Ministr školství Chládek jede. Ještě ani pořádně neutichly diskuze o povinném posledním roku školky a už je zde návrh nový - pan ministr chce všechno elektronizovat. Podle připravovaného plánu by byl například každý žák vybaven čipem, kterým by se dítě při vchodu do školy prokázalo, aby se před ním škola vůbec otevřela.

Jako středoškolský učitel se domnívám, že již některé předchozí návrhy změn školského zákona z dílny ministerstva školství tvoří pomyslný náhrdelník z „perel“; patří mezi ně i zrušení speciálních škol, zákaz prodeje „škodlivých“ potravin ve školách či povinné přijímačky na střední školy a povinná maturita z matematiky. O naprosté nesmyslnosti rušení speciálních (chcete-li zvláštních) škol a jejich nahrazení školením pedagogů a různými asistenty, kteří budou tak leda rušit výuku ve třídě, jsem už psal minule. Matematika u maturity a přijímací zkoušky na střední školy jsou v principu v pořádku, jiná věc ale je, jak budou ve skutečnosti vypadat. Pokud skončí jako státní maturita, která je nastavena tak, aby ji udělal (skoro) každý, tak potěš koště. Střední školy ročně vychrlí cca 100 000 maturantů. Tabulky jsou splněny, ale že tito lidé skoro nic neumí, už nikoho nezajímá. O tom ale psát nechci...

Jak jsem již řekl v úvodu, každý žák má být vybaven čipem. Navíc, celý systém by měl komunikovat s třídní knihou, takže se okamžitě bude vědět, zda je dítě ve škole, a starostlivý rodič dostane na mobil SMS, kde se dozví, že jeho dítě je či není v ústavu. Vedle učeben se mají objevit jakési obrazovky, na kterých se zvídavý pedagog dozví, kdo že je dneska ve škole, aby měl jasno a nemusel do třídy vstupovat. Zdůvodněním těchto změn je prý jednak bezpečnost, jednak prý jakýsi „systém všech systémů“, který bude bdít nad docházkou, prospěchem i stravovacími návyky dětí. Tolik (orwellovská) vize pana ministra. Navíc mají prý děti více používat tablety, aby byla výuka modernější, interaktivní, zábavná a vůbec in. Myslím, že by neškodilo, kdyby si všichni ti zlepšovatelé a permanentní revolucionáři našeho školství vymezili několik dní a navštívili průměrnou českou školu.

Digitální školy?

Není mi jasné, jak systém odliší, zda čip přiložil jeho majitel nebo jeho kamarád Jarda, pokud se nemají dětem implantovat pod kůži jako psům či být zkombinovány se skenováním sítnice. Navíc samotná přítomnost dítěte ve škole ještě nic neznamená. Zejména na středních školách se často stává, že některé hodiny odpadnou. Rodič tak bude (pokud by to celé fungovalo, o čemž pochybuji - viz Centrální registr automobilů) zbytečně panikařit, že jeho ratolest opustila školu či tam ještě není. Dále existují tzv. mezipředmětoví turisté, kteří některé vyučovací hodiny prosedí někde zašiti, takže jejich přítomnost ve škole automatickyneznamená , že jsou i na hodině. A co když dítě čip ztratí? To se ten den nedostane do školy?

Elektronické žákovské knížky existují již minimálně deset let, ale jsou do určité míry k ničemu ze dvou důvodů. Tím prvním je, že učitelé často nemají čas, chuť nebo možnost zadat známky do systému z důvodu porady, suplování, nedostatku počítačů, pádu systému a co já vím jakých ještě. Pokud se známky do elektronické ŽK i tak zdárně dostanou, tak se bohužel často stává, že je nikdo nesleduje. Jistě ne všem, ale části rodičů jsou známky jejich dětí ukradené. Co na tomto faktu hodlá Chládkův supersystém změnit, je pro mě záhadou.

Dalším problémem bude jistě finanční stránka celé věci. Školy žijou převážně z dotací. Část peněz dostávají podle počtu žáků, ale můžou pak čerpat dotace z různých programů. Tak se třeba koupí interaktivní tabule, ale poté, co v projektoru praskne žárovka, se celá tabule vyhodí, protože na žárovku náležité 3 000 Kč nejsou, jindy se sekají futra za plného provozu školy, aby se vyčerpaly „přebytečné“ peníze. Nebylo by rozumnější penězi, které se utrácejí za nesmyslné hlouposti, raději do škol nalákat kvalitní učitele a odborníky nebo chceme, aby ve školství dožívaly obstarožní učitelky s nervy v kýblu? Zavést celý systém do všech základních škol by vyšlo jistě nejméně na stovky milionů (ale spíš na víc), jeho každoroční údržba, bezpečnostní aktualizace, servis, školení pracovníků a podobně na další miliony. Nedaly by se ty prostředky utratit lépe? A pokud ne, co napřed poctivě vyhodnotit několik pilotních škol (ne nějaké vzorné ústavy v Praze, ale třeba v severních Čechách)?

