Drsní mužové, ošlehaní větry kavárenských ventilátorů, tedy vyčkali, až z lesů, vod a strání zmizí pionýrské tábory, hlučící vodáci s hromadou vřískajících dětí, sváteční turisté a jiní mastňáci, a vyrazili do drsné přírody. Již ve vlaku do Srbska pěli drsné písně jako: „Nač bát se, dívko, tolik lidí, myslíš, že nás hned někdo vidí…“