Ještě po celé 19. století převažoval názor, že nejstarší umění je umění egyptské a babylónské. Znalci dějin umění tak ve shodě s biblickými texty vylučovali jakoukoli kulturu starší 6 000 let mimo dějiště legend Starého zákona. Když v roce 1880 referoval Španěl Vilanova na mezinárodním sjezdu prehistoriků v Lisabonu o objevu prehistorických barevných maleb v jeskyni Altamira, všichni se postavili proti němu. Nikdo nechtěl Altamiru navštívit, prý nemá smysl ztrácet čas nevědeckými dohady, za nimiž možná stojí španělská katolická církev, snažící se podvodem vědce zesměšnit. Obrazy straré 10 000 let? Nesmysl!

Nicméně přes tento negativní postoj oficiálních míst veřejnost sledovala se značným zájmem hledání v jeskyních Španělska a Francie, přinášející stále nové nálezy. Odmítání učenců v oboru prehistorie podívat se na malby se stávalo neúnosným a tak věda vzala počátkem 20. století evropské prehistorické umění na milost.

Stáří jeskynních maleb bylo odhadováno nejvýše na 10 000 let. Postupně, jak se datovací metody závislé na technických možnostech zpřesňovaly, byly nacházeny malby staré až dvacet tisíc let. Za touto hranicí se další objevy již neočekávaly. Až do roku 1994, kdy v nově objevené jeskyni ve Francii, poblíž soutoku Loiry a Rhony byly nalezeny stovky obrazů prehistorických zvířat. Podmínky nálezu – objevení dosud neznámých, v moderní době již nepřístupných podzemních prostor, spolu s přesnými metodami určování stáří maleb učinily z jeskyně Chauvet, nazvané po svém objeviteli, průlom v nazírání na prehistorické umění. Stáří maleb – 30 000 až 32 000 let.

Chauvet je velkolepou galerií paleolitického umění. Zajímavá je i skladba druhů zobrazených zvířat, odporující zavedeným představám vykladačů smyslu paleolitického umění, podle jejichž názoru byla malována především lovná zvěř z důvodu ryze praktických (lovecké rituály k zajištění hojného lovu). Vedle maleb koní, sobů, jelenů, bizonů a mamutů, kteří patřili mezi lovnou zvěř, tvoří v Chauvet 60% maleb zobrazení zvířat, jež rozhodně nebyla na každodenním jídelníčku: nosorožci, medvědi, lvi, výr, červený panter. Technika malby, její způsob a celkové umělecké vyjádření jsou udivující. Je zde zřetelné stínování, perspektivní zobrazení a znázornění pohybu, tedy pojetí zcela neznámé u šestkrát mladších starověkých kultur Východu. Jednou z mnoha zvláštností maleb v jeskyni Chauvet je neobvyklé zobrazení některých zvířecích hlav současně v pohledu ze tří stran. Neuvěřitelně jemné techniky a způsob malby boří všechny dosavadní představy o prehistorickém umění.

Počátky umění jsou tradičně spojovány až s nástupem člověka rozumného - Homo sapiens. U starších forem člověka (neandrtálec, Homo heidelbergensis, Homo erectus) se vylučuje, že by na tak „nízké“ úrovni vývoje, kde lze očekávat jen zhotovování věcí, které sloužily k řezání či sekání, mohly být jakékoli vyšší činnosti jako je schopnost vytvářet různé plastiky apod. Současná věda tak připouští jako nejzazší hranici pro existenci umění dobu na rozhraní mladého a středního paleolitu před zhruba 40 000 lety.

Přesto byly na různých místech nalezeny výtvory staré stovky tisíc let, svědčící o opaku. Takovým nálezem je soška ženy vytvořená opracováním kamene, známá jako Venuše z Tan-Tanu. V roce 1999 ji v Maroku v hloubce 15 metrů nalezli němečtí archeologové. Její stáří bylo stanoveno na 400 000 let. Podobnou sošku nalezli v roce 1981 na Golanských výšinách izraelští archeologové – tufový kámen nápadně připomíná postavu ženy, jejíž tvary byly zvýrazněny rýhami. Stáří, které může být až 800 000 let vedlo k odmítnutí nálezu jako lidského výtvoru.

Příkladem z České republiky je nález, známý pod názvem „Hlava z Písečného vrchu“. Při archeologickém výzkumu na Písečném vrchu u Mostu v sedmdesátých letech minulého století byla odkryta chata postavená u skalního převisu, jejíž stáří bylo určeno na 200 000 - 250 000 let. Spolu s četnými kamennými nástroji byla nalezena malá kamenná plastika představující lidskou hlavu s krkem a rameny. Poblíž se našlo i velké množství zbytků barviv spolu s paletami na roztírání.

