Jak se právě dočítám, hledá prý renomovaný týdeník The Economist vysvětlení pro překvapivou oblibu monarchií v 21. století… no, není to záhada tak úplně k nerozluštění. Jestli nad ní pánům v redakci Economistu zůstává rozum stát, dovolil bych si ve vší náležité úctě podat vysvětlení toho jevu sám.

Platívalo za dob našich pradědečků republikánské zřízení za cosi třeskutě pokrokového, kdežto monarchie za směšný relikt překonané minulosti, jemuž nebyla dávána naděje dlouhého trvání. Avšak čas, vplynuvší mezitím do století jedenadvacátého, ten předpoklad nepotvrdil; kde se v Evropě zachovala monarchie - Dánsko, Nizozemí, Švédsko, ať zůstanu u těchto tří příkladů - bez výjimky země politicky stabilní, hospodářsky výkonné, a jde-li někomu o pokrok, i pokrokové v nejkladnějším toho slova smyslu; ony jsou i pokroky, že o ně není co stát. Republik pak je plná Afrika a k významu slova res publica (věc veřejná) mají daleko všechny… pardon, až na dvě roztomilá královstvíčka na samém jihu černého kontinentu, Swazijsko a Lesotho. Zejména Swazijsko bych doporučil k návštěvě tomu, kdo by chtěl poznat zemi, kde se moderní život – byť i v africkém provedení – nachází v rovnováze s věkovitou tradicí.

Touto oklikou se dostáváme k jádru celé záležitosti. Tradice, jinak řečeno vědomí dějinné posloupnosti od pradávných počátků až do nevyzpytatelna věků budoucích, je základní podmínkou monarchie. Republikám, soustředeným na řešení problémů dneška, jen s malým a váhavým přesahem do budoucna, tento dějinný tmel chybí. A chybí i vrcholnému představiteli republikánského systému, jímž jest president. V konfrontaci se skutečností neobstojí ani předpoklad, že president vzešlý z prostého (obyčejného, dělného atd.) lidu bude lépe rozumět jeho potřebám, důsledněji hájit jeho zájmy než nějaký monarcha. 

Kdepak. Nikdo se tak rychle nepopanští, nenajde zálibu sám v sobě a své čerstvě nabyté hodnosti (ne že bych chtěl na někoho prstem ukazovat), jako k moci a honérům pozvednutý plebejec. Ostatně, volit hlavu českého státu lidovým hlasováním také nebyl zrovna nejlepší nápad. Společnost – nikoli pouze tuzemská, podotýkám – sestává dobrou polovinou z lidiček myšlení prostého, až velmi prostého; ti intuitivně hlasují pro někoho na své vlastní úrovni, nebo se z taktických důvodů tak stavícího. Vtírá se pomyšlení, potřebuje-li vůbec republika nějakého presidenta; jestli by to některý zkušený ouřada nezastal právě tak dobře či nedobře.

Vše v celek shrnuto, není republika vhodný materiál k vytváření dějinné kontinuity. V Africe po rozpadu koloniálního systému (o osvobození bych nemluvil) možná nic jiného nezbývalo než navyrábět republik z jednoho konce na druhý; země česká však má svou tisíciletou tradici monarchickou, neuváženě přerušenou v osudovém roce 1918; a stálo by možná za uvážení, nenedešel-li čas na ni opět navázat. Měl bych pro to několikero důvodů:

- President může být dobrým vůdcem v kvalitní demokracii, za dobře fungujícího hospodářství, při mezer neznajících zákonech, ve společnosti nepropadnuvší cynismu a módnímu relativismu. Když ale všechno funguje jen naoko a napolovic, politika se změnila v rejdiště chamtivců a korupčníků, když v nic už nevěřící obecný lid vidí ve svém nejvyšším zastupiteli v lepším případě zábavného tatrmana, v horším vrchnost, jejíž zájmy se neztotožňují s jeho a někdy se stavící i proti nim… tu je třeba trvalé, na proměnách času nezávislé, nad politické škorpení postavené autority.

- Být president je úřad. Být král je poslání, věc posvěcená, věc cti.

- Monarchie je poezie. Republika je próza, a ani ne moc dobrá.

- Je to jen symbol, taková koruna. Ale krásný symbol. Zušlechťující, špínu z duší vymývající, k hloubkám minulosti i časů budoucích ukazující. Této době, této zemi, této společnosti, jejímž pravidlem se stalo poměřovat vše okamžitým užitkem bez ohledu na zítřek, politikům zvyklým počítat čas od voleb k volbám, projídat budoucnost a nevážit si minulosti, ničeho není třeba víc.

- Královský princip má své kouzlo spočívající v nadsmyslové jednotě země a panovníka. Republiky jej nemají; daly si do štítu rovnost a lidovost, ve skutečnosti však bývá kultivovaný, od dětství k svému úkolu vychovávaný monarcha srdcím lidu bližší než republikánský potentát.

Jednou za čas, obvykle k některému význačnějšímu výročí, se korunovační klenoty království českého otvírají veřejnosti. Ti, kteří si vystáli tu dlouhou frontu, hovoří o zvláštním, nadzemském fluidu úcty a vznešenosti, jež je obestřelo, fluidu monarchie. Sta let experimentu s republikánským systémem bylo dost, aby se ukázalo, jestli také vyzařuje nějaké fluidum, a ono vyzařuje: fluidum všednosti a uzívanosti, jaké lze pocítit i v čekárně sociálního úřadu. Nezařadíme zpátečku? Nevrátíme se ke dni, kdy byla pyšně a bez rozmyslu hozena přes plot koruna království českého? 

Že je to marný sen, že monarchický princip nemá naději se v tomto národě výrazněji prosadit… snad opravdu nemá, alespoň prozatím ne. Zvyk, v daném případě na republikánský ceremoniál, je železná košile; potrvá nějaký čas, než český člověk dozraje k rozhodnutí ji odložit. Kdyby se dnes konalo referendum, vyslovilo by se, odhaduji, pro návrat k monarchii tak deset, nanejvýš dvacet procent voličů. Za pět, za deset let… kdoví. Monarchie, sahající jedním koncem do nedohledna minulosti, druhým do nedohledna dob nadcházejících, si může dovolit ten luxus a pět či deset, popřípadě i více let počkat. Lze míti za to že referendum by pak dopadlo zcela jinak, a snad i koruna království českého oprášená z pavučin by spočinula na hlavě právoplatného panovníka, jímž dle zásad legitimity – monarchie není holubník - je tohoto času Karel II. z rodu habsbursko-lotrinského. 

Měl jsem příležitost ho osobně poznat a krátce s ním pohovořit; i ujišťuji, že to není namyšlený fouňa, jak si proletářská duše představuje osobu urozenou, nýbrž pán velmi civilní a přátelský, jenž by dopomohl zemím Koruny české ku cti a vážnosti, jsoucí něčím víc než hladkou diplomatickou frází.

Jestli by ovšem chtěl. Byla by to od něj oběť.

Hannover, 31. srpna 2019