Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Problém kvantového světa je v tom, že ho neumíme vnímat našimi smysly. Přímo vůbec a ba ani metodami, na které jsme zvyklí z makrosvěta nebo i mikrosvěta, kde za pomocí třeba mikroskopu dokážeme "na vlastní optické oči" vidět jednotlivou buňku. A jsou to vlastnosti s kterými se v makrosvětě prostě nesetkáváme. Takže všechny interpretace a snaha převést ty jevy do něčeho pro nás uchopitelného a hlavně zaškatulkovat do našich fyzikálních a logických a s tím souvisejících filozofických pojmů prostě naráží. A proto také obrovské spory i mezi fyziky o kočky :-)

No, fotony chápu a ten obrázek to naprosto jasně vysvětluje. Čemu nerozumím, jsou ty fluktuující kočky. Aspoň teda náš kocour se do ledničky dostat uměl (museli jsme nakonec přidělat petlici), ale zabouchnout ji ho teda ani nenapadlo!

Tunelový jav. Kvantová mechanika pripúšťa, že častica sa z jedného možného stavu do druhého možného stavu dostane nemožným spôsobom (prejde stenou). Tento jav sa aj prakticky využíva. Jedným z dôsledkov je, že možné je úplne všetko, ovšem pravdepodobnosť toho, že kus mäsa sa z ľadničky dostane do mačky je prakticky nulová.

Pro mně nejzajímavější teorie o podstatě světa je ta, která - velmi zjednodušeně a ne moc přesně - říká, že žijeme v jakési simulaci. Ovšem nemyslím tím simulace na způsob série filmů Matrix.

Již Albert Einstein, který zemřel v roce 1955, řekl, že odmítá věřit tomu, že Měsíc existuje, jen pokud se na něj někdo dívá. Což je podstatou kvantové fyziky - svět je jiný, když jej pozorujeme a jiný, když jej nepozorujeme.

Žijeme v éře počítačových her a já vůbec nejsem jejich fanouškem - spíš naopak. Ale počítačové hry, zejména typu FPV (first person view - tedy z pohledu toho, kdo tu hru hrá) umějí pěkně vysvětlit, jak by náš svět mohl fungovat.

Hráč takové počítačové hry prochází nějakým prostorem vygenerovaným počítačovým programem a obvykle proti někomu nebo něčemu bojuje. Může si zobrazit mapu, ale po jistém času již zná "prostor" kolem sebe zpaměti. Podstatou hraní hry je to, že vždycky se hráči zobrazuje jen část herního světa - ta, která je bezprostředně před ním. A jak tím světem prochází, část světa mizí a nová se generuje. U novějších her hraných na výkonných počítačích je již někdy problém rozlišit, zda to je jenom hra nebo záznam videa z reálného světa.

A teď kardinální otázka: existuje svět, ve kterém se hráč pohybuje nebo ne? A pokud existuje, kde sa nachází?

Herní svět existuje v něčem, čemu se říká virtuální, tedy zdánlivá realita, což samo osebe je jaksi protimluv. Ale je asi zajímavé se v tom světě pohybovat, když svůj čas takhle tráví desítky milionů lidí a utrácejí za pobyt v něm miliardy reálných dolarů a eur.

Kde se ovšem ten svět nachází? Na monitoru asi ne, tam se zobrazuje vždy jen jeden snímek, pak další a další. Statické snímky, které se nám díky nedokonalosti našeho zraku jeví jako pohyb. Nachází se někde na harddisku v podobě programu zapsaného ve formu nul a jedniček? Dobře, ale jak se hráč hrající hru dostane k těm nulám a jedničkám, aby si je mohl prohlédnout? To by musel hru ukončit a spustit nějaký jiný program. Ale během hry samotné se ke kódu nedostane - to by musel mít povolení na úrovni programátora hry, a ne hr

... a ne hráče.

Dejme to, že hráč se ve hře na chvíli koukne na svítící Měsíc, jenž osvětluje otevřený prostor. Pak ale vstoupí do domu plného místností a tam plní nějaké úkoly. Co se ovšem stalo s tím Měsícem ve hře? Vidět již není - tedy zmizel? A jestli zmizel, kam? Hráč samozřejmě ví, že tam venku je, i když ho nevidí. Ale skutečně ten Měsíc tam je? Vždyť na obrazovce monitora, který jako jediný poskytuje obrazové informace, není. Dalo by se říct, že ten Měsíc ve hře je i není - závisí to od úhlu pohledu.

Tento princip by mohl osvětlit, jak by náš svět mohl být generován. Pořád se hovoří, jak obrovský by musel být počítač, který by dokázal simulovat celý svět. Ale proč by měl být? Co když by stačilo mít pro každého člověka jen jeden počítač a všechny počítače by pak byly vzájemně propojeny? Každý člověk by vždy viděl jen malou výseč ze své "hry", ale celkový obraz světa by si skládal z toho, co se dozvěděl od jiných hráčů. Anebo z informací, které by ti hráči sesbírali a shromáždili - ve formě knížek, obrázků, filmových a audio záznamů atd. Na generování např. černých děr nebo jiných galaxií by nebolo třeba takřka žádného počítačového výkonu. Stačilo by, že člověk viděl na obrazovce dalekohledu nějaké ty tečky, a zbytek se i tak vždycky dopočítá.

Kde se tedy nachází veškerý prostor a svět, který známé? Řekl bych, že jenom v hlavě každého člověka. Nedokonalé smyslové orgány člověku poskytují informace a lidský mozek si na jejich základě vytváří "mapu světa", ve kterém žije. Ta mapa je pro každého jiná, podle toho, co ho v životě zajímá. Co jsou pak ale zeměpisné atlasy? Dalo by se říct, že je to "jen" agregovaný souhrn subjektivních "map světa" velkého počtu lidí. Těch lidí, kteří sestavovali ty atlasy. To by ale platilo o všech učebnicích.