S přibýváním takových nálezů vyvstává otázka, zda bychom neměli náš náhled na prehistorické umění přehodnotit a jeho počátky posunout až někam do starého paleolitu, tedy do doby před 250 000 – 600 000 lety.

Koncem devadesátých let se v západní Evropě začaly častěji objevovat články a publikace, představující kamennné plastiky, jejichž tvůrci by mohli být neandrtálci a Homo erectus. V roce 2000 se v Německu pátralo po sbírce umění starého paleolitu, kterou vytvořil Walther Matthes, profesor raných dějin hamburské univerzity. Když profesor Matthes představil ukázky umění starého paleolitu na světovém kongresu archeologů v Hamburku, dopadlo to stejně jako před 80 lety se zprávou o objevu prehistorických maleb v Altamiře. Protože ani muzea neprojevila o sbírku zájem, vystavil ji profesor Matthes ve 28 vitrínách v prostorách hamburské univerzity, kde vedl semináře a při svém odchodu do penze v roce 1969 ji vzal s sebou. Snaha o znovunalezení Matthesovy sbírky byla neúspěšná.

Sbírku tvořily kameny, které měly být jen zčásti opracovány lidskou rukou. V podstatě se jednalo o zoomorfy, jakési kamenné „samorosty“, připomínající podoby zvířat, které podle Matthese byly záměrně člověkem upraveny, aby bylo dosaženo výstižnější podoby. Nálezy pocházely z Holandska, NSR, NDR a Dánska, většinou z pobřeží a z míst, kde se dochovaly zbytky ledovcových morén. Vedle sporných „sošek“, které mohly být skutečně jen hříčkou přírody, byly v Matthesově sbírce kameny nepochybně dotvořené lidskou rukou. V době vytváření sbírky nebyla vědecká obec ochotna připustit, že by lidé žijící na morénách před 250 000 lety byli schopni vyhledávat vhodné kameny a upravovat je tak, aby zobrazovaly podoby zvířat a lidí. Vždyť to byli jen neandrtálci.

V České republice se uměním starého paleolitu dlouhá léta zabýval malíř, spisovatel a amatérský archeolog Jiří Mikula (1926 – 2004). S nálezy kamenů, upravených do podob zvířat a lidí, seznámil veřejnost ve své knize Dvacetkrát starší než Altamira (Albatros, Praha 1983).

Mikulova sbírka protoplastik, jak své nálezy nazýval, se nachází na státním zámku v Libochovicích, kde jsou vystaveny také jeho obrazy, představující krajinu Českého středohoří v době, kdy se v ní pohybovaly tlupy neandrtálců nebo kdy zde žil Homo heidelbergensis.

Odborná veřejnost neuznává, že by se mohlo jednat o skutečné výtvory lidských rukou, o zoomorfy či antropomorfy, vyhledané člověkem jako přírodní „samorosty“ a pak dotvářené opracováním. Někteří se na Mikulovy objevy a názory dívají s určitým nadhledem jako na svého druhu „science-fiction“, komplexně ale dosud tyto v každém případě pozoruhodné nálezy zhodnoceny nebyly.

Kupříkladu zde chybí mimo jiné exaktní posouzení případných znalců z oboru mechanoskopie, které tvary vznikly přirozenou cestou a které mohly vzniknout jen opracováním.

Rozhodně však nelze těmto protoplastikám upřít určitou krásu a působivost. Ať už jde o hříčky přírody nebo skutečně o zoomorfy a antropomorfy, které byly záměrně pro svůj vhodný tvar člověkem vybrány a uměle upraveny do žádoucí podoby.

Ilustrace:
1 - býk, upravený pazourek, šířka 26 cm, sbírka W. Matthese
2 - medvěd, upravený pazourek, šířka 28 cm, sbírka W.Matthese
3 - dívka s čelenkou, upravený antropomorf z křemence, šířka 16,5 cm, sbírka J. Mikuly
4 - hlava ženy se splývavým účesem, antropomorf s přirozeným otvorem v místě očí
upraven v partii úst a nosu, výška 6,6 cm, sbírka J. Mikuly
5 - hlava koně nebo antilopy, upraveno na obvodu hlavy a v místě nozder, výška 20,5 cm, sbírka J. Mikuly
6 - hlava býka, zoomorf opracován na více místech, výška 11,5 cm, sbírka J. Mikuly

(Ilustrace převzaty z knihy J. Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira, Albatros, Praha 1983)