Tváře pravěkého člověka, nebo hříčka přírody?

Před více než 7 lety byl na Neviditelném psu uveřejněn článek Kdy se zrodilo umění?, který mimo jiné zmínil nálezy malíře, spisovatele a amatérského archeologa Jiřího Mikuly (1926 – 2004). Na Lounsku, Litoměřicku i v okolí Prahy sbíral Jiří Mikula kameny, které považoval za „protoplastiky“. Podle něj byly člověkem vybrány pro svůj vhodný tvar a pak upraveny do podoby zvířat, ale i lidských tváří.

Koncem 60. let 20. století se v západní Evropě začaly objevovat zprávy o kamenných plastikách, jejichž tvůrci by mohli být neandrtálci a Homo erectus. Analogií k tak starým dokladům lidské tvořivosti je nález pocházející z archeologického výzkumu na Písečném vrchu u Mostu, známý pod názvem „Hlava z Písečného vrchu“. V 70. letech 20. století tam byla odkryta pod skalním převisem chata, jejíž stáří bylo určeno na 200 000 – 250 000 let. Spolu s četnými kamennými nástroji, zbytky barviv a palet na roztírání byla nalezena malá kamenná plastika představující lidskou hlavu s krkem a rameny. Dnes se uznává, že počátky prehistorického umění sahají hluboko do starého paleolitu, do doby vzdálené 600 000 let.

Profil moderního člověka na jaspisu z Dřevohostic

Mikulova sbírka protoplastik byla součástí trvalé expozice jeho obrazů na zámku Libochovice. Podle dostupných informací se původně předpokládalo, že bude předmětem dalšího studia specialistů. Po smrti Jiřího Mikuly byla jeho sbírka vrácena rodině a o jejím dalším osudu není nic známo. Neví se ani, kde by se dnes mohla nacházet. To jsou aktuální informace získané dotazem na zámku Libochovice. Popravdě řečeno, žádnou velkou ztrátu v tom asi nevidí, protože kameny považované Mikulou za artefakty jsou pokládány za tvary vzniklé přirozeně bez zásahu člověka.

Mikulova sbírka a kniha Dvacetkrát starší než Altamira, která je věnována nálezům protoplastik, pomalu upadají do zapomnění. Knihu vydanou roku 1983 v Albatrosu sice lektoroval archeolog Karel Sklenář a Mikula spolupracoval s geology, avšak dnes se tato publikace označuje za „kontroverzní“. A něčím takovým se nikdo vážně zabývat nebude. Faktem je, že těch nálezů údajných artefaktů nasbíral Jiří Mikula velké množství, jistě tam bude spousta hříček přírody, ale určitě i skutečné artefakty.

Silueta obou tváří

V soukromí se nedávno jeden známý archeolog o knize Jiřího Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira vyjádřil velmi uznale, neboť její autor se pokusil postihnout absolutní počátky umění. Uvažujme logicky – mají-li nejstarší známé jeskynní malby vyjadřující skutečnost, symboliku i abstrakci kolem 30 000 let, muselo tomu něco předcházet a počátky umění musí být velmi hluboko v minulosti. Reálná je hranice jednoho milionu let. Prý nemůže být například sporu o autentičnosti předmětu z Mikulovy sbírky nazvaném „dívka s čelenkou“. Pochází z místa, kde byla odkryta chata s kamennými nástroji, jejichž stáří se odhaduje na 300 000 let. Tmavý buližník vypadá jako dívčí hlava. Tvůrce této plastiky využil žílu křemene, která buližníkem prochází a sekáním vytvořil podobu mladé dívky. Celek pak naprosto jasně vypadá jako dívčí hlava s bohatým účesem a čelenkou.

Nálezy, které by mnozí označili za hříčky přírody nebo za „kontroverzní“, se však tu a tam dále nacházejí. Nikdo se jim příliš nevěnuje, pokud ale jejich nálezce jako neprofesionální archeolog spolupracuje např. s muzei, alespoň se o nich ví. Do odborných publikací se s nimi ale nikdo příliš nehrne, aby ve svém oboru nebyl považován za osobu „nesolidní“.

