Totální globalizace začíná generovat více rizik než přínosů

Možnost cestovat v zásadě kdykoli kamkoli či možnost obchodovat s čímkoli s kýmkoli na první pohled vypadá jako žádoucí trend rozvoje civilizace podle známého rčení „a dále už jen samá pozitiva“. Jak to tak ale vypadá, tato pozitiva již evidentně vyčerpala svůj potenciál, pakliže ve všech rovinách tohoto významu o skutečná pozitiva vůbec šlo a jde.

Stále více lidí se stále častěji ptá, zdali je opravdu a skutečně žádoucí, abychom konzumovali potraviny, které před tím, než je zakoupíme v maloobchodních sítích, urazily tisíce kilometrů od místa svého původu nebo dokonce obletěly celou Zemi. Zvláště jde-li o výrobky, které jsou téměř identické nebo velmi podobné produktům, které je možné vyrobit doslova za humny, maximálně na území naší republiky. Obvyklým ekonomickým argumentem na podporu globálního obchodu je přitom zvýšit jeho prostřednictvím pestrost nabídky na trhu a vytvořit tak, obvykle však jen pro skupinu vyvolených, pocit většího luxusu a nekonečných spotřebních možností.

Ve skutečnosti je tomu ale právě naopak. Stále ještě pokračující expanzí největších hráčů na globálním trhu se žádoucí pestrost nabídky vytrácí, v celém spektru spotřebního i jakéhokoli zboží dochází k unifikaci a každou novou globální aktivitou přichází lidská populace kousek po kousku o občanské svobody. Je to zcela logické – megafirmy působící celosvětově, ale třeba i jen na ploše jednoho světadílu, ba dokonce jen na území jedné země, zaměstnávající nebo obsluhující miliardy nebo miliony nebo tisíce lidí, není možné v praxi uřídit bez kontrolních mechanismů. A tak se vytváří houštiny zákonů, které stanovují stále další a další (ale v zásadě unifikovaná) pravidla produkce i lidského chování, stejně tak jako další a další evidence, formuláře nebo identifikační čipy, což nutně nemusí být cizorodé těleso v lidském organismu identifikovatelné příslušným čtecím zařízením. Svět nicméně směřuje k tomu, že se tak časem stane – test terénu již dnes představují hospodářská zvířata nebo třeba psi. Velké množství lidí sdružených v početných komunitách je prostě přirozeným důvodem k existenci Velkého bratra – a současný „pokrok“ spočívá v tom, že se počet Velkých bratrů neustále zvyšuje.

Ačkoli je postupná ztráta svobod jako jeden z projevů totální globalizace fakticky nejhorším důsledkem tohoto procesu, většina lidí vnímá negativně spíše jiné důsledky. Z nich je zcela jistě na prvním místě zmiňovaná unifikace vedoucí ke stavu, kdy přes neustálé vytváření nových a nových variant spotřebního zboží, například potravin, se našinec nakonec setká na celém světě se stejnými produkty, které zná v nějaké podobě i z prostředí, ze kterého pochází. Identita lokální produkce se ztrácí, protože ti, kteří mají potenciál takovou identitu vytvářet, nedokáží uspět v konkurenci s výrobci unifikované produkce především v dostizích v co nejvyšší efektivitě, ale prakticky ve všem, třeba v marketingu. TOP 10 firem z jakékoli oblasti dnes každoročně navyšuje svůj celkový podíl na trhu čehokoli, pochopitelně na úkor těch menších a ještě více na úkor nejmenších subjektů na „svém trhu“. Což je trend, který jde přímo proti základnímu a přirozenému aspektu lidského života i přírody jako takové, kterým je pestrost. To vadí, a nepochybně vadit bude, stále většímu počtu lidí. A dřív či později s tím „budou chtít něco dělat“.

