Ano, je to paradox doby, že veřejnosti zůstanou utajena jména lékařů a badatelů, kteří se zasloužili o vyléčení a prodloužení života tisíců lidí, kdežto Kevorkianovo jméno zná asi každý, kdo aspoň zběžně sleduje veřejnou scénu. Není divu. Smrt je téma, které se týká absolutně každého z nás, třebaže naše vědomí je skvěle vybaveno k zametání tohoto problému pod koberec. Svědčí o tom úsloví „zapomněl jsem na to jako na smrt“. Kevorkian o něm otevřeně mluvil a svoje představy realizoval v činech.
Byl to ztělesněný paradox. Pocházel z rodiny, která unikla genocidě arménské menšiny v Turecku na začátku minulého století. V Americe (zde se už narodil) se věnoval patologii a o eutanazii se začal zajímat v osmdesátých letech. Poprvé pomohl člověku na onen svět v roce 1990, během dekády ho čtyřikrát marně postavili před soud, až ho nakonec zavřeli v roce 1999 do vězení, kde si odseděl osm let. Přitom eutanazie je v Americe legální ve třech státech, v Montaně, Oregonu a Washingtonu. Z vězení ho propustili na základě dohody, že své činnosti nechá.
To splnil, debata pokračuje. Má mnoho rozměrů a dává každému prostor k zaujetí stanoviska. Argumentů proti Kevorkianovi je mnoho. Ukázalo se, že 60 procent lidí, kterým pomohl zemřít, nebylo fatálně nemocných, a je prokázáno, že posloužil třem lidem, kteří byli zcela zdraví. Je zřejmé, že v mnoha případech hrál rozhodující roli psychický, nikoli fyzický stav.
Už to je zásadní argument proti tomuto druhu asistence. Psychický stav je veličina proměnná, smrt je definitivní a nevratná. Máloco je tak těžko uchopitelné jako projev vůle, jako přání. To, že něco chci, je čistě psychický projev. Tím hůř, když vyjevuji svoje přání v podmínkách nemoci. Tehdy se psychické procesy vymykají standardům. Kde je měřítko, které stanoví, že něco „doopravdy chci“? Neexistuje žádné psychické „doopravdy“, v tom je ta potíž.
Existuje utrpení. To je důvod, proč Kevorkian měl vždycky hodně zastánců – a jistě je bude mít i po smrti. Utrpení jako opak blaženosti je naše ultimativní hrozba. Jeho hrozivost prudce stoupá, když se člověk blíží konci života. Nepřejeme ho svým bližním a nepřejeme si ho sami.
Otec mě nejednou – zpola vážně – nabádal, abych ho zastřelil, až u něho shledám známky utrpení a demence. Pak u něho nastal krutý závěr života, a on na žádný násilný odchod nemyslel. Naopak, úporně se rval o každou minutu navíc. Jaké tedy bylo jeho přání? Celá ta otázka pozbývá smyslu v konfrontaci s realitou odchodu ze života.
Pokud mám svěřit papíru svůj úhel pohledu, pak jsem absolutně proti institucionalizované a pravidly definované eutanazii. Mimo jiné i proto, že se mimo všechny Kevorkiany a aktivisty a řečníky a zákonodárce běžně pomoc při umírání provozuje. Ono „podání morfia“ jako prostředek proti utrpení není nic jiného. Je dobře, že o tom nerozhodují sami umírající. A kdo je tak cílevědomý a rozhodný a nezvratně přesvědčený, cestu na onen svět si najde. Není málo takových příkladů i z nedávné doby.
Ovšem můj nejniternější argument daleko přesahuje obzory medicinálních úvah. Netuším, jak funguje legální eutanazie v Oregonu nebo Montaně. Zato si dovedu představit, jak by to vypadalo u nás. Znamenalo by to, že by stát strkal svoje špinavé zlodějské pracky i do intimního hájemství smrti. Pro příklad nemusíme chodit daleko, podívejme se na potratové komise neblahé paměti. Dávaly palec dolů, jako když to kachnám hází. Státu je dovoleno nás beztrestně a nekontrolovaně obelhávat a okrádat. Má mu snad být dáno právo nás beztrestně vraždit? Možná, že někde v Montaně nebo Oregonu vládnou tak civilizované poměry, že rozhodovací proces je tam veden nezáludně a přísně v zájmu toho, koho se týká, totiž umírajícího. V našem státě nemám jedinou, ani tu nejmenší záruku, že by institutu nebylo zneužito a využito. Proto mám jediné přání v této věci, ať si stát hledí svého antikorupčního boje a svých úplatků a provizí, stát, tedy společenství lidí naplňujících státní instituce, jako tekutina naplňuje nádobu, a lidí na ně nalepených. Ať si rozdělují těch sto dvacet miliard, které ukradnou na veřejných zakázkách rok co rok, a nepletou se do posledních věcí života.
Naštěstí, jak chci věřit, u nás nic podobného nehrozí. Debaty sice běží, ale rozhodně to není nic, co by hýbalo společností, a nebýt Kevorkianovy páteční smrti, bylo by na tomto místě v této rubrice jistě jiné téma. Jenže Kevorkian zemřel, téma nasvíceno a prvek nedůvěry k institucionalizaci lidského údělu je třeba připomenout.
LN, 6.6.2011