25.11.2020 | Svátek má Kateřina


ÚVAHA: Svoboda, demokracie a lidská práva

25.8.2017

Nejdříve citát z Deklarace nezávislosti USA:
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.
Deklarace nezávislosti byla schválena 4. července 1776.

Tolik na úvod.

Člověk (rod homo) si od svého vzniku nesl potřebu žít kolektivně (rodiny, tlupy), protože bez podpory komunity nebyl schopen přežít, a současně má i potřebu získat vhodné teritorium, které mu zajišťovalo dostatek potravy a ostatních zdrojů nutných pro život komunity a vytvářelo podmínky pro výchovu dalších generací. Jednotlivci žili v tlupě a jejich postavení vyplývalo z věku, individuálních schopností, pohlaví, síly a inteligence.

Celkem dobrou představu o životě přírodních lidí si může každý udělat při čtení autora u nás nejzasvěcenějšího, a tak doporučuji zadat do vyhledavače Mnislav Zelený Atapana: Proti indiánům jsme chudáci,a pokud vás to zaujme, tak i další.

Ale zpět k „deklaraci“. Co to vůbec je ono nezcizitelné/přirozené právo? Jsem přesvědčený o tom, že se jedná jen o to, co lidé „dostali od přírody naděleno“. A toho je velmi málo.

Podívejme se na to trochu podrobněji. Například žádné právo na život (tím spíš přirozené) neexistuje. Proč? Mají nenarození (?) právo na početí a narození? Má kdokoli právo nezemřít v důsledku nemoci, úrazu, nedostatku vody a potravin, útoků predátorů, nepřátelských cizích kultur a civilizací ...? Příroda nám takové právo nenadělila. Naopak nás stvořila jako součást potravního řetězce a ani náhodou jako vrcholové predátory.

Jediné, co ve vztahu k právu na život jednotlivce existuje, je „společenská dohoda“ konkrétního společenství (obce, se kterou se každý její příslušník identifikuje) o tom, že život jedince vlastní obce je nedotknutelný. Ale o tom, jestli taková konvence reálně platí, rozhoduje síla komunity, která takovou dohodu přijala. Protože jen z její sounáležitosti, síly, bohatství a technologie vyplývá také její schopnost ji prosadit. Z toho vyplývá, že právo na ochranu života může svým členům zaručit jen takové společenství, před kterým mají ostatní respekt. Například divoce žijící zvířata se učila desítky tisíc let, že člověk je nebezpečný a je dobré se mu vyhnout. V „deklaraci“ je právo na život uvedeno, ale představa, že je přirozeným právem člověka, nemá žádné opodstatnění. Nevzniká samo o sobě, vždy musí být komunitou aktivně poskytnuto. Život si jednotlivé rodiny, státy a civilizace musí tvrdě vybojovat a obhájit.

Právo na svobodu vzniká narozením. Ani toto tvrzení není pravdivé. Po narození je dítě zcela závislé na matce a rodině. Kdokoli, kdo je závislý na druhých a nemůže jejich rozhodování aktivně ovlivňovat, nemůže být svobodný. Přesto se člověk svobodným může stát. V okamžiku, kdy se jeho závislost změní v nezávislost, to znamená, že jakmile na sebe převezme odpovědnost za své názory a činy a je schopen se o sebe postarat sám, stává se svobodným. Z toho vyplývá, že člověk se sice nerodí jako svobodný, ale má možnost se svobodným stát. A to proto, že jsme přírodou vybaveni vším, co potřebujeme, abychom usilovali o své životní štěstí.

Z toho také vyplývá, že jediným přirozeným právem člověka je budování osobního štěstí. Každý člověk je nadán nějakými fyzickými, rozumovými a emočními schopnostmi, díky nimž je schopen uvědomovat si sám sebe a je nadán vlastní vůlí. Myšlení člověka kontroluje jen jeho vlastní svědomí. Díky tomuto vybavení je člověk schopen stanovit si své individuální cíle a může se snažit je dosáhnout. Dokonce i v případě, že je spoután svým postavením, například otrok nebo nevolník, záleží skutečně výhradně jen na jeho vůli, pro jaký způsob vlastního života se rozhodne. Nesvobodné postavení člověka ve společnosti není přirozeným stavem (viz. Atapana), ale výsledkem uspořádání konkrétní společnosti. Legitimním právem člověka proto je i odpor proti takovému společenskému zřízení.

Svou úvahu jsem začal u deklarace nezávislosti. Zdá se mi totiž, že právě na konci 18. stol. se potkaly všechny důležité podmínky, které vedly ke vzniku svobodné demokratické společnosti. Osadníci z Velké Británie měli v sobě zakódovaná pravidla parlamentarismu, která se v Anglii postupně vyvíjela již od 13. století. Deklarace je také proklamací ideálů osvícenství s představou rovnosti, svornosti a bratrství. A současně existence obrovského, velmi málo osídleného území umožňovala velkému množství přistěhovalců odejít na Západ a realizovat vlastní představu o svém životním štěstí.

