Izraelsko – palestinské střetnutí je konflikt, který přeměňuje nejen Orient, ale zdá se i Evropu. Reakce na něj v několika významných evropských státech však ukázaly to, co se zdá být nějakou dobu již zřejmé, ale před čím politici jakoby zavírali oči. Evropské státy jsou zcela zřetelně konfrontovány se skutečností, že za souhlasu mnohých zde vzniká jiná, paralelní společnost, která jej nejen odmítá, ale zřetelně je chce nahradit jinou strukturou, něčím jiným co je zásadně odlišné od ústavního pořádku, tak jak jej chápe dnes. Zde přece nejde o názorový střed, ale o samu existenci našeho právního státu. Nejde zdaleka jen o odlišné náboženství. No-go zóny v moha evropských městech s jinými zákony, vlastním školstvím, s chodníky jen pro muže a s přísnými pravidly osobního, ale i rodinného života přece není to, co si představujeme pod pojmem „právní stát“. Právo, které zde panuje navíc není myslitelné změnit hlasováním v parlamentu nebo jinými demokratickými prostředky. Je přece dáno jako neměnné „od Boha „!

To jsou ovšem známé skutečnosti, které však v souvislosti s masivními demonstracemi jen zvyšují naléhavost problému. Se kterým, zdá se, si nevíme rady. Evropská politická levice, která vždy v minulosti stála na straně života, práv a pokroku obyčejných lidí, se stává právě pro tyto lidi obtížně pochopitelnou. Na straně jedné intenzívní prosazování práv LGBT+, na straně druhé příchylnost této levice k muslimským migrantům, tedy k těm, kteří zásadně takové jejich „zvrhlosti“ odmítají. Slyším-li o růstu preferencí pravicových stran v Evropě, zdá se mi tato souvislost zřejmá. Co vlastně v těchto souvislostech dnes levice a pravice v Evropě znamenají?

Patrně máme před sebou zásadní a závažná rozhodnutí. Volání po právech Palestiny (ať už tím myslíme cokoliv) může být chápáno jako legitimní volaní po právech Palestinců, ale také volání po zcela nepřijatelném a nemyslitelném zničení státu Izrael, a to přes tvrzení některých arabských představitelů o tom, že Židé udělali „historickou chybu“, že vůbec do Palestiny přišli. Realizace takového záměru by bezpochyby vedla k jaderné katastrofě s následky pro celý svět. Nesouhlas Arabů se zřízením dvou států na území Palestiny v r. 1948 je však pro mnohé aktuální dodnes. Na to nezapomínejme. Při zvažování podpory musíme dobře zvážit, zda volání po právech jedněch není současné voláním nejen po likvidaci práv jiných, nebo dokonce po likvidaci jejich samotné existence. Kompromis je nyní obtížně představitelný. Samozřejmě i Palestinci mají právo na svůj stát., ale hodláme pod heslem realizace těchto práv zřídit stát, ve kterém by jako rovnoprávní občané nesměli žít Židé? Dobře to rozvažme.

O demokracii se často říká že je bezbranná proto, že demokratickými prostředky se nelze bránit proti těm, kteří je nehodlají respektovat. Není v situaci, ve které se nacházíme, čas na změnu? Právě v zájmu uchování našich demokratických hodnot, o kterých tak často mluvíme? Dosavadní stav zřetelně nevyhovuje. Na migrační invazi jsou používány zákony vzniklé v jiné době, k jiným účelům: právo na azyl , na ochranu uprchlíků. A přece každému už musí být jasné, že o nic takového v případě současné migrace již dávno nejde. Nevedou tedy nedávné demonstrace k hlubšímu zamyšlení? Možná ale, že zde nakonec skutečně vznikne multietnická a multikulturní společnost jak si někdo přeje. Pak ale na práva všech asi bude třeba zapomenout….

Psáno pro Právo 22.11