Unifikace ale není zdaleka jediným negativním projevem totální globalizace. Absolutní prostupnost světa generuje také celosvětová zdravotní rizika prostřednictvím pandemií, které se mohou doslova v řádu hodin rozšířit po celé planetě. Svým způsobem je zázrak, že k žádné takové katastrofě nedošlo, i když varování tu jsou – například virus ptačí chřipky. Pověstný ďábel v detailu se přitom skrývá v tom, že čelíme neviditelnému nepříteli – nebezpečné bakterie, natož viry, nejsme schopni rozpoznat pouhým okem. V praxi je tak možné kontaminovat nějakou nebezpečnou breberkou celý svět pouze za dobu, než se přesune kontaminovaný jedinec z jednoho konce světa na druhý příslušným leteckým spojem. To se samozřejmě děje již nyní, člověk nicméně zatím čelí breberkám svými imunitními schopnostmi. Jenže i breberky se vyvíjejí, vzhledem k tomu, že jde o nejjednodušší organismy, mnohem rychleji, než se jejich tempu dokáže člověk přizpůsobit. Ostatně – nemusí jít hned o nemoc způsobenou breberkami – úplně stačí, když breberky získají rezistenci vůči lékům, které je mají zlikvidovat. Opět je nutné připomenout, že se tak již řadu let děje, což mimochodem zajišťuje dobrý byznys pro farmaceutické společnosti, které vyvíjejí nové a nové léky, kterým ale zase opětovně více a lépe čelí stále odolnější breberky.

Zatím nepříliš zdůrazňovaným, stále ale rostoucím rizikem, jehož původ lze také alespoň částečně přičítat globalizaci, jsou i stoupající rizika alergií. A to hned ve dvou rovinách. První z nich jsou již zmíněné dostihy v co největší efektivitě při výrobě potravin, které v důsledku vedou k šetření s původními surovinami k produkci těchto potravin, jejich nahrazování levnějšími složkami a ve finále produkcí zboží, které se neskládá z toho, z čeho se skládat má. „Aktualizovaná“ podoba potravin samozřejmě znamená rozdílnou nutriční hodnotu výrobků s dosud vědecky nevyzkoušenými a pro organismus neznámými interakcemi těchto složek, což, když už nic jiného, minimálně nějakým způsobem vysiluje organismus. Druhá rovina spočívá v tom, co nezaznívá skoro vůbec – totiž že lidský jedinec je imunitně nejvíce odolný vůči rizikům pocházejícím z prostředí, ze kterého pochází on sám, neboť tato rizika organismus „zná“ a je na ně připraven. Uvedená rizika přitom rostou, pokud zůstaneme u jídla, s exotičností konzumovaných pokrmů. Typickým příkladem a již i dokázaným rizikem je pyl rostlin obsažený v medu, který by měl pocházet nejen ze země, ale dokonce i z regionu, kde žije jeho konzument, což je dáno odlišnou skladbou bylin v jeho okolí.

Globalizací samozřejmě nejvíce trpí životní prostředí. Odhlédneme-li od již poněkud zprofanovaného kácení deštných pralesů ve prospěch pěstování hospodářských plodin na výrobu biopaliv, zůstává naprosto klíčovým problémem introdukce – zavlékání nových druhů rostlin a živočichů do prostředí, ve kterém původně nežili. Což není nic proti přirozené expanzi rostlin a zvířat do nových teritorií, což bylo vždy jedním z impulzů evoluce generující v novém prostředí nově se vyvíjející druhy. Rozdíl je v tom, že přirozená expanze probíhá v interakci s vývojem k příslušnému druhu adekvátní kořisti a predátorů, čili komplexně. Umělá introdukce ovšem stojí na vysazení, ať již cíleného, nebo nechtěného, zcela nového druhu do nového prostředí bez dalších doprovodných kroků. Výsledkem je často stav, kdy nový tvor (nebo bylina) nemá v novém prostředí zmiňované predátory a stane se z ní invazivní druh, který obvykle vyhubí původní druhy na „dobitém“ území. Tím klesá biodiverzita celých rozsáhlých území. Příkladů jsou tisíce, za všechny lze jmenovat králíky v Austrálii, ale třeba i americké raky v ČR, které přenášením račího moru už téměř zničili populace našich původních raků.

