28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: O hodnotách, dobru a zlu

24.12.2016

Před pár dny jsem narazil na článek odborníka v oboru IT, který popisoval, jak se těšil na setkání se svým dlouholetým kamarádem, bývalým spolužákem, který v tomto oboru také pracuje, ale na rozdíl od autora, který zůstal v Praze, jej již pár let zaměstnaný v Berlíně. Autor popsal, jak se jejich setkání zvrhlo v dlouhou a emotivní diskusi kvůli tomu, že narazili na evropskou politiku a kamarád označil kancléřku Merkelovou za člověka patřícího do kriminálu, zatímco on sám považuje tuto političku za naději pro celou Evropu. Pak následuje polemika o tom, co je to pravda, jestli může mít každý „svou“ pravdu, a uzavřel to doporučením, abychom se v rozhovorech s našimi bližními těmto odlišným názorům, které nazval „sociální miny“, vyhýbali.

Přiznám se, že jsem si ta tvrzení musel přečíst dvakrát, abych sám sebe přesvědčil, že je to míněno vážně a že jsem to správně pochopil. A pak mi došlo, jak hluboká je krize v chápání hodnot. V následující úvaze se svůj pohled pokusím vysvětlit.

Začnu příkladem z odlišné oblasti. Představme si, že jeden diskutující tvrdí, že ve dne Slunce nesvítí, a druhý mu oponuje tvrzením, že je to přece pitomost, protože den trvá od východu do západu Slunce. Oba mají možnost si začít navzájem nadávat a případně vyvolat i hospodskou rvačku. Nebo se pokusí zjistit, proč jeden tvrdí něco, co ten druhý považuje za evidentní nesmysl. V takovém případě mají šanci dospět k tomu, že slovo den se používá jak ve smyslu doby pro uplynutí jedné rotace Země kolem své osy, ale také jako doba mezi východem a západem Slunce.

Pak už je blízko k závěru, že v určitém ročním období a na místech blízkých pólům skutečně uplyne mnoho dní, kdy Slunce nesvítí. A také se shodnou, že délka dne ve smyslu doby jedné rotace je pro celou planetu univerzální. Den odvozený od východu a západu Slunce, tedy od zdánlivého pohybu Slunce po obloze, se svou délkou liší jak podle zeměpisné šířky, tak i podle ročního období, a proto je pro měření času nevhodný. Naopak se osvědčil například v námořní praxi pro přesné určení času, kdy se v daném místě plavba řídí denními nebo nočními pravidly.

Výše uvedený modelový příklad ukazuje, že každý, komu se nepodařilo dokonale zapomenout učivo základní školy, je ve věcně vedené debatě schopný dojít k závěrům, které odpovídají realitě a spor o to, jestli má každý „svou pravdu“, a případně i o to, která z nich je vlastně ta správná, se stává nesmyslným.

Ačkoli to nemusí být na první pohled zjevné, každé uspořádání společnosti je také objektivní realita. Společnost nějak funguje bez ohledu na to, jestli se to jednotlivcům líbí nebo nelíbí. Každá společnost prochází také svým vnitřním vývojem, takže se některé civilizační okruhy od sebe liší podstatně a jiné málo. Všechny ale musí splňovat několik málo pravidel, které odpovídají přírodním zákonitostem.

Vycházím z toho, že vše živé, včetně lidí, je postaveno před úkol „přežít a zachovat rod“. V přírodě existuje celá řada úspěšných strategií pro přežití a existují o nich i velmi kvalitní dokumenty. Lidská strategie přežití se opírá o dva pilíře. Společenství a teritorium. Ani to není v přírodě nijak neobvyklé. Kromě většiny primátů taková teritoriální společenství vytvářejí např. lvi, vlci, divocí psi, hyeny apod.

Vždy to znamená, že se nějaká větší skupina, obvykle s příbuzenskými vazbami, usadí v nějaké oblasti, kterou si pak proti jiným jedincům a tlupám stejného druhu nekompromisně brání. Aby byla taková skupina ve svých aktivitách efektivní, vytváří mezi svými členy strukturovanou hierarchii.

