se během mnoha staletí vždy cítili Číňany bez ohledu na to, zda právě celé zemi vládla nějaká významná dynastie, nebo byla země rozdrobená na řadu navzájem válčících drobných států.

Zcela odlišná je idea muslimské společnosti, která vychází ze života a díla proroka Mohameda, politika a válečníka. Politický islám rozděluje svět na dvě oblasti. Na oblast, kde není islám – oblast války, a oblast, která je založena na politickém islámu - oblast míru. V islámském právu nabývá plných práv pouze muslim, odpadlík od islámu může být potrestán smrtí. Nemuslim není roven muslimovi, ale zvláštní postavení mezi nemuslimy mají „lidé knihy“ - dhimmi – křesťané a židé. V případě, že se podrobí, mohou za daných podmínek praktikovat své náboženství, musí však platit zvláštní daň. Nemuslim může být zesměšňován, napaden, oklamán či zotročen. A pokud se dopustí kritiky islámu, může být zabit.

Evropská civilizace šla také svou – jinou - cestou. Středověký feudální systém byl založen na osobní závislosti leníků a lenních pánů. Z toho se postupně vyvinula forma absolutistické monarchie, kdy se poddaní se svou komunitou (státem) identifikovali prostřednictvím panovníka. Na konci 18. stol. ale ve Francii revoluce monarchii odstranila. Král byl popraven a bylo nutné najít jiný způsob identifikace Francouzů s jejich novou obcí - národním státem. Národní shromáždění schválilo „Prohlášení práv člověka a občana“, které bylo inspirováno „Deklarací nezávislosti Spojených států amerických“. Jak vidíme, oba tyto dokumenty řešily specifické historické události. V obou případech šlo o potřebu nově definovat obec (komunitu, národní stát – republiku) jako společenství svobodných občanů.

Porovnejme tři výše uvedené modely (s vědomím, že existuje i nepřeberné množství jiných) a dojdeme k závěru, že univerzální lidská práva objektivně neexistují. Pokud by totiž lidská práva byla přirozenou součástí přírodních/přirozených dějů, musela by se nějakou formou prosadit v jakémkoli uspořádání lidské komunity. Lidská práva jsou umělým konstruktem, který vznikl v konkrétní historické situaci pro zcela konkrétní uspořádání společnosti.

Pro demokratické, sekulární a občanské společnosti jsou pravidla, vytvořená při jejich vzniku a zajišťující jejich legitimitu a fungování, základní a nutnou podmínkou pro jejich existenci. Demokratická republika je bez pravidel založených na svobodě sobě navzájem rovných občanů jen chiméra. Níže uvádím plné znění „Deklarace“ z Wikipedie. Pozorný čtenář si mimo jiné také jistě všimne, že text se týká pouze ochrany práv pasivních, nikoli aktivních nároků, které jsou dnes také mylně považované za práva (minimální příjem, nároky na bydlení atd.).

Prohlášení práv člověka a občana

1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

2. Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

3. Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.

4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

5. Zákon má právo zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon nenařizuje.

6. Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

7. Každý člověk může být obžalován, zatčen nebo uvězněn pouze v případech stanovených zákonem a pouze způsoby, které zákon předepisuje. Ti, kteří vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné příkazy, mají být potrestáni; ale každý občan předvolaný nebo vzatý do vazby na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor.

8. Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytně a zřejmě nutné; každý může být potrestán pouze na základě zákona, schváleného a vyhlášeného před spáchaným činem a zákonně prováděného.

9. Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá přísnost, která by nebyla nutná k zajištění jeho osoby, má být přísně potlačena.

10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.

11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.

12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.

13. K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti.

14. Všichni občané mají právo určit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání.

15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.

16. Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu.

17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

Prohlášení práv člověka a občana, dnes nazývané „Deklarace lidských práv“, je základem existence naší demokracie. Srovnáním článků „Deklarace“ se zdroji čínského civilizačního okruhu, zjistíme, že žádný nepřekonatelný antagonismus neexistuje. Jestliže historicky vznikaly čínské čtvrtě, nebyla to ghetta vytvářená Číňany vedenými neochotou či jejich neschopností k přizpůsobení. Asijští přistěhovalci byli do relativní izolace vytlačeni majoritní společností, která neměla na jejich integraci žádný zájem.

Porovnáním článků „Deklarace“ s principy, na kterých stojí politický islám, ale vidíme, že antagonismy existují a jsou nepřekonatelné. Pokud by chtěl demokratický stát tolerovat principy politického islámu, musel by se zříci svých vlastních pravidel. A totéž platí i naopak. Politický islám by přestal existovat, pokud by plně přijal a dodržoval lidská práva formulovaná v „Deklaraci“. Z toho vyplývá, že oba systémy mohou mírově koexistovat vedle sebe na svých vlastních územích, nikoli však spolu. Vojenská síla demokratického světa však musí být dostatečně odstrašující, aby politický islám svou představu o oblasti války nemohl realizovat.

Z tohoto úhlu pohledu je současný příliš vstřícný přístup politických a intelektuálních elit krajně nezodpovědný. I v tom nejlepším případě na území svrchovaných evropských států vzniknou muslimské enklávy. Vznikne situace ne nepodobná rozpadlé Jugoslávii. Následné balkánské války ve skutečnosti řešily problém suverenity a svrchovanosti národních států, uvnitř kterých byly usazeny velké komunity sdílející pocit sounáležitosti s jiným státem. Typická je válka v Chorvatsku v roce 1995, kdy Chorvaté likvidovali tzv. „Republiku Srbská Krajina“.

Všechny debaty o lidských právech, o multikulturalismu, mírovém islámu apod. jsou jen mlhou, která se vyhýbá podstatě problému. Ukažme si příklad. Legální občanské seskupení ohlásí demonstraci. Na určeném místě se v tento den sejde pár tisíc pokojných demonstrantů a stovky připravených policistů. Pokud z davu začne pár extrémistů házet například dlažební kostky, policie zasahuje obušky, slzným plynem i vodními děly a nikdo neřeší, že v tom davu byla většina lidí pokojných a jen chtěli dát legálním způsobem najevo svůj názor.

A naopak. Na hranicích se neohlášený dav snaží bez dokladů nelegálně proniknout na území cizího státu. Použije násilí a policie hlásí, že nemohla zasáhnout, protože by možná porušila zákonná práva některých osob jdoucích v nezvladatelném davu. A co bude dělat policie a armáda, pokud se na hranicích objeví ozbrojené jednotky bez označení příslušnosti a budou tvrdit, že prchají před politickým pronásledováním?

Jediným správným a legitimním jednáním tváří v tvář ohrožení celé Evropy je razantní opatření na hranicích a zastavení nekonečného proudu neidentifikovaných migrantů. A to i s použitím síly. Pokud to neuděláme dnes, budeme zítra s absolutní jistotou válčit na vlastním území.