Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
VĚDA: Jak funguje kvantový svět a proč nás to tak mate
|
J. Kostelanský 22.2.2024 14:20Pro mně nejzajímavější teorie o podstatě světa je ta, která - velmi zjednodušeně a ne moc přesně - říká, že žijeme v jakési simulaci. Ovšem nemyslím tím simulace na způsob série filmů Matrix. Již Albert Einstein, který zemřel v roce 1955, řekl, že odmítá věřit tomu, že Měsíc existuje, jen pokud se na něj někdo dívá. Což je podstatou kvantové fyziky - svět je jiný, když jej pozorujeme a jiný, když jej nepozorujeme. Žijeme v éře počítačových her a já vůbec nejsem jejich fanouškem - spíš naopak. Ale počítačové hry, zejména typu FPV (first person view - tedy z pohledu toho, kdo tu hru hrá) umějí pěkně vysvětlit, jak by náš svět mohl fungovat. Hráč takové počítačové hry prochází nějakým prostorem vygenerovaným počítačovým programem a obvykle proti někomu nebo něčemu bojuje. Může si zobrazit mapu, ale po jistém času již zná "prostor" kolem sebe zpaměti. Podstatou hraní hry je to, že vždycky se hráči zobrazuje jen část herního světa - ta, která je bezprostředně před ním. A jak tím světem prochází, část světa mizí a nová se generuje. U novějších her hraných na výkonných počítačích je již někdy problém rozlišit, zda to je jenom hra nebo záznam videa z reálného světa. A teď kardinální otázka: existuje svět, ve kterém se hráč pohybuje nebo ne? A pokud existuje, kde sa nachází? Herní svět existuje v něčem, čemu se říká virtuální, tedy zdánlivá realita, což samo osebe je jaksi protimluv. Ale je asi zajímavé se v tom světě pohybovat, když svůj čas takhle tráví desítky milionů lidí a utrácejí za pobyt v něm miliardy reálných dolarů a eur. Kde se ovšem ten svět nachází? Na monitoru asi ne, tam se zobrazuje vždy jen jeden snímek, pak další a další. Statické snímky, které se nám díky nedokonalosti našeho zraku jeví jako pohyb. Nachází se někde na harddisku v podobě programu zapsaného ve formu nul a jedniček? Dobře, ale jak se hráč hrající hru dostane k těm nulám a jedničkám, aby si je mohl prohlédnout? To by musel hru ukončit a spustit nějaký jiný program. Ale během hry samotné se ke kódu nedostane - to by musel mít povolení na úrovni programátora hry, a ne hr |
|
|
J. Kostelanský 22.2.2024 14:21... a ne hráče. Dejme to, že hráč se ve hře na chvíli koukne na svítící Měsíc, jenž osvětluje otevřený prostor. Pak ale vstoupí do domu plného místností a tam plní nějaké úkoly. Co se ovšem stalo s tím Měsícem ve hře? Vidět již není - tedy zmizel? A jestli zmizel, kam? Hráč samozřejmě ví, že tam venku je, i když ho nevidí. Ale skutečně ten Měsíc tam je? Vždyť na obrazovce monitora, který jako jediný poskytuje obrazové informace, není. Dalo by se říct, že ten Měsíc ve hře je i není - závisí to od úhlu pohledu. Tento princip by mohl osvětlit, jak by náš svět mohl být generován. Pořád se hovoří, jak obrovský by musel být počítač, který by dokázal simulovat celý svět. Ale proč by měl být? Co když by stačilo mít pro každého člověka jen jeden počítač a všechny počítače by pak byly vzájemně propojeny? Každý člověk by vždy viděl jen malou výseč ze své "hry", ale celkový obraz světa by si skládal z toho, co se dozvěděl od jiných hráčů. Anebo z informací, které by ti hráči sesbírali a shromáždili - ve formě knížek, obrázků, filmových a audio záznamů atd. Na generování např. černých