Pak jsou tu ještě slibované SMS. Zajímalo by mě, kdo bude hradit náklady na jejich posílání. Zda ministerstvo ze svých peněz (tedy našich), škola ze svých peněz (tedy našich) nebo pouze rodiče zajímající se o tuto službu. Navíc se domnívám, že telefonním operátorům není nic do toho, do které školy chodí děti jejich zákazníků, a jak jsem napsal výše, samotná zpráva o ne/přítomnosti dítěte ve škole může být zavádějící.

Počítače ve výuce

Ještě k těm tabletům. Neumím si představit, jak chce pan Chládek docílit toho, aby děti na tabletech zpracovávaly učivo a ne nějaké online hry nebo streamovaná videa. Na střední škole jsem na určitou dobu musel vyhlásit tzv. analogový středověk, protože místo češtiny se studenstvo bavilo nějakými pranky. Skutečně není v silách učitele vykládat látku a zároveň kontrolovat, co děti na tabletech či počítačích dělají. Kdo mi nevěří, nechť navštíví naprosto libovolnou hodinu výpočetní techniky na libovolné škole. A to už vůbec nemluvím o schopnosti psát delší text v ruce, což je schopnost, se kterou má už dnes řada dětí a studentů problém. Mockrát jsem zažil při slozích křeče v zápěstích budoucích maturantů, a to prosím po pěti šesti řádcích psaného textu...

Mám lepší nápad: zrušme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Ministerstvo školství je instituce ze své logiky politická. Jeho činnost stojí stát ročně cca 90 miliard korun (i když většina peněz se distribuuje mezi školy). V čem je ale problém. Jako u každého ministerstva stojí v jeho čele ministr. Ministr je člověk, který své agendě zpravidla vůbec nerozumí, ale byl včas na správném místě. Ministr to má také složité. Pokud nechá svůj rezort „běžet“, bude napadán opozicí, že nic nedělá, kmotři ostrouhají, neb nejsou zakázky, a tak rychle doministruje. Druhá varianta je rychle vykázat činnost a tím obhájit jednak existenci svého úřadu a jednak navýšení rozpočtu.

Všechny státní instituce neustále vykazují činnost, a tak chrlí legislativní zmetky, které jsou následně upravovány jinými zmetky a tak pořád dokola. Je fuk, jestli mluvíme o Parlamentu, Senátu nebo o nějakém úřadu. Ve státních institucích jsou zhusta zaměstnáni lidé, kteří by se jinde neuživili. A kvalita jejich výtvorů tomu odpovídá.

Na to, že životnost zákona či vyhlášky je zpravidla otázkou roku, dvou, jsme si již zvykli. Nicméně katastrofální je tento přístup ve školsví, které se pohybuje ve tří-, čtyř-, šesti-, osmi- a devítiletých cyklech. Než průměrný člověk absolvuje jenom základní školu, zažije (v ideálním případě) tři ministry školství, kteří mají často velmi rozdílné koncepce. Pamatuji si velmi dobře zavádění státních maturit, jejich odkládání a pak, po třináctiletém vývoji, jejich průběžné dolaďování. A kdo to tak usilovně pracoval? Ano, státní organizace jménem CERMAT...

Školství je zkrátka běh na dlouhou trať. Je třeba jasně stanovit priority a počkat, jestli se změny osvědčí, což ale logicky přesahuje životnost jednoho či dvou ministrů. A jsme u kamene úrazu, protože každý musí dělat „něco“, aby to jako bylo vidět. A tak banda úředníků a teoretiků, co byli ve škole naposledy jako žáci a nikdy neučili, realizuje své vlhké sny formou vyhlášek a nařízení, která kromě toho, že systematicky ničí kdysi vyhlášený a funkční školský systém, nejsou k ničemu.

Pro začátek proto navrhuji zrušit Ministerstvo školství a na ně navázané organizace. Vím, je to utopie, ale divili byste se, jak by školy začaly normálně fungovat...