Můj první článek o iluzi rozumového jednání a reálném podléhání pudům a instinktům byl čtenáři přijat překvapivě kladně, odmítavých rekcí nebylo tolik, kolik jsem očekával (za což děkuji). Dovoluji si tedy navázat druhým dílem, tentokrát zaměřeným na zákeřné působení přírody vedoucí k navazování partnerských vztahů a plození dětí.

Ale než se do toho vrhnu, uvedu ještě jedno vysvětlení, které v původním článku nezaznělo. K čemu vlastně používáme rozum a logiku. Rozum nám umožňuje nacházet účinná a někdy poměrně komplexní řešení úkolů, ale tyto úkoly nám nezadává. Ty úkoly nám zadávají naše pudy a instinkty. Ve skutečnosti tedy rozum umožňuje vyplnit příkazy našeho zvířecího těla – například navařit si guláš. To křeček neumí. Ale proč si vaříme guláš? Protože máme hlad, cítíme potřebu se najíst a víme, co nám chutná. A to je čistě instinktivní podnět. A velice často rozumem hledáme řešení úkolu, o jehož konečném účelu vůbec nepřemýšlíme a mnohdy jej ani nemusíme znát. Jinými slovy – rozumově se rozhodujeme, jak úkol vyřešíme, ale nerozhodujeme se, co budeme řešit a jestli vůbec, to za nás rozhodly instinkty.

A nyní již k tomu seznamování. Když se podíváte na metody a postupy, které lidé používají k hledání protějšku vhodného k založení rodiny, všimnete si výrazných rozdílů mezi chováním mužů a žen. Tyto rozdíly vycházejí z odlišné ceny, kterou muži a ženy platí za početí potomka a z odlišného stylu života našich pravěkých předků. Jsou tedy dány čistě evolučně, a když se dnes snažíme chovat se v rozporu s našimi instinkty, většinou spláčeme nad výsledkem. Ale konkrétněji.

Napřed ta cena za početí potomka. V přírodě existují dva extrémní typy rozmnožování (a samozřejmě mnoho mezistupňů mezi nimi) a tyto dva extrémy lze přisoudit i mužům a ženám. Jedním extrémem je plození malého počtu potomků, o které se pak většinou matka pečlivě stará. Tak se chovají savci, většina ptáků a občas i jiná zvířata. Výsledkem je, že dospělosti se dožije sice velké procento narozených mláďat, ale v absolutních číslech malé množství. Druhým extrémem je pak naopak plození obrovského množství potomků, o které se rodiče nestarají vůbec. Tak se chová hmyz, kladoucí stovky a tisíce vajíček, ryby nebo třeba želvy. Výsledkem je, že dospělosti se dožije velmi malé procento mláďat, ale v absolutních číslech je to stejné množství, jako v tom prvním případě.

Ekonomicky je první extrém pro rodiče drahý, věnují mláďatům hodně času, energie, krmení, brání je před nebezpečím, což také představuje riziko. Druhý způsob je mnohem levnější, nakladou vajíčka a hotovo.

Ženy používají ten první způsob rozmnožování. Narození potomka je pro ně drahé, zabírá jim mnoho času (jen samotná gravidita trvá tři čtvrtě roku), porod je riskantní a o mládě se musí dlouho starat, jinak umře. Proto se při výběru partnera chovají opatrněji (a pokud ne, často na to doplatí). Naopak pro muže je početí potomka laciné, mohou se chovat nezodpovědně a počít spoustu dětí se spoustou žen a pak se o ně nestarat – když potomek nepřežije, nevadí, třeba přežije jiný, spermií je dost a dost. Může nám to připadat nemorální a sobecké, ale pro muže je to použitelná metoda – pro ženu ne. Muž může mít se stovkou žen sto dětí, žena se stovkou mužů sto dětí neporodí. Když takovému muži pomře 90 potomků, pořád nějaký s jeho geny přežije, ženě ne. Žena tedy musí být opatrnější a příroda ji k tomu také nabádá.

Ale jak se k nějakému muži (a muž k ženě) vůbec dostane? Žena se při řešení tohoto úkolu chová jako rybář, který líčí na sumce. Nachystá návnadu (sama sebe) a čeká, kdo se chytí. Kolem lákavé návnady začnou kroužit muži a občas někdo zabere. A protože muži nejsou při hledání sexuální partnerky tak opatrní ani vybíraví (viz výše), má žena možnost vybrat si množství lapených rybek tu, která ji připadá nejlepší.

Zde ovšem nastává prvotní problém, někdy žena jako návnada působit nechce. Ale přesto se tak chová – to proto, že příroda nepoužívá (jak jsem vysvětloval posledně) náš rozum, ale motivuje nás příjemnými a nepříjemnými pocity. Ženě je příjemné, když vypadá hezky a nepříjemné, když je ošklivá. Přitom si vůbec nemusí uvědomovat, k čemu je to vlastně dobré. A aby uspokojila svou potřebu vypadat hezky, používá rozum (jde ke kadeřníkovi, namaluje se, hezky se obleče). Příroda ji za to odmění příjemným pocitem – ale výsledkem je návnada na muže. A pozor, není vinou muže, že je tou návnadou nalákán, on přece neví, že tahle konkrétní žena není na lovu, vidí návnadu a táhne ho to k ní.