děr nebo jiných galaxií by nebolo třeba takřka žádného počítačového výkonu. Stačilo by, že člověk viděl na obrazovce dalekohledu nějaké ty tečky, a zbytek se i tak vždycky dopočítá. Kde se tedy nachází veškerý prostor a svět, který známé? Řekl bych, že jenom v hlavě každého člověka. Nedokonalé smyslové orgány člověku poskytují informace a lidský mozek si na jejich základě vytváří "mapu světa", ve kterém žije. Ta mapa je pro každého jiná, podle toho, co ho v životě zajímá. Co jsou pak ale zeměpisné atlasy? Dalo by se říct, že je to "jen" agregovaný souhrn subjektivních "map světa" velkého počtu lidí. Těch lidí, kteří sestavovali ty atlasy. To by ale platilo o všech učebnicích. |
|
|
J. Kostelanský 22.2.2024 14:21Existuje Austrálie? Pro člověka, který tam nikdy nebyl, ani tam nikoho nemá, by tahle otázka byla irelevantní. Důležitost by pro něj měla, až když by se tam rozhodl letět. Ale i kdyby byl již v Austrálii a mluvil s tamními lidmi, byla by to skutečně Austrálie? Co když by to byla jen iluze generovaná "počítačem" daného člověka? Co když člověk pořád je na tom samém místě, a jen jeho smyslové orgány mu "lžou", že se pohybuje? To by ovšem předpokládalo, že nic takového jako objektivní realita neexistuje. Jenže právě to říká teorie relativity. Časoprostor, ve kterém se pohybujeme, závisí od rychlosti, kterou se pohybujeme. Pokud se tato rychlost blíží rychlosti světa, tak různí lidé pohybující se různými rychlostmi žijí v jiné časoprostorové bublině. Jenže který člověk žije v "objektivní" realitě a který v realitě posunuté časem? Přiznám se, že i na mně je to moc. Beru to jen jako takové myšlenkové cvičení. Ze všeho nejraději bych byl, kdyby svět kolem byl standardní a klasicky materialistický... |
|
L. Kuča 22.2.2024 18:32Existují docela zajímavé teorie, které pohlížejí na svět jako na jakousi projekci hologramu, přičemž veškerá zdrojová informace je kdesi v oblasti hranice konečného vesmíru. To by ovšem vyžadovalo nějaký způsob distribuce této informace zcela neomezenou rychlostí. Řešilo by to problém "mizení informace" nesené částicemi, které překročí horizont události černé díry. Neříkám, že to má nějakou velkou důkazní oporu, spíš mě to zaujalo jakožto zajímavá myšlenková konstrukce. Rovněž to, že v našem prostředí je rychlost světla právě taková jaká je, by mohlo být dáno specifickou deformací prostoru. Jelikož ovšem pozorovaný vesmír se jeví cca stejně ve všech směrech, znamenalo by to, že naše galaxie je minimálně dost blízko, ne-li přímo v geometrickém středu této deformace, dalo by se říci, přímo ve světlech na jevišti fyzikálního vesmíru. Sice by to vzhledem k počtu galaxií byla náhoda jak sviňa, ale když ono to vysvětlení působí tak elegantně. Předvídatelný mechanistický vesmír bych raději už pustil z hlavy. Taková idea je dnes vzásadě neudržitelná. Možná bude načase si připustit i nedeterministický charakter některých jevů, kdy kromě klasické kauzality je ve hře i něco, co bychom mohli nazvat dokonalou, ničím neovlivněnou náhodností. Vesměs se zatím akademická komunita nedeterministickým teoriím spíše brání, protože "ničím pozorovatelným nezapříčiněné" výstupy jdou dost proti našemu chápání světa. Asi jako ty částice s dvojí podstatou. Což mi ale nevadí. To ten klasický vesmír v provedení "obrovské fatalistické domino příčin a následků" mi byl sympatický mnohem méně. |
