19.4.2024 | Svátek má Rostislav


ĎÁBLOVI ADVOKÁTI: Izraelská demokracie je prý ohrožena

6.3.2023

Je to samozřejmě čistý antisemitismus neboli 2000 let stará nenávist k Židům, co vede svět bez ohledu na rasu, státní hranice a politické přesvědčení k jednotnému odsouzení demokraticky zvolené izraelské vlády a k jednotné podpoře podvratné levicové menšiny, která má všechny znaky toho, co Donald Trump nazýval slovem deep state.

Je známo, že mnozí Židé po vypuštění z evropských ghett nadšeně podporovali levicová hnutí ve víře, že tak svůj původ odčiní, ale pravice se ve své nenávisti ještě více utvrdila a levice si z Židů udělala prototyp svého nepřítele (viz Hitler, Stalin, a též „nepřítel režimu“ Goldstein v knize 1984). I stát Izrael byl od roku 1948 bohužel z velké části budován na myšlenkách socialismu.

Izraelci se však ze své socialistické zaslepenosti postupně probrali, podobně jako spolucestující v následujícím vtipu. Cestující ve vlaku pojídá pecky od jabka a spolucestující se zvědavě ptá, proč. Zvyšuje to chytrost, odpovídá cestující a jeho společník se táže, zda by mu nějaké nedal. Cestující mu jich pár dost draze prodá. Společník pomalu pecky žvýká a po chvíli se zarazí: „Vždyť za takovou cenu jsem si mohl koupit několik kilo jablek“, a cestující spokojeně pokyvuje: „Vidíte, už to začíná působit“.

Takže socialismus několik desítek let působil na Izraelce a ti levici dávali stále měně hlasů, až při posledních volbách dostaly nominálně levicové strany již jen 8% židovských hlasů (zde). Levice ale zůstala zakopána hluboko ve všech institucích, včetně soudů a špiček bezpečnostního aparátu, armády, médií, kultury a odborových organizací.

Největší překážkou ke spravedlivějšímu rozdělení moci ve státě byl Nejvyšší soud, sám navrhoval zákony a vytvořil pravidla bezprecedentně umožňující například levičákům a Arabům z celého světa podávat u něj žaloby na izraelský stát. Nejvyšší soud rozhoduje ve prospěch arabských teroristů, vměšuje se do jmenování politiků, a nevýhodně zasahuje do hospodářských rozhodnutí státu (zde).

Život státu Izrael visel od počátku na vlásku, protože stát se bránil nejen proti arabské přesile a proti muslimům světa, ale protože proti němu vždy stála alespoň polovina světových velmocí. Británie a Spojené státy zpočátku Izrael nepodporovaly. USA začaly pomáhat Izraeli až po roce 1967. Sovětský svaz a tábor míru (jak se nazývaly síly socialismu ve světě) začaly usilovaly o zničení Izraele brzy po jeho vzniku.

Kromě izraelských sousedů, kteří se nepokrytě hlásili a stále hlásí k Hitlerově odkazu, bojují proti Izraeli i teroristé z řad Arabů na izraelském území. K nepřátelům se aktivně přidávaly i další státy; například Irák ostřeloval izraelská města v roce 1991 a Irán hrozí „vymazat Tel Aviv z povrchu“ dnes. Snad nejnebezpečnějším je však vnitřní nepřítel v podobě levicových extrémistů.

Místo přesunu Arabů do sousedních zemí (arabské státy mají 500 krát větší území než Izrael a Židé museli tato území opustit) usilovala levice o získání jejich přízně zvyšováním jejich úrovně. Životní úroveň mají Arabové pod izraelskou vládou skutečně mnohem vyšší než v arabských zemích, ale násilničtí jsou stále stejně. Čím více ztráceli levičáci v Izraeli moc, tím ostentativněji podporovali práva Arabů na izraelská území a spolupracovali s protiizraelskými organizacemi ve světě.

Největším zločinem izraelské levice bylo podepsání tajných dohod s teroristou Jásirem Arafatem v Oslu, jehož teroristická Organizace pro osvobození Palestiny byla předtím v libanonské válce Izraelem zcela poražena a musela se uchýlit do vzdáleného Alžírska. Izraelská levice Arafata zachránila. V roce 1995 mu darovala v Izraeli autonomní území a dovolila mu přestěhovat se na něj. Z nich Arafat řídil teroristické akce. Jen v letech 2000-2005 zabil přes tisíc Izraelců. Stovky žen a dětí vylétly do vzduchu v autobusech a obchodech.

Nejkritičtější pro schvalování dohod z Osla byl 5 říjen 1995, kdy je parlament schválili 61 hlasy proti 59. Povedlo se to díky tomu, že levice si předtím vytypovala dva politiky z pravicových stran, kteří byli výměnou za slíbená ministerská křesla ochotni hlasovat proti své straně a svému státu. Jeden z oněch zrádců, Gonen Segev, nabídl v roce 2012 spolupráci Iránu a dnes je jako špion ve vězení. Sám předseda vlády Jicchak Rabin Arafatovi nedůvěřoval a v dohody z Osla neměl důvěru, proto umožnily tajné služby atentát na Rabina, který nejen odstranil nepohodlného skeptika, ale i dal levici záminku k teroru proti pravicové opozici.