Vždy si vzpomenu na nějaký citát geniálního Jaroslava Haška. Tentokrát z vyprávění Švejka o jeho příjemném pobytu v blázinci:

„Taky jsem se v blázinci sešel s několika profesory. Jeden z nich mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní...“

Mi stačí, že nedokážu pochopit jednání fyzicky hmotných zvláštních tvorů z této dimenze - politiků. Proč bych se měl pokoušet rozluštit svět?

Profesor měl pravdu...

Ta spodní větší zeměkoule je zeměkoule minulosti, která se propadá do bezvýznamnosti a zapomnění, obsahující větší množství tzv, možností, ale o nižší kvalitě. Současná menší vrchní zeměkoule mnohé z těch původních chaotických možností zavrhla kvůli ušetření času, sil a zvýšení kvality. Jak je známo, Méně je Více...

Pokud jde o pokus se štěrbinami, jste autore úplně mimo. Elektrony či fotony, které dopadají na desku, v níž jsou dvě štěrbiny, reagují s celou deskou. Neustále. I ve štěrbinách, kterými když tak projdou. Interferenční obrazec na detektoru za deskou je výsledkem tohoto statistického procesu.

Můžeme ho rozmazat tím, že na štěrbiny namíříme další detektor. Podotýkám, že s elektrony či fotony interagují částice z detektoru, ne náš pohled. Částice, které procházejí jednou či druhou štěrbinou, jsu vystaveny další silné interakci. Výsledek je pak samozřejmě jiný. Jasný?

Kvantová teorie (Standardní model) je bezpochyby momentálně nejlepší a nejefektivnější popis fyzikální reality. O tom se nedá pochybovat. Pochybovat se však dá o některých interpretacích tohoto modelu. Někdy ujíždějí až do ryze fantastických představ, které se skutečnou realitou nemusí nijak souviset.

Hmota prý existuje současně ve všech možných konfiguracích do té doby, než ji pozorovatel přinutí zůstat pouze v jednom stavu.“ Tahle interpretace mi připadá poněkud pofiderní.

Jaký pozorovatel. Tím mají někteří kvantoví fyzici na mysli člověka, který když se koukne tam či onam a objekt, na který padne jeho zrak, objekt se vymaní ze všech možných konfigurací a zakotví pouze v jednom stavu?

Nejprve je třeba říci, že to co pozorujeme na jistou vzdálenost, je pouze obrazem zakódovaným v elektromagnetickém záření, našem případě ve viditelné části jeho spektra. Nijakým způsobem tím nemůžeme pozorovaný objekt ovlivnit.

Vtip je však v tom, že všechny částice ve vesmíru, stejně jako všechny objekty, spolu neustále interagují. Díky těmto interakcím se samozřejmě do té či oné míry mění jejich stav, což dokáže popsat Standardní kvantový model. A to tak, že neustále. Dvě základní fyzikální interakce – gravitační a elektromagnetická – vyplňují celý vesmír. Jak to vypadá v hypotetických vesmírech, netušíme.

https://www.neviditelnycert.cz/blog/popularne-nauc...

Pane Sembere, jste "bezesporu" přemýšlivý člověk. Zabýváte se filozofií nebo fyzikou?

Zaznamenal jsem: -----"Nijakým způsobem nemůžeme pozorovaný objekt ovlivnit."----- Zamyslete se ještě jednou.! Každé měření (pozorování) působí na jev do té míry, nakolik je srovnatelné velikostí, rozměrem, hmotností, vynaloženou energií a pod. (na př. Měříme-li elektrony, tak abychom dostali relevantní výsledky, musíme je měřit zase jen elektrony, měříme-li je něčím jiným, dostaneme ve výsledku hodnotu, jak píšete, hodnotu vzájemné interakce, a pod. u atomů, protonů nemluvě o hypotetických "částic" či vesmírných objektů. Zdař Bůh. Josef.

Je třeba, aby si autor přečetl knihu Michia Kaku Hyperprostor a bude mít i v této problematice jasno.

Einstein: "Nevěřím tomu, že svět je jiný, protože se na něj dívá jedna malá myš."

Drobné nepřesnosti mi obvykle spíš vadí ale myšlenka přenosu plátku masa že zavřené lednice do břicha spokojené kočky kvantovým tunelováním nemá chybu.

No moje babička, když jsme spolu seděli večer na zápraží mi říkala že měsíček je ze stříbra a hvězdičky jsou jeho sestřičky. Já dnes vím, že jsou to mrtvé vzdálené světy. Ale nemyslím si, že toto poznání mě učinilo šťastnějším. Možná je to tak, že všeho moc škodí. Pro obyčejného člověka bohatě stačí fyzika a chemie makrosvěta, kde fyzikální a chemické zákony platí jednoznačně a drtivě. A v tomto světě atomů a molekul žijeme, ne v kvantovém. Ti, co bádají v kvantovém světě mohou svoje poznatky uplatnit a zpeněžit pouze v makrosvětě. Tak ať bádají. Nicméně by mně zajímalo je-li možno kvantovat čas, jak velká je přítomnost a dožít se konečného vysvětlení gravitace a magnetizmu a ne jen popisu. Ale nemusí to být -

Kvantovat čas si už usmysleli, viz tzv. Planckův čas - asi 10 na -41 sec. nejkratší myslitelný časový interval. Avšak jinak podle Komenského: "Všeliké kvaLtování toliko pro hovado dobré je." (kvantování) Ahoj.