Pravicový blok s čele s Benjamínem Netanjahem, zvaným Bibi, získal po sečtení 90 % hlasů 65 míst ve 120členném parlamentu, což mu umožní pohodlně sestavit novou vládu. Šlo o páté volby během 2,5 let. Během čtyř předchozích voleb se počty hlasů pro a proti Netanjahovi lišily pouze o jeden nebo dva hlasy a sestavení stabilní vlády bylo nemožné. Ke změně rovnováhy přispěl i propad levičácké strany Merec, která s 3,2 % hlasy těsně nepřekročila požadovanou hranici 3,25 % pro získání 4 mandátů ve 120členném parlamentu.

Co však novináři v Izraeli i jinde ve světě nechávají bez povšimnutí je fakt, že proti sobě v Izraeli nestojí pravý a levý blok, ale pravý a středopravý blok. Bibiho blok zahrnuje stranu Likud (32, reprezentuje zastánce vlastenectví a tradic) a tři náboženské strany (33, reprezentují náboženské Židy). Blok anti-Bibi zahrnuje tři strany (41), jejichž představitelé vyjadřují pravicové názory, mnozí dříve s Netanjahem spolupracovali a z různých důvodů se od něho odvrátili. Nejnápadnější z konvertitů je Avigdor Lieberman, který dříve vystupoval s křiklavými protiarabskými hesly, získal v tisku pověst fašisty, odtrhnul se od Likudu a založil svou stranu pro bývalé přistěhovalce ze SSSR, čímž připravil Likud o 5 mandátů, které nepochopitelně převedl na druhou stranu (zde).

Takže skutečnou levici v Izraeli volí již léta jen málo skalních levičáků. O soustavném přesunu izraelských voličů zleva doprava během let jsem psal (zde). V prvních volbách v roce 1949 získaly levicové strany v parlamentu 69 mandátů ze 120, to znamená 62 %. V roce 1981 klesl tento počet na 43 % a v současných volbách na 8 %. Oněch 8 % zahrnuje socialistickou stranu práce (Haavoda) a arabskou komunistickou stranu (Chadaš), takže obliba skutečně levicových stran u židovských voličů je ještě nižší (asi 3 %). Tento trend do roku 2019 jsem zachytil na následujícím grafu.

Tento trend by měl potěšit rozumné lidi na celém světě, neboť ukazuje, že pod tlakem reality se pozitivním směrem může obrátit i tak levicová populace, jakou byli Židé při založení státu Izrael. Levičácká ekonomika udržovala Izrael po léta na středovýchodní úrovni. Diletantské mírové úsilí způsobilo smrt tisíců Izraelců, například když byli Arafat a jeho teroristé v roce 1993 vpuštěni na území Izraele v dohodách z Osla. Pravicové vlády pak učinily z Izraele technologickou a hospodářskou velmoc. Mír je stále populárním slovem, ale k nesmyslným ústupkům je ochotno stále méně občanů.

Levice prohrává v demokratických volbách, ale bojuje o své pozice jinými prostředky. Levicové elity jsou hluboce zakořeněny v izraelských médiích, bezpečnostním aparátu a soudech (viz). Soudy opakovaně zakazovaly židovským pravicovým kandidátům účast ve volbách, zatímco arabští extrémisté byli trpěni. Proti Netanjahovi byly opakovaně otevírány „korupční aféry“, které byly zcela vykonstruovány. Jde o směšná obvinění: například že Bibi slíbil novinám odměnu, když o něm napíší něco pozitivního; nikdy o Bibim nic pozitivního přesto nenapsaly.

Komentátoři po světě varují před radikální pravicí v Izraeli, která údajně budí obavy i mezi arabskými vládami a ve Washingtonu. Příznivci Izraele si však mohou oddychnout úlevou, že po několika letech zmatků povedou zemi politikové, kteří se zasloužili nejen o zcela bezprecedentní rozvoj izraelské společnosti, ale důsledně posilovali izraelskou bezpečnost vůči Iránu a všem dalším hrozbám.