J. Ticháček 21.4.2023 20:22

Pane Kolmane

Já bych se v tomto asi zastal těch Vašich diskriminujících kolegů z univerzity.

Víte, je mi pouhých pětapadesát. Jsou obory, kterým opravdu rozumím, už jsem i tak stár, abych si všiml, jak moc jsem se mýlil v tom, že jsem byl ochoten tvrdit, že rozumím jiným věcem.

A celý život jsem byl obklopen spoustou velmi chytrých a schopných lidí. A protože mám doma nějaké disky, na kterých jsou uloženy tři desítky let, občas narazím na něco, co mne udiví. Jak mi ta hlava fungovala. Dnes už bych to napsal jinak, moudřeji, zkušeněji, v mnoha ohledech lépe, jen jsem akorát v tom věku, kdy si uvedomuji, že by tomu něco chybělo. Ta cesta ven, nebo dál, nebo někam jinam.

No a pak mám kolem sebe ty starší. O deset, dvacet, pětatřicet let. Někteří z nich si ten regres uvědomují, a ač se pětasedmdesátiletá paní, bývalá ředitelka hvězdárny, odbornice na Slunce, snaží honit co se dá, sama ví, že už je mimo. Paní profesorka z neurologie to také ví. A pak znám jiné, kteří si to nějak neuvědomují.

A pak tady máme soudce Ústavního soudu. Jo, kdyby to bylo jedno období. Jenže mají ještě možnost pokračovat. S tím, že těch prvních deset let jim dává velkou výhodu.

Jo, do těch pětašedesáti let je schopen každý, v druhém předpokládaném funkčním období ještě také (vynecháme-li pár možných problémů, které by se daly odstranit za pomoci pravidelných lékařských prohlídek, nakonec, když to platí pro řízení auta, proč by něco podobného nemělo omezovat ústavní soudce), ale prostě s tím věkem člověk o spoustu schopností bohužel přichází.

Ta diskriminace má něco do sebe. Řekněme, že zvyšuje šance na to, že ústavním soudcem nebude někdo, kdo má problémy s řešením své vlastní existence.

• reagovat
• nahlásit příspěvek