Ve svém dnešním zamyšlení se zastavím u problému, který je většině lidí našeho kulturního okruhu zřejmě neznámý. Již několikrát jsem se ve svých článcích zmínil o tom, že rozdíly mezi euro-americkou civilizací a islámem jsou založeny přímo v jejich podstatě a jsou nepřekonatelné, pokud se jeden, druhý nebo oba systémy nevzdají základů, na kterých jsou vytvořeny.

Princip existence naší civilizace je demokratická společnost. Vztahy mezi občany byly formulovány osvícenci konce 18. stol. v podobě deklarace nezávislosti amerických kolonií a deklarace práv člověka a občana na počátku revoluce ve Francii. Dnes považujeme za univerzální a obecně přijímaná lidská práva ta, která byla přijata 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Ve své celosvětově závazné podobě jsou pak uvedena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, který vstoupil v platnost 23. března 1976. Z našeho pohledu se jedná spíše o obecně známé věci, které si navíc každý může najít na síti. Proto se omezím na výše uvedené.

Zcela jinak ale vidí problematiku lidských práv Organizace islámské spolupráce, jejímiž členy podle Wikipedie jsou:

1. Členové: Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Ázerbájdžán, Bahrajn, Bangladéš, Benin, Burkina Faso, Brunej, Čad, Džibutsko, Egypt, Gabon, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Guyana, Indonésie, Írán, Irák, Jemen, Jordánsko, Kamerun, Katar, Kazachstán, Komory, Kuvajt, Kyrgyzstán, Libanon, Libye, Maledivy, Malajsie, Mali, Mauritánie, Maroko, Mosambik, Niger, Nigérie, Omán, Pákistán, Palestina, Pobřeží slonoviny, Saúdská Arábie, Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Spojené arabské emiráty, Súdán, Surinam, Tádžikistán, Turecko, Tunisko, Togo, Turkmenistán, Uganda, Uzbekistán

2. Pozastavené členství: Sýrie

3. Pozorovatelé: Bosna a Hercegovina, Rusko, Středoafrická republika, Severní Kypr, Thajsko

57 členských států schválilo dne 5. srpna 1990 v Káhiře deklaraci lidských práv v islámu. Preambuli a dva poslední články zde uvádím, celý text je na síti pod heslem

Káhirská deklarace lidských práv v islámu

Devatenáctá islámská konference ministrů zahraničních věcí........

.......S vědomím, že lidstvo má v islámu postavení jako zástupce Boha na Zemi;

Uznávajíce důležitost vydání dokumentu o lidských právech v islámu, který bude sloužit jako průvodce pro členské státy ve všech oblastech života;

Po přezkoumání stádia, kterým dosud prošel návrh tohoto dokumentu a po předání příslušné zprávy generálnímu tajemníkovi;

Po přezkoumání Zprávy o zasedání výboru právních expertů, který se konal v Teheránu, od 26. do 28. prosince 1989;

Souhlasí s tím, vydat Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu, která bude sloužit jako obecný průvodce pro členské státy v oblasti lidských práv;

Potvrzujíce tímto civilizační a historickou roli islámské obce, kterou Bůh učinil jako nejlepší komunitu, a která dala lidstvu univerzální a dobře vyváženou civilizaci, ve které je harmonie mezi pozemským a oním posmrtným světem, kde jsou znalosti spojeny s vírou, a která naplňuje očekávání, že ukáže cestu celému lidstvu, které je zmateno z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií, a že poskytne řešení pro všechny chronické problémy této materialistické civilizace;

Jako příspěvek k úsilí lidstva při domáhání se lidských práv, k ochraně člověka před vykořisťováním a pronásledováním, a jako potvrzení jeho svobod a práva na důstojný život v souladu s islámskou šaría;

S přesvědčením, že lidstvo, které dosáhlo pokročilé fáze v přírodních vědách, zoufale potřebuje a stále potřebovat bude víru, aby podpořilo svou civilizaci a jako motivující sílu k ochraně svých práv;

S vírou, že základní práva a svobody podle islámu jsou nedílnou součástí islámského náboženství a že nikdo nemá právo je zrušit, zcela nebo jen částečně, nebo je porušovat a ignorovat, protože vychází ze seslaných Božích příkazů, které jsou obsaženy v Boží knize – Koránu, a které byly seslány prostřednictvím posledního z Božích proroků k dokončení předchozích Božích poselství a k zajištění těchto základních práv a svobod, což je jedním ze způsobů uctívání Boha. Zatímco jejich zanedbání nebo porušení je zavrženíhodný hřích. S vírou, že ochrana těchto základních práv a svobod je individuální odpovědnost každého člověka a kolektivní odpovědnost celé ummy – muslimské obce.

...........................

Článek 24:
Všechna práva a svobody stanovené v této deklaraci jsou předmětem islámské šaría.

Článek 25:
Islámská šarí’a je jediný zdroj pro vysvětlení nebo bližšího objasnění každého z článků této deklarace.

Při čtení této charty si můžeme lehce udělat obrázek, že ukamenování znásilněné ženy pro cizoložství, vyvraždění redakce časopisu kvůli urážce Proroka nebo vyhlášení fatwy kvůli vydání knihy jsou v souladu s lidskými právy. Příkladů by se daly najít stovky a také Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku konstatoval, že islámské právo odporuje mezinárodně uznaným lidským právům.

To, co je ale pro autora tohoto zamyšlení nejdůležitější, jsou zvýrazněná tvrzení v preambuli. První nám říká, že kromě muslimů jsou všechny ostatní kulturní a civilizační okruhy zmateny z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií. Jen muslimové žijí v pravdě, harmonii a podle „božího zákona“. Tedy správně. Ostatní mají šanci zbavit se svých „bludů“ pouze přijetím islámu.

A ta druhá explicitně vyjadřuje, že pro oněch 57 signatářů této charty jsou lidská práva a svobody neoddělitelné od islámu. Přitom (jak vyplývá i z uvedených článků 24 a 25) na prvním místě je islám a jeho právo šaría.

Závěr této úvahy je podle mého názoru zřejmý. Muslimové nikdy nepřijmou pravidla lidských práv v podobě, jak je známe my, protože by se museli vzdát představy o poslání islámu uvedené v preambuli Káhirské deklarace lidských práv v islámu a především práva šaría. A na druhé straně, pokud budeme neustále „vstřícně“ opouštět principy právního demokratického státu ve prospěch zavádění pravidel požadovaných muslimy, sami je dobrovolně odstraňujeme, a pracujeme tak na zániku civilizace založené na demokracii. Budeme-li chtít vlastní civilizaci zachovat, musíme islám odmítnout.

Navíc jsem přesvědčen, že přijetím káhirské deklarace (1990) všechny tyto země opustily (de facto vypověděly) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1976). Zatím jsem nepostřehl, že by se s touto skutečností někdo opravdu vážně zabýval a vyvodil z toho důsledky. V normálním světě platí, že smlouva buďto zavazuje oba partnery, nebo neplatí vůbec.