29.4.2024 | Svátek má Robert


Diskuse k článku

UDÁLOSTI: Saša Uhlová a Mikuláš Kroupa účtují s národem

Výročí Charty 77 probíhá, jak se dalo očekávat, jako dunivá slavnostní kanonáda, která chtě nechtě odvádí pozornost od toho, co se dnes děje s bortící se českou demokracií. Není vůbec žádná náhoda, že se na ní tak mohutně podílí Babišova média, zejména Lidové noviny.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
F. Navrátil 11.1.2017 9:34

Otázky

Zanedlouho se budou děti ptát: Jak jste mohli dopustit rozkradení průmyslu, zemědělství, přírodního bohatství? Jak jste mohli dopustit, že při stejné produktivitě práce jsou u nás čtvrtinové mzdy? Jak jste mohli dopustit vznik mafiálnské ofigarchie? Proč jste volili neschopné a zkorumpované politiky? Každá mladá generace klade rodičům otázky.

J. Laták 11.1.2017 11:44

Re: Otázky

Na otázky mají naše děti právo. Škoda, že na otázky dospělých současníků po 27 letech není nálada, ani čas, přitom by to měla být naše nepsaná povinnost.

A. Alda 11.1.2017 9:23

Ne všichni podepsali Antichartu vědomě.

Mnozí si mysleli, že podepisují presenční listinu, jak už bývá na schůzích obvyklé.

Byla prostě vyhlášena schůze v Národním, nevěděli o čem, ale na nepovinně povinné i otevřeně povinné schůze byli zvyklí, tak šli a podepsali presenční listinu, která ovšem byla připojena za jakési prohlášení, které jim na té schůzi soudruzi přečetli.

Pamatuji se, jak na Portě v Plzni, snad v roce 1981, obcházely dvě dívky s velice tlustou knihou a sbírali do ní podpisy přítomných trampů, polotrampů i zvědavců. Pijíce s kamarádem pivo, byli jsme jimi též osloveni. Kamarád se už už chtěl podepsat, ale já věren své profesní deformaci jsem si chtěl ověřit, co máme podepsat, a otočil jsem na první stránku. A tam bylo jakési slavnostní prohlášení účastníků za mír ve světě a proti imperialistickým válkám a podobné bolševické pindy. Tak jsme to těm holkám podepsat ihned odmítli a tak překvapené obličeje jsem od té doby viděl už jen občas v soudní síni. Měly tam těch podpisů už určitě několik tisíc... maskované svazačky.

P. Rudolf 11.1.2017 11:20

Re: Ne všichni podepsali Antichartu vědomě.

Tak takhle trapnou výmluvu jsem neslyšel ani od samotných signatářů Anticharty.

P. Švejnoch 11.1.2017 11:28

Re: Ne všichni podepsali Antichartu vědomě.

Ono z Vašich příspěvků jaksi obecně vyplývá, že se na světě vyskytují spousty dalších věcí, o kterých jste nikdy nic neslyšel, pane Rudolfe... :-)

P. Rudolf 11.1.2017 19:36

Re: Ne všichni podepsali Antichartu vědomě.

To bezesporu, pane Švejnochu. Prostě vím, že nic nevím. Přál bych to, i když vím, že je to nemožné, i vám.

A. Alda 11.1.2017 13:43

No já jsem antichartu nepodepsal.

Ani kondolenci k úmrtí Břežněva. Ani podporu pro umístění raket SS-25. Ovšem nepodepsal jsem ani Prohlášení Charty 77, ani prohlášení HOS, ani prohlášení VONS ... nebyl jsem statečný k otevřenému odporu, ale nebyl jsem ani tak zbabělý, abych jim podepisoval nějaké souhlasy. A na rozdíl od Vás si tu dobu velmi dobře pamatuji, většinu svého života jsem prožil v komunismu (bez vlastního přičinění). Vím, jak to tehdy chodilo. A jaké šikovné nátlaky a triky byly používány.