Každý z těchto tří faktorů má svůj nezastupitelný význam. V Anglii se od vzniku Magny charty elita učila vládnout kolektivně. Pro méně informované uvedu příklad. Pokud některý z lordů, který v roli hraběte spravoval hrabství a vykonával soudní moc s právem hrdelním, významně porušil zákony země, mohl se sám stát souzeným. Jeho jednání posuzovala v jakémsi odvolacím řízení trojice horní sněmovnou jmenovaných jiných lordů. Svévole tak měla nastavené určité limity a během staletí to dospělo do pravidla, kdy o zásadních otázkách státu jednali sobě rovní členové sněmovny v otevřené a svobodné diskusi.

Druhým klíčovým faktorem byl vliv osvícenství. V těchto souvislostech je zřejmě nejdůležitější přesun chápání zdroje moci panovníka (vládnoucí třídy) od boha k lidu. Jestliže je zdrojem moci lid, můžeme v chápání společenské struktury přejít od kastovního systému, ve kterém je postavení ve společnosti předurčené postavením rodičů, k rovnosti občanů, kdy je společenské postavení výsledkem vlastního úsilí a užitečnosti pro celou společnost.

Třetím a zcela jistě nejdůležitějším faktem byla možnost vydat se na Západ do oblastí „nikoho“ a začít usilovat o své životní štěstí podle vlastních představ (úmyslně vynechávám problematiku původního, indiánského obyvatelstva, která s tématem nesouvisí). Nejméně celé 19. stol. měli přistěhovalci a kolonisté čas na to, aby vytvořili společenství hrdých, sebevědomých a nezávislých občanů se silným vztahem ke svému státu. Hlavním důvodem tohoto procesu, často nazývaném tavící kotlík, byla podle mého názoru skutečnost, že první příchozí do tzv. neobydlených oblastí žili v divočině, kde museli prokázat svou schopnost přežít, později byla každá nově osídlená oblast převedena na teritorium řízené federální vládou, přesto však byla například volba šerifa záležitostí místních. Po čase se teritorium přeměnilo na samostatný stát s vlastní ústavou a i v tomto procesu opět sehráli klíčovou roli sami osadníci. Učili se tak, že podmínky pro život si vlastně nastavují sami společně se svými sousedy.

Moderní demokratické společenské zřízení mohlo vzniknout jen na těchto základech. Vytvořilo se společenství osobně svobodných lidí, kteří cítili svou vzájemnou sounáležitost a ve svobodné diskusi tvořili pravidla fungování obce, za kterou společně nesli odpovědnost. Člověk je svobodný i v obci, jejíž pravidla spolutvořil a chrání je proti porušování kýmkoli, i když přitom respektuje, že jeho svoboda má limity tam, kde začíná svoboda ostatních.

V takovém společenství lze přijmout i pravidla, která můžeme nazvat lidskými právy, ale lepší je název práva příslušníků společenství. Ta na jedné straně zaručují právo na ochranu života, na soukromé vlastnictví, na svobodu náboženského přesvědčení, na svobodné vyjádření názorů atd., ale současně na straně druhé v rámci společenství zavazují jeho účastníky ke spoluúčasti na ochraně takto deklarovaných práv ostatních.

Výše popsaný proces pak přinesl naší civilizaci nebývalý vědecký, technický a kulturní rozvoj. Dokázal uvolnit tvůrčí síly tak, jako dosud žádný jiný společenský systém.

Celé lidstvo ovšem není jedna obec. Velké skupiny lidí tvoří tzv. politické národy, které představují pro své příslušníky skupinu „my“ oproti ostatním „oni“. Každý politický národ spravuje své území, chrání je před vnějším nepřítelem, ale současně pečuje i o vnitřní bezpečnost a dodržování vlastních pravidel. S ostatními politickými národy může mít vztahy přátelské, neutrální nebo nepřátelské. Obvykle to vyplývá z hodnot, které vyznávají.

V úvaze Nejsou lidská práva jako lidská práva jsem se zamyslel nad tím, že v současné době různé členské státy OSN uznávají nejméně dva výrazně odlišné systémy lidských práv. Jeden je založen na deklaraci lidských práv schválené v roce 1948 a druhý na deklaraci lidských práv v islámu z roku 1990. Ten druhý vychází z představy absolutní nadřazenosti islámského práva šaría. Dost dobře nechápu, proč Saúdská Arábie (předsedající země rady pro lidská práva OSN) dohlíží na plnění lidských práv v Česku, když naše republika přistoupila na pravidla OSN z roku 1948 a SA ratifikovala práva podle Káhirské deklarace. V naší zemi - alespoň doufám - snad ještě islámské právo neplatí!? Připadá mi to, jako bychom se pro řízení fotbalového utkání rozhodli nominovat na jedno utkání jak rozhodčí z amerického fotbalu, tak i fotbalu (socceru), a přitom neřekli, podle kterých pravidel se hraje a jaké týmy mají nastoupit.

A tak politický mainstream euro-americké civilizace vytváří nereálnou, nesmyslnou a hlavně velmi nebezpečnou představu o naprosté rovnosti všech lidí a kultur a umožňuje, aby se na našem území usazovali migranti, kteří de facto naše území pomalu obsazují a zavádějí si tu vlastní zákony bez ohledu na to, že porušují ty naše platné. Islámský svět naplňuje svou doktrínu o úplné světové vládě islámu. A kdo se nebrání, nemá žádnou šanci.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.