To platí stejně pro lidi i pro zvířata, která žijí ve společenstvích. Je to důkaz, že se jedná o výsledek vlivu přírodních zákonitostí. Člověk si spolu s rozvojem abstraktního myšlení a v souvislosti s vytvářením prvních opravdu velkých společenství (Egypt, Čína, Sumer) začal formulovat pravidla, která se opírala o ideologii a legitimizovala vládnoucí vrstvy. Jestliže takto vytvořená pravidla zajišťovala a i v současnosti zajišťují většině obyvatel dobré podmínky pro život, obvykle existovala a přetrvávají velmi dlouhá období a obyvatelé dané oblasti se s nimi ztotožňují. To je proces tvorby obecně přijímaných hodnot. K jejich prosazování již není potřebné fyzické násilí systému, protože stačí, aby se jedinec proti nim provinil a v očích ostatních příslušníků komunity, se kterou je existenčně spojen, přestává být respektovaným partnerem.

Většinou se asi shodneme v tom, že západní civilizace má tři základní okruhy vzniku hodnot. Především se jedná o starověkou řeckou demokracii, s představou obce, kterou tvoří rovnoprávní a svobodní občané. Ti o své obci rozhodují většinově po vyslechnutí argumentů každého člena obce, který má zájem se k problematice vyjádřit. To je základní princip demokratického rozhodování. Druhým klíčovým zdrojem je židovsko-křesťanská morálka se svým desaterem. A třetím je z osvícenství vzešlý koncept lidských práv založený na svobodě a rovnosti občanů.

Koncept politického národa, který si na obývaném území vytvoří demokratický stát respektující právo člověka usilovat o osobní štěstí, je tak v souladu s lidskou strategií přežití. Pravidla fungování státu vytvářejí rovnoprávní občané, a proto je klíčové, jaký k němu mají vytvořený vztah.

Se svým státem se můžeme identifikovat, pokud platí, že máme:

1. Vztah sounáležitosti s ostatními příslušníky svého politického národa. Ten bývá nejsilnější v rodině (rodiče a děti), ale i v širší rodině. Pak následují osobní známí, jako jsou kamarádi, spolužáci, spoluhráči v klubech, známí ze společných pracovních i mimopracovních aktivit apod. Významnou roli hraje také společná historie i kultura. Navenek se vztah sounáležitosti projevuje vždy tak, že příslušníci komunity o ní uvažují jako o „my“.

2. Vztah příslušnosti se projevuje jako vnímání domova ve vztahu ke konkrétnímu místu (v širším smyslu k teritoriu). Doma jsem tam, kde se cítím nejlépe. Z vlastní zkušenosti kluka z Brd vím, že charakter krajiny (prahorního masivu mezi Prahou a Plzní) na mne vždy působí tak, že tady jsem doma (i když to už dávno není pravda). V tomto smyslu chápu i stýskání našich emigrantů po rodné zemi.

3. Vztah zodpovědnosti za stav naší země, kterou nevlastníme, ale pouze jsme ji převzali od předků do své správy, abychom ji dále předali dalším generacím.

Většina funkcí demokratického státu je výsledkem politických rozhodnutí jeho občanů. Obvykle se jedná o servis, který má být zajišťován z veřejných zdrojů. Ty základní, které vyplývají z podstaty strategie přežití lidí jako teritoriálního společenství (politického národa) a musí být zajištěny vždy, jsou dva:

1. Vnější bezpečnost. Stát vytyčí své teritoriální hranice a ty si pečlivě hlídá. Pro vlastní bezúhonné občany musí být automaticky prostupné v obou směrech. Pro přecházení hranic příslušníky jiných států stanoví srozumitelná pravidla, jejichž dodržování je schopen vynucovat i s použitím síly. Nežádoucím osobám je schopen v pobytu na svém území efektivně zabránit. A v případě ohrožení územní svrchovanosti je schopen nasadit i dobře připravenou armádu.

