SAMOZVANÍ SOUDCI: Snaha o jejich svržení v Izraeli
Soudci měli v tradiční izraelské společnosti výsadní postavení, a před nástupem králů měli úlohu vůdců, jak je vidět již z Bible, kde Kniha soudců předchází Knihám královským. Z toho se pokusili těžit i soudci Nejvyššího soudu, když na sebe strhli moc. V roce 1995 se stal předsedou Nejvyššího soudu Aharon Barak, nesoucí příjmení jednoho z biblických soudců.
Od počátku své kariéry jako soudce Nejvyššího soudu v roce 1978 usiloval Barak o rozšíření pravomocí Nejvyššího soudu na úkor zákonodárných a výkonných složek, raze heslo „vše je rozsouditelné“ ve smyslu, že jakékoli rozhodování o čemkoli důležitém ve státě se nejlépe vyřeší rozhodnutím Nejvyššího soudu. Navíc prosazoval Barak nahrazení tradičních židovských principů jakýmisi Základními zákony, napodobující ústavy západních států.
V roce 1992 se podařilo soudcům prosadit Barakovu tzv. konstituční revoluci tím, že parlament za levicové vlády odhlasoval Zákon o lidské důstojnosti a svobodě. Hlasování se zúčastnila menšina poslanců a nikdo nechápal, že nevinně znějící zákon bude využíván v následujících letech progresivistickými soudci proti zájmům státu Izrael. Obecně formulované fráze o svobodě a rovnosti využívali soudci, když komplikovali budoucím vládám boj s terorem, a dokonce Izraeli znemožňovali bránit se na mezinárodním poli proti islamistické a levičácké propagandě.
V dobách levicové vlády málokdo chápal dosah soudních reforem. Soudci však mysleli do budoucna a snažili se pojistit svou moc i na období pravicové vlády. Jak jsem popsal před pár měsíci (zde), klesl počet voličů hlasujících pro levicové strany v Izraeli ze 62 % v roce 1949 na 8 % v roce 2022. Dnešní opozice proti pravicové vládě Benjamina Netanjáha je většinou tvořena politiky, kteří dříve s Netanjáhem spolupracovali, ale z kariérních důvodů se rozhodli se s ním rozejít, takže dnes proti sobě stojí blok pravice proti bloku středu.
Levicové elity se drží od počátku státu v médiích a mají nadproporcionální zastoupení v kultuře a v bezpečnostních složkách. Nejvyšší soud patří k jejich hlavním oporám. Stovky skandálních rozhodnutí vzbudily pozornost veřejnosti. Politikům a podnikatelům, kteří podporují mírové dohody s teroristy, jsou odpouštěny krádeže. Typickým případem bylo snížení šestiletého vězení na několik měsíců pro bývalého předsedu vlády Ehuda Olmerta, který byl sice usvědčen z bezprecedentních zpronevěr, ale který podpořil mírové snahy levice. Rozhodnutí Nejvyššího soudu často pobouřila veřejnost, nejen, když byla na straně usvědčených teroristů, ale i v mnoha nepolitických kauzách, kdy se úlev dostalo usvědčeným pedofilům.
Média propagují soudce jako vrchol cností, ale veřejnost ztratila úctu k soudcům Nejvyššího soudu nejen kvůli soudním rozhodnutím, ale i díky mnoha nelichotivým obrazům z jejich soukromého života. Například Elyakim Rubinstein nebyl schopen absolvovat test polygrafu, což je podmínkou nástupu u Nejvyššího soudu; bylo mu to odpuštěno a setrval ve funkci v letech 2004-2017. První arabský zástupce u Nejvyššího soudu z let 1999, Abdel Zuabi, se zase mohl „pochlubit“ tím, že svému synovi Bacherovi, známému recidivistovi, zajistil beztrestnost přes mnohé zločiny, mezi něž patřilo úmyslné přejetí policisty autem. Sám Aharon Barak pomohl ze své funkce manželce a čtyřem synům v jejich kariérách u soudu.
V žádné demokratické zemi se soudcům nepovedlo pomocí rafinovaných pravidel zajistit si neomezenou moc jako v Izraeli. Základem této iudokracie bylo vytvoření devítičlenné komise pro jmenování nových soudců, která jmenuje nejen soudce do Nejvyššího soudu, ale i soudce na všech nižších úrovních, z nichž se pak v budoucnu vyberou soudci do nejvyššího soudu. V komisi jsou tři soudci Nejvyššího soudu, dva členové právní komory, dva ministři vlády, jeden člen parlamentu z koalice a jeden z opozice. Na první pohled vyvážená skladba zajišťuje geniálně vládu levice. Právní komora je z velké části levicová, takže dva právníci a tři soudci již mají v devítičlenné komisi většinu, a navíc se k nim přidá opoziční člen parlamentu, takže levice má většinu šesti hlasů z devíti za vlády pravice; za vlády levice to bylo osm hlasů z devíti.
Velká část veřejnosti si uvědomila destruktivní zasahování Nejvyššího soudu, když se vměšoval dokonce i do hospodářských záležitostí. Izraelci uvykli na nesčetné existenční problémy, včetně úsilí o dosažitelnou energii. Egypt léta odmítal plnit mírové dohody a dodávat plyn z bývalého izraelského Sinaje, obětovaného míru s Egyptem. Když byla před několika lety u pobřeží objevena obrovská ložiska plynu, otevřela se před Izraelci vidina levné energie na desítky let dopředu. Ale Nejvyššímu soudu se nezamlouvalo, že by o plynu mohla rozhodovat pravicová vláda, a tak vystoupil s heslem, že „plyn patří všemu lidu“. To umožnilo levici protlačit destruktivní mírové projekty usilující o koupení arabské lásky tím, že se okolním zemím dodá levný plyn.
Napětí s Libanonem bylo dokonce sníženo tak, že Izrael souhlasil překreslit mezinárodní mořské hranice, aby část izraelského plynu patřila do libanonských vod. Tím se izraelské levici podařilo posílit postavení Iránem řízeného Hizbullahu v Libanonu. Ze všech zmíněných důvodů roste odpor většiny Izraelců k Nejvyššímu soudu a nová vláda zahajuje kroky na změnu pravidel pro jmenování soudců. Levici se povedlo ve světě vzbudit dojem, že jde o konec demokracie, přestože všude na světě jsou soudci jmenováni zcela jinak než v Izraeli, a určitě se nikde nepodílejí na jmenování svých kamarádů. Média hlásí, kdo všechno zastavuje s Izraelem spolupráci, a jak ekonomie zkrachuje a jak se od nás naši spojenci odvrací. Stejné hlasy o divných krocích izraelské vlády lze zahlédnout i v českém tisku.
Izraelská pravice správně usuzuje, že negativní reakce světa jsou důkazem správnosti započaté cesty. Když se Izrael ubránil útokům, svět usoudil, že jde o potlačování Palestinců. Když si Izraelci staví byty, jde o zabydlování okupovaných území. Vše pozitivní vede k odsouzení. Počet protiizraelských rezolucí v OSN je měřítkem izraelských úspěchů, které jsou o to větší, že jsou vybojovány i proti vnitřnímu nepříteli. Levice ovšem v Izraeli neprohrála, a pravděpodobnost, že se skutečnou soudní reformu podaří uskutečnit, není větší než 50 %.