Muž se totiž chová jako dravá ryba, která aktivně loví. Proč tomu není naopak? Některé druhy zvířat používají opačný způsob, kdy návnadou je sameček a lákanou kořistí samička. U lidí je to způsobeno nutností dlouho se starat o potomky a častým skonem mužů. Životnost pravěkých otců nebyla kdovíjaká, muži často padli v boji, byli sežráni dravou zvěří nebo se smrtelně zranili při lovu a jejich původní partnerka potřebovala najít nového partnera. Jenomže s tím předchozím už měla děti, o které se musela starat, nemohla tedy opustit tábor a potulovat se krajinou. Jediné, co mohla udělat, bylo načančat se, aby vypadala lákavě a čekat, kdo zabere, občas trochu trhnout udicí, aby upoutala pozornost.

Možná se zeptáte, proč se aktivně po partnerovi nepídí obě pohlaví. Pokud jste se někdy ztratili v horách, víte, že to nejlepší, co můžete udělat, je zůstat na místě a občas volat o pomoc. Záchranáři vás najdou. Když budete neustále v pohybu, je velké riziko, že se se záchranáři minete a oni, přestože dojdou na místo, kde jste byli, vás tam nenajdou. Mají-li se muž se ženou najít, musí jeden z nich zůstat na místě, a jelikož ženy s dětmi se mimo tábor potulovat nemohou, je nutné, aby na místě zůstaly ženy a úkol aktivně vyhledávat protějšek připadl mužům. Tohle je nejefektivnější řešení.

Co se ženě (stejně jako rybářům) stane je, že se na udici namísto kapitálního sumce chytí nějaký zakrslý okounek. Zkušený rybář a moudrá žena ho jednoduše hodí zpátky do vody a loví dál. (Rčení „pustit k vodě“ je v tomto ohledu velice výstižné). Fakt nemá smysl tomu okounovi nadávat nebo na něj podávat trestní oznámení – byl přitahován nalíčenou návnadou a nevěděl, že ta návnada není nalíčená na něj. Rozdíl mezi žádaným a nežádaným chováním mužů totiž není ani tak definován tím, co ten muž dělá jako spíše tím, o jakého muže se jedná. Když je to žádoucí jedinec (kapitální sumec) je jeho chování ženou vítáno, když je to zakrslý okounek, je to sexuální harašení. Nu a když dlouho nezabere nic jiného, než zakrslí okounci, vezme rybář zavděk i tím okounkem, co jiného mu zbývá.

Tato metoda seznamování má ovšem svá úskalí. Protože ze sebe žena dělá návnadu, ukazuje se před potenciálním úlovkem v lepším světle, než jaká ve skutečnosti je. Barví si vlasy a používá make up, aby vypadala mladší, volí oblečení, které vytvaruje její postavu a ona pak vypadá plodnější, na prvních schůzkách prakticky nejí a jen popíjí nějaký džus, aby dala muži najevo, že uživit ji je snadné a laciné (nic z toho nemusí dělat úmyslně, to zas ty pudy, rozumíme si). Muž se naopak snaží vypadat schopnější, dělá ze sebe lepšího lovce, než jakým je, to aby ženu přesvědčil, že ji i její děti snadno nakrmí. Pro ženu je totiž schopnost muže uživit její děti primárním zájmem – proto existuje mnohoženství, navzdory romantickým pohádkám je po ženu lepší být druhou ženou ošklivého bohatého muže než jedinou ženou pohledného žebráka. Bohatý muž uživí děti mnoha žen a tak její geny přežijí, kdežto děti žebráka se dospělosti patrně nedožijí, i kdyby ji bezmezně miloval a byla jeho jediná.

Pro muže je naproti tomu nejdůležitější vlastností ženy její schopnost porodit zdravé děti, proto je lákán ženami vyhlížejícími mladě a zdravě, jejich ekonomický status není podstatný. Žena v historii nebyla zdrojem prostředků, když máte jedno dítě v břiše, druhé v ranci na zádech a kolem vříská houf starších dětí, tak toho fakt moc neulovíte, lovcem a zdrojem jídla byl tedy nutně otec a jeho schopnost uživit rodinu byla životně důležitá.

Příroda se postarala o to, abychom ani ženské, ani mužské triky včas neodhalili. Jak rybářka, které zabral úlovek, tak muž zakousnutý do návnady jsou natolik nadopováni hormony, že pravdu neodhalí, dokud není pozdě a dítě není na cestě. Ona ta žena možná není tak hezká a mladá, jak vypadala na první pohled a ten chlap není takový pašák a nepřekonatelný lovec, jak jí vyprávěl, ale co už. Hlavně že další generace s jejich geny je na světě. Kdyby si ženy skutečně ponechávaly jen ty nejlepší lovce a muži se nechali omámit jen skutečně nejdokonalejšími ženami, nejspíš by si nikdy nikdo nikoho nevybral. (Až na mne. Moje žena je objektivně naprosto dokonalá, to je bez debat, muži mi jistě rozumí).

Hlavní věc, že všichni jsme šťastní a spokojeni a lidstvo nevymře.

A to je ve skutečnosti to jediné, co je důležité.