Myslíte si snad, že třeba takový Werich vystoupil proti Chartě tím, že podepsal "antichartu"? Vždyť dobrá polovina prvních signatářů ho pravidelně navštěvovala! A přesto tam jeho podpis je.

J. Sova 11.1.2017 14:06

Re: No já jsem antichartu nepodepsal.

Werich chtěl svůj podpis odvolat, ale byl vyslán Miloš Kopecký, aby ho přemluvil.

Ś. Svobodová 11.1.2017 12:11

Re: Ne všichni podepsali Antichartu vědomě.

Děli se různé věci. Jsem přesvědčena, že většina Antichartistů věděla, co podepisují. Na druhou stranu - bylo jejich právo se rozhodnout tak, jak se rozhodli a nikdo nemá právo je za jejich rozhodnutí soudit. Ke stejnému typu rozhodování (etika a morálka versus pohodlný život) jsou lidé nuceni dnes a denně, leckdy s podobnými následky.

Chartistům patří úcta, že dokázali svůj pohodlný život vyměnit za své přesvědčení.

P. Vaňura 11.1.2017 15:49

Máte pravdu, kromě podpory režimu se také jednalo

o to, zda se dotyčný propůjčí k tomu, aby udělal jedno konkrétní svinstvo. A v tomto se doba, bohužel, nezměnila a řekl bych, že dnešní mladí jsou v tomto minimálně tak podělaní, jako příslušníci naší generace!

J. Laták 11.1.2017 8:10

Pane Doležale

srovnávat otrockou práci politických vězňů v pracovních táborech z padesátých let s životem v Husákové normalizaci kulhá na všechny čtyři. Normalizace se velice brzy stala normou běžného života, přestože po sovětské okupaci již bylo. Za normalizace už šlo pouze o přirozenou lidskou nenažranost, kterou komunisté rafinovaně vyzbrojili přitažlivými serepetičkami a ideologií. Kdo chtěl něčeho dosáhnout, získat moc, nebo alespoň mít pocit vlastní důležitosti, musel lhát a skákat v rytmu KSČ a Rudého Práva. Myšlenkové stereotypy dneška jsou přežívající produkty bývalého systému.

Po vyhnání Sudetských Němců a Únorovém puči .., v této medem a strdím oplývající zemi .., čeští bolševici pokořili člověka a rozkradli co se dalo. Když uplynulo 40 let a CCCP došel dech, Českoslovenští komunisté zinscenovali parádní sametovou revoluci. Z přímých potomků bolševických konfiskátorů se v obrácení stali osvícení demokraté a zdatní privatizátoři. Použiji-li komunistického slovníku .., vznikala rudá buržoazie.

P. Vaňura 11.1.2017 11:39

"Zapomněl" jste na ZDALEKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

metodu vlády normalizačních komunistů, kterou bylo vydírání rodičů přes jejich děti.

Do průvodů samozřejmě chodila za normalizace jen část lidí, já jsem tam například nebyl nikdy a zase tak moc se mi za to nestalo. Mnohem horší bylo, že mi údajně (protože stranický posudek, který se psal i na nestraníky byla "vnitrostranická záležitost" a já jako nestraník jsem neměl právo si ho přečíst) napsali do posudku, že rodiče nevyvěsili vlaječky na prvního 1. 5. a 9. 5.)...

J. Laták 11.1.2017 13:34

Re: "Zapomněl" jste na ZDALEKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Nebojte se, pane Vaňuro, nezapomněl, ale v té době to ještě nebyl můj problém. Když mne, jako politického vězně (roku 1957 před Vánocemi), prezident Novotný amnestoval, děti jsem ještě neměl. Nu, a soudruzi normalizátoři se mne natolik štítili, že mne do žádného průvodu nezvali. Když pak přišli děti, cítil jsem se stále svobodný. Nikdy jsem bolševikům nepodlézal.