22.5.2024 | Svátek má Emil


ROZHODOVÁNÍ: Příroda si nás vodí jako maňásky

6.3.2024

Člověk je velice pyšný na svou inteligenci. Dokonce si to dal i do názvu svého druhu (který si dal samozřejmě sám) a pro jistotu hned dvakrát, aby to někdo nepřehlédl. Homo Sapiens Sapiens. To zní hrdě, viďte? Rozum a logika sama, kam se na nás hrabou Vulkánci.

A k čemu ten rozum máme? No přece, abychom se jím řídili. Abychom své rozhodování, své kroky a své životy vedli jasným, logickým a velice rozumným způsobem. Na rozdíl od zvířat, jak nás učili ve škole, ta nebohá tupá stvoření jsou vláčena svými pudy a instinkty, to my jsme jiní kabrňáci. My se řídíme výlučně rozumovou úvahou.

Houby s octem, přátelé. Ve skutečnosti se chováme stejně pudově a instinktivně, jako křeček. Ukazuje se, že drtivá většina našich rozhodnutí je čistě pudová, instinktivní – a teprve zpětně si je rozumově obhajujeme. Rozum nám jistě pomáhá uvědomit si dopady některých rozhodnutí, zapamatovat si je a v budoucnu je (nevědomky) zahrnout do rozhodovacího procesu, ale jelikož jsme výsledkem přírodního výběru, jsme potomky tvorů s mozkem výkonnostně mizerným, vyvinuly se u nás (tedy již u našich předků) rozhodovací procesy na rozumu zcela nezávislé. A tyto procesy, jelikož fungují poměrně spolehlivě, se zachovaly dodnes a řídíme se jimi i my, ať si namlouváme cokoliv.

Nechceme si to přiznat, někteří to budou zuřivě popírat, ale pravda je taková, že mnoho a mnoho našich rozhodnutí vůbec nevychází z uvědomění si dopadů našeho jednání, nýbrž je motivována primitivními instinkty. Při evoluci našeho druhu nemohla příroda počítat s nějakou inteligencí, zato naprosto spolehlivě zafungovala jednoduchá motivace vycházející z metody cukru a biče. U něčeho je to zřejmé na první pohled. Proč dýcháme? Rozum nám říká, že dýcháme proto, abychom zásobili mitochondrie kyslíkem, ale, upřímně, kdo si to při dýchání uvědomuje? Ve skutečnosti je to mnohem jednodušší. Dýcháme proto, že nedýchat je nepříjemné. Dokonce natolik nepříjemné, že dýcháme, i když nám rozum říká, že bychom neměli, například v zamořeném prostředí. Stejně tak je to s jídlem, pitím, spánkem a podobně. Zkaženému jídlu se nevyhýbáme proto, že jsme provedli analýzu a zjistili koncentraci škodlivých látek, ale proto, že nám smrdí a vypadá hnusně.

Jenomže u takto jednoduchých operací to nekončí. Příroda nás příjemnými pocity odměňuje a nepříjemnými trestá již za myšlenky, směřující evolučně správným či nesprávným směrem. Jelikož jsme stádní druh, žijeme ve společenství, vyvinuly se u nás vlastnosti, které nám umožňují přežít, profitovat a rozmnožovat se ve smečce. Například ochota dělit se s ostatními, pomáhat členům tlupy, být k nim vstřícný a milý. K čemu nám to je? Nebylo by výhodnější, kdybychom byli egoistickými sobci? Zde opět zafungoval slepý přírodní výběr. Vyšlechtili jsme se navzájem – koho instinkt nabádal, aby se držel poblíž toho, kdo se k němu chová hezky a zahnal toho, kdo je zlý a sobecký, měl větší šanci přežít a přivést na svět potomky než ten, kdo se choval mile k sobci. A naopak, ten, kdo se choval egoisticky, byl zahnán z tlupy a sám v prostředí plném šavlozubých potvor dlouho nepřežil. Jenomže tak daleko do budoucnosti naši primitivní předci neviděli. Co je motivovalo, byl příjemný či nepříjemný pocit. Kdo zažíval příjemné pocity, když se k ostatním choval hezky, se tedy skutečně vstřícně choval, díky tomu přežil a rozmnožil se – a důsledkem bylo společenství navzájem si pomáhajících milých jedinců. Úplně stejně to funguje u všech stádních tvorů.

Výsledkem je, že je velký rozdíl mezi skutečným důvodem, proč něco děláme a naši motivací to dělat. Naše motivace je čistě pudová – příjemný pocit, motivující pozitivně či nepříjemný, motivující negativně. Je to úplně stejné jako u jiných zvířat. Křeččí samička se nestará o své mládě a neolizuje ho a nekrmí, aby přežilo, ale proto, že má z takového jednání příjemný pocit. Úplně stejně příjemný pocit, jaký má lidská matka, když pečuje o své dítě. Když se chováme hezky k milované osobě, jsme odměněni příjemnými pocity, ale skutečným důvodem je rozmnožení našich genů. Láska není důvodem, proč si muži a ženy slibují vzájemnou péči a vstupují do svazků, je motivací. Důvodem – důsledkem – je zachování jejich genů do další generace. Ale k uvědomění si toho důsledku je zapotřebí inteligence a náš primitivní prapředek ji neměl (jeho dnešní potomci v tom také mají kolikrát rezervy). Zato měl schopnost vnímat příjemný či nepříjemný pocit. Pocit, kterému říkáme láska – a jelikož to zafungovalo, evolučně výhodná schopnost cítit lásku se zachovala dodnes.

Příjemné a nepříjemné pocity, kterým říkáme láska, pocit viny, svědomí, radost, strach a podobně nejsou nic jiného, než nitky, kterými si nás evoluce vodí jako loutky. Za chování, které vede k zachování našich genů nás odměňuje, jako když psa za podání packy odměníme piškotem, za chování nevýhodné naopak trestá. Neříká nám přitom, jaký je konečný důsledek, jaký je cíl tohoto chování. Není důležité, abychom jej znali, stačí, když ho dosáhneme.

Ale jelikož je to chování pudové, a jelikož se jedná o přírodu, která nikdy není bez chyb, ne vždy nás motivuje správně. Tak se občas stane, že někomu chutnají věci, které jsou nezdravé nebo dokonce zcela nestravitelné. Někdy selže identifikace partnera vhodného k reprodukci a člověk se zamiluje do osoby stejného pohlaví nebo dokonce odlišného druhu. Někdy se bojíme věcí neškodných nebo nebojíme věcí nebezpečných. A někdy to příroda přežene s odměnou za sebeobětování se pro druhé a přehnaně altruistický jedinec pro neustálou snahu pomáhat ostatním umírá bez vlastních potomků. Je to důsledkem faktu, že pudové jednání nesleduje cíl, poslouchá motivaci a proto, když ho motivace vede špatným směrem, cíle nedosáhne. Příroda je v tomto krutá a zároveň efektivní – jedinec s chybně nastavenou motivací se nerozmnoží a jeho chyba se tak nepřenáší do dalších generací.

Schválně si někdy zkuste, až učiníte nějaké rozhodnutí, upřímně odpovědět, jestli jste k tomuto rozhodnutí dospěli na základě logické úvahy, nebo jestli vám ho podstrčil pravěký instinkt vašeho chlupatého prapradědečka a vy si ho rozumově ve skutečnosti jen zpětně ověřujete a zdůvodňujete. A jestli dojdete k závěru, že to byl skutečně jenom instinkt, neděste se. Všichni jsme na tom stejně.