Nastavení kamene, v němž jsou vidět současně oba profily tváře

To je případ pozoruhodného nálezu z Dřevohostic, jehož autorem je pan Jiří Jakubál, který se v důchodu věnuje archeologii. Nálezy ohlašuje, aby byly dokumentovány, je v kontaktu s muzeem v Přerově a s odborníky z Brna a Olomouce. Jde o širokou škálu zahrnující dobu před 40 000 lety až po mladší dobu kamennou. Nálezů má tolik, že jej archeologové v Dřevohosticích navštěvují. V roce 2008 z jeho nálezů vzniklo muzeum pravěku ve velkém sále renesančního zámku v Dřevohosticích.

Dlužno říct, že na sever od Dřevohostic se otvírá pravěká komunikace známá jako Moravská brána a doslova skok je z Dřevohostic do Přerova, kde je světoznámá pravěká lokalita lovců mamutů Předmostí. Takže místo pro archeologickou prospekci je to nadmíru příhodné.

2 Jaspis z Dřevohostic s náznakem profilu neandertálce

Mezi nálezy Jiřího Jakubála patří zvláštní kus hnědého jaspisu o rozměrech 12,1 x 10,9 x 5,4 cm. Jaspis je chemickým složením kysličník křemičitý, směs chalcedonu a křemene, přičemž na jeho konkrétním zabarvení (žluté, hnědé, červené nebo zelené) se podílí příměsi železa, manganu a jiných prvků.

Známá naleziště jaspisu jsou v Podkrkonoší, odkud pochází leštěné jaspisy zdobící kapli hradu Karlštejna. Kdysi byl jaspis vyhledávanou a ceněnou surovinou. Nechal ho sbírat Karel IV. Dnes se jaspis používá na levnější šperky, v přírodě se vyskytuje často. Jako jiným kamenům, tak se i jemu přičítají různé účinky a využívá se také v esoterice. Na Moravě se jaspis nachází u Ostrožné Nové Vsi. Na Přerovsku se ale běžně nevyskytuje. Původ jaspisu z Dřevohostic je neznámý.

Nález z Dřevohostic vedle fotografie Mikulovy protoplastiky mladé dívky

Jaspis připomíná na první pohled protoplastiky Jiřího Mikuly. Ale skutečně jen na první pohled. Nejde o lidskou rukou lehce dotvořený přírodní „samorost“, nýbrž o kámen opracovaný tak, jak se kámen opracovával při výrobě nástrojů. Je na něm patrné štípání, vysekávání okrajových částí, zmenšování jeho tloušťky broušením a konečná úprava vyhlazením, typická pro umělecké předměty na pohledové ploše. Po určitém naklonění a úhlu pohledu se na protilehlých stranách kamene zobrazí dva profily lidské tváře. Nejzřetelněji jsou však patrné při postupném pootočení kamene o 180 stupňů do pozice, v níž zobrazené tváře hledí napravo. Jednou to je „normální“ profil člověka. Výraz tváře v detailu dokonce vyvolává představu soustředěně pozorujícího lovce. Podruhé se ukáže z profilu tvář s nízkým čelem, hrbolem nad místem, kde by měla mít silueta oko, výrazným nosem a ustupující bradou.

Jaspis byl fotografován v infračervené části světelného záření. Infrafotografie pořízená pomocí filtru, který blokuje lidským okem viditelnou část záření, ukazuje z obou stran zcela homogenní povrch kamene. Jde o starou metodu, používanou například v kriminalistice, jíž se dají rozpoznat nové zásahy do starého materiálu. Kus jaspisu vypadá na infrafotografii jednolitě, což by mělo prokazovat, že jde o tvar, který kámen získal v dávné době a vytvořená patina je stejná na místech opracovaných i nedotčených.

Jaspis pochází z lokality, kde jsou zaznamenány nálezy kamenných nástrojů. Podle jejich typu by se dalo stáří opracovaného jaspisu stanovit na 30 000 až 40 000 let. Podle názoru nálezce jde o porovnání tváře současného člověka s tváří neandertálce. Z hlediska archeologie není několik zobrazení na jednom kameni nebo kosti (či mamutím klu) vzácností. Ale dvě tváře člověka, a to dokonce současně člověka moderního typu a neandertálce? Záhada.

Foto: autor
(k zobrazení Mikulovy protoplastiky dívky s čelenkou byla použita publikace J. Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira, Albatros, Praha 1983)