2. Vnitřní bezpečnost. Stát odpovídá za ochranu života, zdraví, majetku a osobní svobody každého svého občana a současně vytváří podmínky, aby se každý občan mohl podle svého přesvědčení snažit dosáhnout vlastní životní štěstí. Pro řešení kolizních situací vytváří vlastní struktury, jako jsou policie, státní zastupitelství, soudy apod. Státní subjekty jsou ke svému jednání oprávněné výhradně zákonem. Co jim zákon neukládá, k tomu nejsou oprávněné. A naopak by stát měl zákony pro soukromou sféru tvořit zásadně jako obecná pravidla vzájemného chování. Ukládat soukromým subjektům povinnosti formou zákonů by mělo být jen zcela výjimečné a perfektně zdůvodněné veřejným zájmem.

Z výše uvedeného vyplývá, že princip strategie přežití člověka jako společenského a teritoriálního druhu (zde se jedná o princip, který si člověk nevymyslel, ale který nám „nadělila“ příroda) je založený na sounáležitosti komunity a na konkrétním obývaném teritoriu. To jsou podle mého názoru nepřekročitelné limity fungování státu. Jsem přesvědčený, že největší komunita, se kterou je člověk schopen se identifikovat, je národ. Podrobněji o tom píšu jinde, zde jen připomenu konkrétní příklad ČSR. Masarykův koncept národa československého selhal už v roce 1939. Ukázalo se, že Češi a Slováci jsou dva různé národy. Dále se ukázalo, že přistěhovalectví z německých oblastí, tedy organizovaná kolonizace území Koruny české, kterou zahájili již Přemyslovci, nebyla z historického hlediska šťastná, protože Němci zde usazení se nikdy nestali součástí českého politického národa žijícího na území Království českého. Výsledkem byl nejprve odsun Čechů ze Sudet připojených k Říši, a později, po územním připojení Sudet zpět k českým zemím, následoval odsun Němců do Německa. A završením konceptu jedno teritorium pro jedno společenství bylo rozdělení Československa k 1. 1. 1993.

Všem kritikům, kteří si už brousí kinžály, chci říci, že soužití Čechů a Němců v Království českém (a to i jako součásti Rakouska) je naprosto rozdílné od soužití obou národů v demokratickém Československu. Monarchie umožňuje různým etnikům i národům, bez ohledu na vzájemné sympatie, identifikovat se se státem prostřednictvím osoby panovníka. Demokracie ovšem vyžaduje, aby se každý občan identifikoval se státem jako společenstvím rovnoprávných spoluobčanů. A v otevřené diskusi s nimi hledal a nalézal řešení aktuálních problémů.

A tak si dovoluji tvrdit, že jedině společenství občanů (např. politický národ) je způsobilé vytvořit na ovládaném teritoriu demokratický stát. Podmínkou pro jeho provoz a přežití je respekt ke spoluobčanům a svobodná a věcná diskuse.

Dnes v mnoha zemích Evropy hrozí občanská válka. Řada imigrantů i jejich potomků narozených již v Evropě, necítí sounáležitost s původní, zatím většinovou společností a vytvářejí vlastní teritoria v místech, která jsou historicky integrálním územím původních států. Původní obyvatelé jsou z těchto oblastí vytlačováni. Demokratický stát nad těmito oblastmi ztrácí kontrolu a ty se stávají zázemím pro teroristické operace. Kdysi byl president Clinton tvrdě kritizován za to, že nařídil útok na základnu Al-Káidy v Súdánu. Dnešní politický mainstream fakticky toleruje potenciální teroristické základny i na území Evropy.

Tou nejhorší informací z poslední doby pro nás ale je ona hysterická reakce na výsledky hlasování v britském referendu a amerických presidentských volbách. Obě hlasování proběhla regulérně podle mnohaletých pravidel, přesto se právě ti, kteří se verbálně pasují na pravé demokraty, snaží výsledky hlasování zpochybňovat a nejlépe anulovat. Otevřená, svobodná diskuse s těmito lidmi, kteří mají významný vliv na veřejné mínění, je fakticky vyloučená, přestože právě ona je tím nejdůležitějším nástrojem demokracie i zárukou jejího fungování.