Když levicové elity organizovaly kapitulantské dohody s teroristy pod tlakem antisemitů z celého světa, deep state s pomocí médií byl schopen oklamat část obyvatel příslibem věčného míru. Pravice protestovala proti dohodám z Osla, stejně jako proti vyhánění Židů z jejich domů na Sinaji a později z jejich domovů v pásmu Gazy. Pravice ale demonstrovala vždy slušně a podle zákona. Levice ovšem dnes demonstruje proti legitimně navrhovaným zákonům s použitím výhrůžek a násilí.

Opoziční politikové vidí v situaci příležitost, jak zvrátit výsledky voleb a vyzývají k demonstracím proti legitimní vládě a proti legitimním reformám soudů. Levicový starosta Tel Avivu, Ron Chuldai, například prohlásil, že bez prolití krve se situaci zvrátit nepodaří. Levicoví učitelé v Tel Avivu vyzývají žáky, aby místo vyučování šli demonstrovat. Levicoví generálové vyzývají vojáky, aby odmítli nastoupit k jednotkám a aby povstali. Mnoho měšťáků uvěřilo médiím, že nové zákony podlomí důvěru v izraelskou ekonomii, že povedou k poklesu životní úrovně a k růstu arabského teroru.

Většina voličů reformu podporuje, ale média vyvolávají atmosféru strachu a mezinárodní izolace. Levicovým diplomatům a žurnalistům se podařilo získat podporu cizích vlád, které nadšeně Izrael odsuzují, a celý svět se mobilizuje na podporu podlomené izraelské levice. Prý nastává konec demokracie. Média podněcují k puči. Před několika dny tisícový dav levičáků hrozil manželce předsedy vlády lynčem a ona musela být po tři hodiny zabarikádována v kadeřnictví, než byla vojáky vysvobozena. K destruktivním silám levice se připojil i arabský teror. Mnoho civilistů mu padá za oběť.

Před týdnem byli například zavražděni dva židovští mladíci blízko arabské vesnice Huwara; vesnice propukla v bujné oslavy, které jako vždy byly doprovázeny ohňostroji a hostinami. Vrah dopaden nebyl a přátelé zavražděných v odvetu zapálili ve vesnici parkoviště aut patřící několikrát vězněnému podporovateli teroru. Světová média z toho vyrobila příběh, podle kterého prý židovští extrémisté zranili ve vesnici Huwara mnoho stovek nevinných Arabů a jednoho zabili. Samotní Arabové však hlásili pouze pár spálených aut a dvacet raněných, kteří se prý nadýchali kouře. O zabitém nejsou spolehlivé informace.

Zapálení parkoviště, o němž byl v nafouklém příběhu a zcela překrouceně informován celý svět, bylo samozřejmě násilným a protizákonným činem a bude potrestáno. Ale případy arabského žhářství zahrnující ničení celých sadů, farem, autobusových nádraží a lesů nezajímají nikoho. Jako vždy je tříska v oku Žida nebo pravičáka důležitější než břevno v oku muslima či levičáka. Zdegenerovaná a zkorumpovaná Amerika a Evropa nejsou díky své levici schopny čelit ruské agresi a čínské dominanci, ale vždy najdou sílu na ostré odsouzení úporné snahy Židů o přežití.

Levičácké elity jsou největším nepřítelem demokracie v Izraeli stejně jako všude v západních zemích. Nejvyšší soud je hlavní oporou těchto elit v Izraeli, kde bohužel nejde jen o demokracii, ale i o holou existenci státu a potenciálně o fyzickou likvidaci jeho obyvatel. Levičáci doufají, že si nějak mohou koupit náklonnost nepřátel, ale málo se poučili z nedávných filmových záběrů z Islámského státu (Daiš). To platí jak pro izraelské levičáky, tak pro všechny ostatní.

Na Západě jde jak o appeasement vůči Arabům, tak o odpor proti Izraeli. Západní politikové a novináři většinou vystupují na obranu muslimů, i když jde o teror v jejich zemích (strach a appeasement). Když jde o Araby versus Izrael, je západní obhajoba islámu ještě posílena tradiční nenávistí vůči Židům. Proč se například ony politické analytičky zabývající se problémy Arabů v Izraeli nezamýšlejí nad problémy vražděných žen a dětí v Afganistánu, Alžírsku, Angole, … , Zambii a Zimbabwe (uprostřed lze podle abecedy doplnit nejméně 150 dalších států).

Bližší pohled na život muslimů kdekoli ve světě, od Saudské Arábie, Nigérie a Turecka až po Francii a Švédsko, ukazují zcela nelidskou společnost. Potvrzují to svědectví mnoha muslimů, včetně například afgánského spisovatele Chaleda Hosseiniho. V Izraeli žijí muslimové v právním státě, ale to nebrání jejich mužům, aby podle svých zvyků vraždili vlastní ženy a dětí, jak dennodenně vidíme ve zprávách izraelské televize. V záběrech na jejich společnost se muslimové, spíš než jako oběti, jeví jako ďáblové.

Otázka je, co vede tolik západních politiků a novinářů k neustálé obhajobě Arabů a muslimů. Cožpak dvě miliardy Arabů a muslimů nejsou schopni se obhájit sami? Je nepochopitelné, proč tolik lidí na Západě musí vystupovat jako ďáblovi advokáti.