28.2.2024 | Svátek má Lumír


SPOLEČNOST: Nechte smrt na pokoji

8.6.2011

V pátek 3. června zemřel ve věku 83 let Jack Kevorkian, známý jako doktor Smrt. Jistě nejsem sám, koho napadla otázka, zdali mu někdo pomohl odejít na onen svět. On sám tuto službu poskytl podle vlastního tvrzení sto třiceti lidem. Zdá se, že Kevorkian odešel, abychom tak řekli, po svých. Dlouhodobě měl problémy s ledvinami, nedávno u něho diagnostikovali rakovinu jater a v květnu se ledvinové problémy potkaly se zápalem plic a Kevorkianův život ukončila trombóza.

Ano, je to paradox doby, že veřejnosti zůstanou utajena jména lékařů a badatelů, kteří se zasloužili o vyléčení a prodloužení života tisíců lidí, kdežto Kevorkianovo jméno zná asi každý, kdo aspoň zběžně sleduje veřejnou scénu. Není divu. Smrt je téma, které se týká absolutně každého z nás, třebaže naše vědomí je skvěle vybaveno k zametání tohoto problému pod koberec. Svědčí o tom úsloví „zapomněl jsem na to jako na smrt“. Kevorkian o něm otevřeně mluvil a svoje představy realizoval v činech.

Byl to ztělesněný paradox. Pocházel z rodiny, která unikla genocidě arménské menšiny v Turecku na začátku minulého století. V Americe (zde se už narodil) se věnoval patologii a o eutanazii se začal zajímat v osmdesátých letech. Poprvé pomohl člověku na onen svět v roce 1990, během dekády ho čtyřikrát marně postavili před soud, až ho nakonec zavřeli v roce 1999 do vězení, kde si odseděl osm let. Přitom eutanazie je v Americe legální ve třech státech, v Montaně, Oregonu a Washingtonu. Z vězení ho propustili na základě dohody, že své činnosti nechá.

To splnil, debata pokračuje. Má mnoho rozměrů a dává každému prostor k zaujetí stanoviska. Argumentů proti Kevorkianovi je mnoho. Ukázalo se, že 60 procent lidí, kterým pomohl zemřít, nebylo fatálně nemocných, a je prokázáno, že posloužil třem lidem, kteří byli zcela zdraví. Je zřejmé, že v mnoha případech hrál rozhodující roli psychický, nikoli fyzický stav.

Už to je zásadní argument proti tomuto druhu asistence. Psychický stav je veličina proměnná, smrt je definitivní a nevratná. Máloco je tak těžko uchopitelné jako projev vůle, jako přání. To, že něco chci, je čistě psychický projev. Tím hůř, když vyjevuji svoje přání v podmínkách nemoci. Tehdy se psychické procesy vymykají standardům. Kde je měřítko, které stanoví, že něco „doopravdy chci“? Neexistuje žádné psychické „doopravdy“, v tom je ta potíž.

Existuje utrpení. To je důvod, proč Kevorkian měl vždycky hodně zastánců – a jistě je bude mít i po smrti. Utrpení jako opak blaženosti je naše ultimativní hrozba. Jeho hrozivost prudce stoupá, když se člověk blíží konci života. Nepřejeme ho svým bližním a nepřejeme si ho sami.

Otec mě nejednou – zpola vážně – nabádal, abych ho zastřelil, až u něho shledám známky utrpení a demence. Pak u něho nastal krutý závěr života, a on na žádný násilný odchod nemyslel. Naopak, úporně se rval o každou minutu navíc. Jaké tedy bylo jeho přání? Celá ta otázka pozbývá smyslu v konfrontaci s realitou odchodu ze života.

Pokud mám svěřit papíru svůj úhel pohledu, pak jsem absolutně proti institucionalizované a pravidly definované eutanazii. Mimo jiné i proto, že se mimo všechny Kevorkiany a aktivisty a řečníky a zákonodárce běžně pomoc při umírání provozuje. Ono „podání morfia“ jako prostředek proti utrpení není nic jiného. Je dobře, že o tom nerozhodují sami umírající. A kdo je tak cílevědomý a rozhodný a nezvratně přesvědčený, cestu na onen svět si najde. Není málo takových příkladů i z nedávné doby.

Ovšem můj nejniternější argument daleko přesahuje obzory medicinálních úvah. Netuším, jak funguje legální eutanazie v Oregonu nebo Montaně. Zato si dovedu představit, jak by to vypadalo u nás. Znamenalo by to, že by stát strkal svoje špinavé zlodějské pracky i do intimního hájemství smrti. Pro příklad nemusíme chodit daleko, podívejme se na potratové komise neblahé paměti. Dávaly palec dolů, jako když to kachnám hází. Státu je dovoleno nás beztrestně a nekontrolovaně obelhávat a okrádat. Má mu snad být dáno právo nás beztrestně vraždit? Možná, že někde v Montaně nebo Oregonu vládnou tak civilizované poměry, že rozhodovací proces je tam veden nezáludně a přísně v zájmu toho, koho se týká, totiž umírajícího. V našem státě nemám jedinou, ani tu nejmenší záruku, že by institutu nebylo zneužito a využito. Proto mám jediné přání v této věci, ať si stát hledí svého antikorupčního boje a svých úplatků a provizí, stát, tedy společenství lidí naplňujících státní instituce, jako tekutina naplňuje nádobu, a lidí na ně nalepených. Ať si rozdělují těch sto dvacet miliard, které ukradnou na veřejných zakázkách rok co rok, a nepletou se do posledních věcí života.

Naštěstí, jak chci věřit, u nás nic podobného nehrozí. Debaty sice běží, ale rozhodně to není nic, co by hýbalo společností, a nebýt Kevorkianovy páteční smrti, bylo by na tomto místě v této rubrice jistě jiné téma. Jenže Kevorkian zemřel, téma nasvíceno a prvek nedůvěry k institucionalizaci lidského údělu je třeba připomenout.

LN, 6.6.2011