Zásadní riziko ale představuje globalizace pro zemědělskou prvovýrobu a v důsledku pro výživu lidstva jako takovou. Globální prostupnost zemědělských trhů totiž v praxi znamená, že se lokální problém nedostatku nebo naopak přebytku určité významné komodity může přenést po celém území planety, což představuje permanentní riziko nepřiměřené volatility cen. To může při scénáři číslo jedna zcela sestřelit ceny některých komodit tak, že to způsobí krach řady zemědělských výrobců na jedné straně planety, ačkoli příčina cenového pohybu vznikla a je na opačném konci zeměkoule. Při scénáři číslo dvě může potom nastat úplný opak, tedy razantní a globálně neodůvodněný růst cen, který může pro změnu způsobit hlad v regionech, kde nebudou mít tamní lidé dostatek peněz si náhle drahé produkty koupit. Globální propojení trhů se zemědělskými produkty ústí navíc do propojení s potravinářskými produkty, přičemž i zde je k dispozici příklad z nedávné minulosti. Je jím takzvané Arabské jaro, jehož jedním z impulsů byl, alespoň podle některých pozorovatelů, razantní nárůst cen v důsledku předchozí nízké úrody pšenice v Asii. Severoafrické země, které jsou na dovozu této komodity velmi závislé, musely čelit téměř ze dne na den zajištění alespoň základních potřeb výživy pro velké množství svých obyvatel, Egypt například v té době zvažoval stanovení administrativní minimální ceny chleba. I to mohla být pověstná poslední kapka vedoucí k následným politickým změnám, které destabilizovaly celý region. Náhlé poklesy nebo růsty cen navíc vůbec nemusí vycházet k reálné situace – bez ohledu na úrodu té které komodity lze ceny základních surovin ovlivnit prostřednictvím futures obchodů, což jsou virtuální transakce za účelem spekulací na cenu třeba v horizontu jednoho roku a především uzavírané osobami nebo subjekty, které nemají se zemědělskou produkcí vůbec nic společného.

Právě zemědělství, a to zemědělství v naší zemi, je dobrým ilustračním příkladem postupné kumulace negativním jevů, které v určitém stadiu překročí kritickou hranici. Když lidé v 50. letech minulého století v naší zemi v rámci kolektivizace rozorali meze a zcelili lány, nic zásadního se na první pohled v režimu krajiny nestalo. Když jsme začali půdu stále intenzivněji pokrývat betonovými stavbami a jinými neprostupnými povrchy a omezovat její schopnost vsakovat vodu, stále se nic jakoby nedělo. I s tím, když se v zájmu maximalizace hektarových výnosů začala pole stále více hnojit, si nejprve příroda dokázala poradit. Také další odstraňování zbylých krajinných prvků, jako byly remízky, hájky, aleje a obecně veškeré prvky pestřejší krajiny nevypadalo jako nějaký problém. Dokonce i nástup těžké zemědělské techniky utužující půdy a opět omezující schopnost země vsakovat vodu nevzbudil obavy, protože na velké nepřerušované lány přece těžká technika patří. Jenže pak začalo intenzivněji než v minulosti pršet, případně déle, než bylo záhodno, vůbec nepršelo. Výsledkem jsou rizika sucha a povodní, polovina půdy v naší zemi ohrožená erozí, v některých lokalitách už i pokles hektarových výnosů a mrtvá půda bez organické hmoty. Vše se za ta léta nasčítalo a jedinou cestou do budoucnosti je změnit v zemědělské krajině vzorce chování, budeme-li toho vůbec schopni.

To samé platí v globálním měřítku o globalizaci.

INSTITUT 2080